Sapphire Palace

NIC NEVNÍMEJ A UTÍKEJ

Probudil mě ranní zpěv místních ptáků, kteří šťastně poletovali po celém ostrově. Po dlouhé době jsem se cítila volná. Mohla jsem si dělat, co chci bez jakýchkoli starostí o ostatní. Cítila jsem se tu dobře. V Praze jsem neměla takový klid a uvolnění jako tady. Konečně jsem přišla na ten systém, jak se cítit opravdu dobře. Chvilka dovolené a už je to mnohem lepší.

Vstala jsem z postele a jen ve spodním prádle jsem si šla sednout na balkon. V ulicích už bylo plno. Všichni šli na pláže, nebo jen do nějaké restaurace pro skvělou snídani. Ten klid tohoto ostrova mi vykouzlil úsměv na tváři. Načerpávala jsem ranní mořský vzduch a nevnímala nic jiného, než křik racků a šumění vln. 

Později jsem se ustrojila, lehce namalovala a vlasy svázala do praktického drdolu a s malou kabelkou se rozešla do hotelové restaurace na snídani. Nabrala jsem si na talíř všechno, co se mi tam jen vešlo a usadila jsem se u mého stolu s výhledem na venkovní zahrádku. Tam zrovna procházeli zahradníci a kontrolovali úrodu. V rukou nesli porcelánové džbány, kterými každou rostlinu zalili vodou a potom šli džbán opět doplnit do studny na konci zahrádky. Celá zahrada žila všemožnými barvami. 

Nacpala jsem do sebe pečivo a ještě si přinesla malý talířek s ovocem. Chvilku jsem tam ještě seděla a sledovala okolí. Přemýšlela jsem, co dnes podniknu. Nejvíce se mi nabízelo prozkoumat nejbližší přírodu, která by mě měla zavést až na blízkou pláž, která je turisty opravdu vychvalovaná. 

Jakmile jsem měla všechno naplánované, vstala jsem ze židle, papírovou mapu nacpala zpět do kabelky a spěchala jsem do pokoje. Ze skříně jsem vytáhla slabé oblečení na dnešní horký den a do kabelky jsem si hodila ještě plavky. Do ruky jsem si pro případ, že by v okolí nebyla žádná pitná voda, vzala i lahev se studenou vodou. Zkontrolovala jsem, že mám vše potřebné a vyrazila na dobrodružství. 

...

Už před hotelem jsem si pro jistotu vzala do ruky mapu a opatrně šla směrem, kam její cesty ukazovaly. Prošla jsem uzoučkými uličkami a zamířila do místního palmového porostu. Byl tu nezvyklý chládek a také jsem tu chvílemi mohla vidět malou vyšlapanou cestičku lidmi, kteří tudy procházeli přede mnou. Bylo sice stále ráno, ale Slunce začínalo pražit čím dál více. Proplétala jsem se kapradím a přelézala spadlé větve palem. Konečně se mi podařilo vylézt na planině. Objevila jsem se na kopci a kus ode mě byl vidět útes se srázem dolů. Opatrně jsem došla k útesu, kde stál dřevěný plůtek jako zábrana. Všude tu byly kameny, ale jakmile jsem se rozhlédla po srázu dolů, spatřila jsem nádhernou písčitou pláž. Lidé se tam opalovali a malé děti pobíhali po pobřeží, nebo stavěli bábovičky z písku. Vypadalo to tam jako z pohádky.

Opatrně jsem začala slézat dolů po cestě, která tam byla uměle vytvořená a přitom se neustále přidržovala dřevěného zábradlí. Došla jsem až na pláž, kde jsem ze sebe shodila boty a své unavené nohy ponořila do rozpáleného písku. Jenom dotek mých chodidel písku mi dodal opět tu energii a já se nadšeně rozběhla dopředu. Hodila jsem své věci na první volné místo, které jsem našla a spěchala jsem se převléknout. 

