Avengers & Harry Potter

Bitva je u konce?

Každýho čaroděje, co jsem pouze okem zaznamenala, tak ležel již nehybně na zemi a jeho oči zíraly do mé duše, která po tomhle souboji zanechala několik hlubokých ran na mé duši.

Nerada jsem ubližovala a převážně brala životy. Chtěla jsem pouze klid a mír, který bych prožila se svými přáteli a možná i s osobou, která by stála vždy po mém boku a podporovala mě ve všem.

Život je krátký, ale může se nám také zdát nesmírně dlouhý, pokud ho nežijeme naplno. Ať už se nám zdá krátký nebo dlouhý, vždy je potřeba si uvědomit, že za zatáčkou nás může čekat něco, co nám ho okamžitě vezme. Proto je důležité si uvědomit, jak krásný je život a jak důležití jsou lidé, kteří nás obklopují.

Zavrtěla jsem hlavou a nechala se vtáhnout zpět do kruté reality. Stála jsem skrytá zády u zdí, a s občasným vykouknutím zpoza rohu, jsem viděla, jak Harry a Pán Zla bojují. Oba se plazili po zemi, snažíce se dostat k hůlce.

Ucítila jsem prudkou bolest v levé paži. Pouhým pohledem jsem zjistila, že v ohrožení života nebudu a postačí to pouze obvázat okolo rány.

Rána byla tak silná, že se můj pohled otočil automaticky ke scéně, kde už dva zmiňované osoby staly shrbeně na nohou a z hůlek jim vystřelil silný proud magie. Každá z hůlek vystřelila jinou barvu. Harry měl červenou, co nebezpečně zářila a jiskry létaly okolo, hůlka Pána Zla měla jedovatě zelenou barvu, která sama o sobě vypovídala, že je nejlepší ustoupit a nestát v cestě.

Chystala jsem se, že bych mu podala pomocnou ruku, jenže mě v té chvíli někdo prudce srazil k zemi a při dopadu jsem se silně uhodila do hlavy, až se mi zatočila hlava a viděla jsem rozostřeně.
,,sakra," držela jsem se za místo, kde jsem se silně praštila a očima mžourala na osobu před sebe.

I když jsem se snažila sebevíc, tak jsem nedokázala rozluštit obrysy postavy a přiřadit k tomu tvář.

,,Jejda, zdá se, že jsem někoho omylem srazil." Promluvil neznámý a chladný hlas, z něhož mi naskočila husí kůže. Byla jsem si stoprocentně jistá, že ho neznám.

,,Kdo jsi?" Promluvila jsem bolestně a pokusila se pomalu zvednout pomocí loktů, jenže mě onen muž jednou novou přišpendlil zpátky na své původní místo a nezapomněl mírně přitlačit, až jsem vydala bolestivý sten.

,,Taková pěkná tvářička, jež musí zemřít." Skoro to znělo seriózně, než se temně zachechtal a nohou ještě více přitlačil. ,,Ale, vždyť si prvně můžu užít, než ukončím tvůj bezcenný život."

Když mi začalo docházet váha jeho slov, začala jsem mírně panikařit a snažit setřást nohu toho mizery. Sice se to povedlo, ale mé ruce a nohy vypověděly službu a nedokázala jsem se absolutně zvednout.

Můj zoufalý boj po celou tu dobu sledoval s úšklebkem, než pozvedl svou hůlku a vykřikl něco, co jsem nedokázala zaregistrovat.

Dojde mi velmi rychle, co se děje, neboť mé tělo zachvátí nepředstavitelná bolest.
Je to, jako by mě prořezávala tisíce ostrých jehel začínajících v mé hlavě a pak se táhly přes každou část mého těla. Moje kosti se stávají křehčími a bolest se stupňuje. Je to, jako by se mi všechny útroby změnily v ohnivou lávu a lomcovaly se dovnitř a ven. Každý sval v mém těle je tuhý a napnutý a já se nemůžu pohnout. Všechny moje části jsou příliš napjaté, aby se mohly uvolnit, i když se snažím. Moje oči se otevřou dokořán a já nemůžu dýchat. Je to jako bych byla zaživa pohřbena, jako bych byla zastrčená v příliš malém prostoru a nemohla se pohnout. Je to muka, kterou nemohu popsat.

Ležím na zemi a cítím, jak se mi pod tělem rozlévá krev. Mlhavě vidím svého nepřítele, jak se sklání ke mně, ale vtom ho někdo trefí. Při prvním pohledu ho nepoznávám, ale když se přibližuje blíž, tak vidím, že je to Sirius Black a vedle něj stojí muž, kterého jsem do té doby neznala. Jeho pohled je tvrdý a plný zlosti. V okamžiku, kdy se dívám na tohoto neznámého muže, který mě s lítostí pozoruje. Měl zrzavé vlasy a nejspíš i několik jizev přes obličej, ale můj zrak nebyl nejostřejší, takže jsem mohla pouze polemizovat.

,,Slyšíš mě? Laylo, tak slyšíš mě?" Přikleknul ke mně Sirius a ustaraně si mě prohlížel.

Začalo mi pískat v uších a oči se náhle zdály být těžké. ,,Mo-c.... ne" dokázala jsem potichu odpovědět.

Zavřela jsem oči, ale uslyšela jsem Siriusův hlas. „Laylo!” zvolal. „Musíme ji rychle odsud dostat!"
Mé srdce bušilo jako o život, když jsem se snažila udržet vzhůru, ale moje síly se vytrácely.

Přestože byl Sirius sám slabý a zraněný, zvedl mě do náruče a rychle se rozeběhl. Za ním běží jeho přítel a kryje mu záda.
Běželi a běželi, aniž by se zastavili, až dosáhli místa, co se dalo považovat za bezpečné.

Bohužel jsem se v tuto chvíli potácela na hranici mezi vědomím a bezvědomím. Vyhrálo to druhé.

.......

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale měla jsem dost práce a nestíhala jsem. Každopádně budu ráda za každý komentář, ohlas či nápad. 💞