Avengers & Harry Potter

Student

Klidně bych se vsadila, že už tady bloudím nejméně hodinu. Zrovna, když někoho potřebuji najít, aby mi poradil kudy, tak nikde není nikdo.

Zabručím a kopnu do menšího kamínku, který se povaluje na zemi. Kamínek odletí ne moc daleko. Abych alespoň nějak snížila svoji podrážděnost, rozhodla jsem se, že kopnu větší silou do kamínku. Kamínek okamžitě vystřelil vzhůru a k mému překvapení, místo toho, aby dopadl opět zpátky na zem. Tentokrát dopadl na obličej neznámému chlapci.

Slunce bylo zatažené, takže chodba byla dost temná na to, abych si nevšimla z dálky, že se někdo blíží. Jeho přítomnost jsem si uvědomila, když vykřikl bolestí, kvůli mé podrážděnosti.

,,Au," zaskuhral a rukou hledal místo, kde ho neznámá věc zasáhla. Pohotově jsem k němu přiběhla, což mělo za následek, že leknutím vyskočil.

,,Strašně se omlouvám! Vůbec jsem tě neviděla." Omlouvala jsem se mezitím, co jsem vložila své dlaně kolem jeho tváří a kontrolovala, zda jsem nezasáhla oči.

Zdál se dost nervózní, nejspíš nečekal, že k němu takhle rychle přiskočím a začnu ho hned kontrolovat.
,,Nic se nestalo, paní profesorko." Když mě oslovil ,, paní profesorko," okamžitě mi docvaklo, proč se choval tak divně. Jako profesorka bych na něj neměla sahat, a dokonce ani tykat, což jsem si uvědomila až teď.

Věnovala jsem mu omluvný úsměv. ,, Omlouvám se, nechtěla jsem vás uvést do rozpaku." Chtěla jsem ho uklidnit, jenže tahle věta ho ještě víc rozrušila. Začal koktat a jeho tváře nabíraly červeného odstínů. ,,Ale- ale vůbec ne-ne, jen to bylo nečekané." Nervózně se zasmál.

Nekoukal se mi do očí, díval se na zem, na své boty. ,,Nebude ti snad vadit, když se zeptám na vaše jméno." Naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala jeho grimasu.

,,Ovšem, jsem Neville Longbottom." Přestavil se a podrbal se na zátylku.
Uznaně jsem pokývala hlavou, což ho dostatečně uklidnilo, aby se mi podíval do očí.

Konečně jsem si mohla prohlédnout jeho fyzickou stránku. Vlasy měl hnědé, až skoro černé. Jeho obličej bych popsala spíše kulatý s hnědými oči, které působili uklidňujícím dojmem. Byl určitě větší, než ostatní chlapci tady, které jsem mohla spatřit.

,,Ráda vás poznávám." Dodala jsem, když jsem skončila s prohlížením. Byl mi sympatický.

Podle toho, jak kmital očima, neviděl co má říct. Nakonec se rozhodl, že se pouze usměje.

,,Nebude vám vadit, když tě požádám o menší laskavost?" Očima plných proseb jsem na něj hleděla s nadějí.

Překvapeně na mě hleděl, ale odpověděl za chvíli. ,,Samozřejmě, s čím můžu pomoct?"

Tentokrát jsem to byla já, která se cítila trapně. ,,Mohl byste mě donést do mého pokoje? Jsem tady nová a pořád nemám sebemenší tušení, kde je můj pokoj." Usmála jsem se na něj.

,,Sice jsem tady už dlouho, ale pořád mám občas problémy.  Pokusím se vám pomoci, paní profesorko." Usmál se na zpátek.

Ukázala jsem mu číslo mého pokoje, které se zájmem chvíli pozoroval, než se jeho obličej rozzářil a odpověděl: ,, Váš pokoj je nedaleko Nebelvírské koleje."

,,Jak to víte?" Zajímala jsem se.

,,Jsem z Nebelvíru, takže bych měl vědět, kde je má kolej a navíc...kolem těch dveřím chodím skoro neustále, takže..." Náhle se zaseknul, když si uvědomil, že mě nechtěně urazil. Povytáhla jsem nechápavě obočím.

Snažil se nejspíš říct něco na svou obhajobu, ale zvednutou rukou jsem ho v tom hned zastavila. ,,Nic neříkejte, pane Longbottome, radši mě doveďte do mého pokoje, prosím."

Mírně se začervenal, ale nic neřekl. Kývl na souhlas a pomalým krokem se rozešel kupředu. Byla jsem mu hned v patách.

.....

Celá cesta pokračovala v tichosti, což mi začínalo dost štvát. Byla napjatá atmosféra, takže jsem se rozhodla začít konverzací. ,,Takže...je nějaký předmět, který je váš oblíbený?" Upřeně jsem ho pozorovala, když se rozjasnil.

,,Ano, nejradši mám bylinkářství.... musím říct, že -" pokračoval ve svém monologu. Snažila jsem se ho pozorně poslouchat, jenže tento předmět mě neoslovil hned na začátku, takže jsem se ztatila hned u první věty.

Najednou se otočil na mě a mlčky mě pozoroval. Nechápala jsem proč, nejspíš položil nějakou otázku. ,,Tak to je fajn..." Řekla jsem něco, co by šlo odpověď na vše. Nejspíš to fungovalo, když se otočil zpátky a věnoval se chůzi.

Zase ticho. Tenhle chlapec nebude nejvíc upovídaný. ,,Nějaký profesor, kterého nemáte v lásce?" Zasmála jsem se, když jsem spatřila jeho vyděšení obličej. ,,Omlouvám se, ale nemyslím si, že by bylo vhodné říkat, koho nemám v oblibě, když patříte do profesorského sboru."

Sepla jsem ruce za zády. ,,Mně to můžete říct, ale pokud nechcete, tak nemusíte, jen mě to zajímalo." Položila jsem mu omluvně ruku na rameno.

Povzdechl si a potichu zašeptal: ,,Profesora Snape." Odpověděl jednoduše a zrychlil náhle krok.

Udiveně jsem zírala na jeho záda, a jak rychle mizí v temnotě. Rychle jsem ho doběhla a věnovala mu starostlivý pohled. Rozhodla jsem se, že se na věci ptát nebudu.

,,Tady to je." Vytrhl mě z mého přemýšlení.

Zastavili jsme se před dřevěnými dveřmi, kde na ceduli stálo mé jméno. S úsměvem jsem se otočila na Nevilla, který čekal na to, až ho propustím.

,,Moc vám děkuji a ještě jednou se vám omlouvám za tu nepříjemnost." Omluvně jsem na něj hleděla.

,,Nemáte zač a na shledanou, paní profesorko." Rozloučil se a spěšným krokem odešel.

Zůstala jsem sama před mýma dveřmi. Hlasitě jsem si povdechla, než jsem otevřela dveře a vyšla dovnitř.

.........

Omlouvám se, že to tak trvalo, ale nebyl čas, takže jsem si na to absolutně nevzpomněla. Až do teď.