Už jen v plavkách jsem vběhla do moře. Skočila jsem do průzračně čisté vody a jako malé dítě jsem se v ní začala čachtat. Potopila jsem se pod vodu a začala plavat dál do moře. Když jsem konečně našla dobré místo, rukama jsem si otřela oči od mořské soli, která mě začala trochu pálit v očích a chytla se blízké bójky, jelikož jsem tu už nestačila. Stále jsem nebyla daleko od pláže, jen jsem odplavala na druhý konec, kde už bylo lidí méně. Po chvilce jsem se začala vracet.

Sledovala jsem okolí, když jsem si všimla nějakých tří mužů schovaných pod širokými slunečníky, kteří na mě koukali. Rozhodně to nebyl nikdo, koho jsem včera viděla u stánku z hodinkami. Tihle muži byly jiní. Vypadali na padesát let, jen ten uprostřed vypadal mladší. Mohlo mu být tak třicet. Nejspíš to budou místní, protože tihle opravdu nevypadali, že si jdou lehnout na pláž. Ti starší měli na očích brýle, Ten poslední brýle neměl. Jeho pohled se zabodával do mého těla, které bylo pod vodou jenom po pupík. Skrčila jsem se, abych zakryla, co největší část mého těla, ale voda byla na toto až moc průzračná, takže mi to moc nepomohlo. Ten muž mě stále nepřestával sledovat a já se začala pod jeho pohledem cítit úplně nahá. Otočila jsem se a začala plavat pryč. 

Když jsem se po chvíli opět otočila, ten chlap už na židli neseděl, nýbrž šel po pláži stejným směrem, jakým jsem plavala já. Jeho pohled mě nepřestával sledovat a jeho zamračený výraz se do mě přímo zabodával. Dostala jsem strach. Přeci jen byla jsem na tomhle ostrově sama a nikoho jsem tu neznala. 

Rychle jsem plavala ke břehu a doufala, že budu rychlejší než on. V zorném úhlu jsem si všimla, že už i ti dva muži vstali a šli mým směrem. Vylezla jsem z moře v tom největším davu lidí a rozeběhla se ke svým věcem. Na chvíli jsem se jim ztratila z dohledu ale jakmile jsem sebrala všechny moje věci a obrátila jsem se, byli jen kousek za mnou. Začali zrychlovat chůzi, ten první jim něco řekl a oni se rozdělili do všech stran. Lidí tu bylo najednou příliš. Neviděla jsem, kam zmizeli ti dva, ale prvního jsem měla stále před sebou. Prudce jsem se otočila a rozeběhla se pryč. Neměla jsem tušení, kam mám běžet, ale musela jsem se dostat pryč z písku, který mě dost brzdil. 

Vyběhla jsem na cestu, kudy jsem přišla a po čtyřech jsem se začala škrábat nahoru. Byla jsem celá špinavá, jelikož se na mě lepila veškerá hlína po tom, co jsem se nestihla ani osušit ručníkem. Nohy mi klouzaly a do očí se mi nahrnuly slzy beznaděje. Ten chlap začal šplhat za mnou a něco na mě řecky pokřikoval. Z obou boků za mnou začali lézt i ti dva, kteří se tu najednou objevili. 

Konečně se mi podařilo vyškrábat se nahoru. Ihned jsem vběhla do lesa a běžela dál co mi nohy stačily. Z dálky se za mnou stále ozýval křik, začal se ale pomalu vzdalovat, až vymizel úplně. Jakmile jsem si byla jistá, že už mě nesledují, zpomalila jsem a vyčerpaně se svezla k zemi. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se uklidnit svůj tep, který mi vystřeloval až do krku. Netušila jsem, co po mě chtěli, ale normální chlapi vás takhle nesledují a neběží za vámi ve třech lidech do lesa.

Chvíli jsem ještě seděla na zemi a držela jsem si ručník na stehně, které mi krvácelo po tom, co jsem při běhu upadla a spadla na větev. Po tvářích se mi stále koulely slzy. Jakmile jsem se dostatečně uklidnila, oblékla přes sebe oblečení, které jsem měla na sobě cestou tam a z ručníku utrhla kus, který jsem si obvázala kolem nohy. Potom jsem vyrazila zpět do hotelu.

...