Sicilian blood ✓

102. kapitola

AUDENZIA

Bílý strop, zvuky pípání několika přístrojů všude okolo mě a nepříjemná bolest v oblasti břicha a podbřišku...Cítila jsem se prázdná, ale přitom plná. Nechápala jsem, kde se ocitám, avšak když jsem se porozhlédla po místnosti, došlo mi, že jsem na poporodním pokoji. Žádné další maminky s miminky tu nebyly, byla jsem tu sama. Pravděpodobně mi Cabbrieli zařídil nadstandardní pokoj. Chtěla jsem vstát a zjistit, kde je moje miminko, ale zadržela mě velká potetovaná dlaň, držíc mě pevně za mou slabou ruku. Zaostřila jsem zrak na danou osobu, která seděla na plastové židličce vedle mé postele, a nemohla uvěřit vlastním očím.

,,Lásko," ztěžka vydechl, naklonil se ke mně a v očích měl čiré zoufalství. Vypadal, že celou noc nespal. Vlasy měl rozcuchané do všech stran, zarostlou tvář, jako by se týden neholil, a obličej nateklý a opuchlý od samého pláče. Nechtěla jsem věřit, že je tohle realita, a já mám před očima skutečně člověka, jemuž jsem darovala celé své srdce.

Myšlenky s otázkami, kde se tu vzal, a za jakým účelem, jsem neřešila. Byl tu se mnou, a to bylo hlavní. Všechno ostatní šlo stranou stejně tak jako naše problémy. Ucítila jsem, jak mě v očích zaštípaly slzy a mé srdce se znovu naplnilo láskou a pocitu bezpečí.

,,Já věděl, že se probudíš, když mě tu ucítíš." pokusil se o úsměv, ale v jeho očích se stále snadno dal vyčíst smutek a zoufalství. Měla jsem chuť ho políbit a cítit jeho plné vláčné rty na těch svých, ale stačil sebemenší pokus o sezení, a mým tělem projela bolest. ,,Máš za sebou velmi náročný porod, nemůžeš ještě vstát sama z postele, miláčku, ale neboj, jsem tady a už tě nikdy nenechám samotnou." políbil mě na hřbet ruky, načež se otočil za sebou, kde se za ním nacházel prosklený vozíček na kolečkách, v němž bylo něco zabalené v bílé zavinovačce. ,,Máme krásného zdravého chlapečka." oznámil s obočím jemně pozvednutým a v jeho očích se objevila přemíra štěstí.

,,Chci si ho pochovat," vydala jsem ze sebe slabým šepotem. Fabrizio mi to nejdříve chtěl rozmluvit, poněvadž se bál, že na to ještě nemám dostatek síly, ale já se nenechala odbýt. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než udělat, oč jsem ho požádala. Pustil mou ruku a stoupl si k onomu vozíčku, ve kterém ležel náš malý uzlíček lásky s bílou čepičkou na hlavičce a sladěn do bílého nemocničního oblečení pro novorozeňata. Očka měl zavřená a drobounká ústa lehce pootevřená. Spinká jako andílek, ale když se Fabrizio k jeho vozíčku sklonil a opatrně ho vzal do své náruče, vydal ze sebe maličký tichounké zakňourání. Fabrizio mi ho opatrně předal do mé náruče a maličký přestal náhle kňourat.

Pocity ve chvíli, kdy se synek, zatím bezejmenný, přitulil k mému hrudníku, neumím popsat. Zaplavil mě však pocit bezmezného štěstí a lásky k bezbrannému tvorečkovi. Zvedla jsem oči od synka a podívala se na Fabrizia. Chytnul mě opět za ruku, ani se nepohnul, skoro nedýchal a prohlížel si našeho synka.

Na pár sekund se mi vrátily pocity z těhotenství. Zalila mě bolest, tohle maličké mohlo být naše druhé, mohli jsme mít i holčičku, mohli jsme mít dvě děti...

„Když jsem ho uviděl, jak leží sám na novorozeneckém oddělení mezi dětmi...Audenzie, vzpomněl jsem si na tvoje těhotenství a řekl si, že mohl mít vedle sebe svou sestřičku. Lásko...Já ti tady přísahám, že se vám už nic nestane. Ochráním jeho i tebe, za každou cenu." Kývla jsem, on mi utíral slzy, které mi nekontrolovaně začaly téct po tvářích, a zatímco jsme se na sebe dívali a oba brečeli, maličký se rozplakal. Utěšilo ho až mé pusinkování a konejšivé houpání v náruči.

,,Když jsem na sále bojovala o svůj život, měla jsem zvláštní sen," svěřila jsem se Fabriziovi se zážitkem, který jsem v sobě nechtěla skrývat. Když jsem mu ho celý povyprávěla do sebemenších detailů, brečel, a lítostně se na mě usmíval.