Sapphire Palace

VYPADÁME JAKO ŠŤASTNÝ PÁR

Probudila jsem se až druhý den dopoledne. Venku už slunce jasně zářilo a spousta lidí už byla na pláži, která z mého pokoje byla vidět.

Seděla jsem na posteli a hleděla z okna, když v tu ránu mě vyrušilo klepání na mé pokojové dveře.

Snažila jsem se vylézt z postele, abych mohla jít otevřít, ale s mojí zraněnou nohou to moc nešlo. Nakonec to tomu člověku za dveřmi asi připadalo moc dlouhé a po chvíli jsem už slyšela klíče a zámek, který potichu cvakl. Potom už se otevřely dveře a v nich stál číšník s celým vozíkem jídla.

,, Dobré ráno lady, vezu vám snídani, která byla objednaná na váš pokoj. " s otevřenou pusou jsem na něj jenom zírala.

,, To je asi omyl, já si nic neobjednávala. " číšník jen zmateně povytáhl obočí, ale ignoroval moje slova. Vozík přivezl až ke mně do postele a potom se otočil k odchodu. 

,, Snídaně už je zaplacená. " ,, Přeji dobrou chuť." popřál mi ještě než opravdu opustil pokoj.

Trvalo mi docela dobu, než jsem se z toho vzpamatovala. Mezi talíři plnými jídla jsem našla i malý vzkaz, který byl pečlivě zalepen v obálce, aby se k němu nikdo jiný nedostal. 

Mezitím, co jsem si pochutnávala na misce plné šťavnatého ovoce, jsem opatrně otevřela bílou obálku. 

Dobré ráno Karin.
Doufám že ti snídaně chutnala a že nohu nějak moc nenamáháš. Musím ti něco sdělit. Teď mě dobře poslouchej. Potřebuju, aby jsi si ihned sbalila kufr. Nikomu nic nebudeš říkat. Kdyby se uklízečka, nebo kdokoli jiný na něco ptal, řekneš, že musíš unáhleně odjet. Buď připravená přesně ve 13 hodin na pokoji.

S pozdravem tvůj noční zachránce.

Dokázala jsem na ten text jenom zírat. Moje srdce mi hlasitě bušilo a v hlavě jsem měla jen šílený zmatek. Ruce se mi začaly šíleně klepat a začala jsem zmatkovat. Co to má sakra znamenat.

Rychle jsem se začala škrábat z postele a kulhavým krokem jsem se rozeběhla ke dveřím, které jsem začala zběsile zamykat. Bolest v noze se ozvala okamžitě, ale já neměla čas na odpočinek. Bylo za pár minut půl jedné a zbývala mi necelá půlhodina. Neměla jsem čas ani se někomu ozvat, třeba Charlotte.

Usedla jsem na zem, vytáhla kufr a zběsile jsem začala do něj házet všechno oblečení a kosmetiku. Nebalila jsem si ale kvůli tomu vzkazu. Důvod byl zcela odlišný. Musela jsem někam utéct a to ihned.

Doházela jsem poslední věci do kufru a začala se rychle svlékat z pyžama, abych se mohla obléknout. Koukla jsem se na hodinky a zděsila se. Zbývaly poslední dvě minuty. S bušícím srdcem a kufrem v ruce jsem se rozběhla ke dveřím. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Už jsem chtěla vyběhnout pryč, když jsem ho zahlédla. Stál kousek od mého pokoje a něco tam řešil s chlapy, kteří byly oproti mně, jako obrovské gorily. Nejspíš slyšel moje otevření dveří, protože v tu chvíli se otočil přímo mým směrem. Vběhla jsem zpět do mého pokoje a zavřela za sebou. 

Celá rozklepaná jsem se rozběhla k mému balkonku. Otevřela jsem balkonové dveře a koukla se ven přes zábradlí. Nebyla to taková výška a nic jiného mi nezbývalo. Musela jsem utéct. Už jsem se chystala přelézt zábradlí, když jsem za sebou slyšela otevření dveří. Nestihla jsem je zamknout. 

,, Hej, zastav se! " zařval přes celý pokoj mužský hlas. Moc dobře jsem věděla, komu ten hlas patří. Já ale zastavovat nemohla. Chytla jsem se za zábradlí a začala ho přelézat.

,, Karin! " ozval se kousek za mnou opět jeho stále naštvanější řev. V tu chvíli jsem najednou byla jako socha. Poprvé jsem ho slyšela vyslovit moje jméno i přesto, že jsem mu moje jméno nikdy neřekla. On nejspíš čekal, že mě to zarazí. Ihned využil situace a v tu chvíli byl u mě. Pevně mě chytl za pas a přetáhl mě zpátky do pokoje. Přitom prudce zavřel balkonové dveře a mě přirazil na nejbližší zeď. Strachy jsem se celá rozklepala.

,, Co jsi si jako myslela, že uděláš!?" ozval se jeho křik přímo u mého ucha. Strachy jsem se ještě víc přikrčila a zavřela oči. Byla jsem na zdi úplně nalepená a on mě stále ještě držel, abych už neměla žádnou šanci na útěk. Z oka mi vytekla první slzička. On si toho samozřejmě ihned všiml. V tu chvíli jeho utlačující stisk povolil. Zrychleně dýchal, ale hleděl přitom jinam. Vypadalo to, že sám sebe uklidňuje. 

Našla jsem jeho slabinu.

Má problémy se vztekem a musí se uklidňovat, aby někomu neublížil. Můžu toho využít. 

Rozklepanou rukou jsem se dotkla jeho drsné tváře. On při mém dotyku sebou cuknul. Jeho oči plné zloby se na mě podívaly. Při tom pohledu mnou projel mráz a ještě větší strach. 

,, Co to doprdele děláš? " procedil skrz zuby a přitom mu jeho ruka sjela z mého boku na můj zadek, který zmáčkl a víc si mě přitáhl k sobě.

Nervózně jsem polkla. Měla jsem z něho strach a to obrovský. Zároveň jsem se ale teď a tady s ním cítila v bezpečí. Asi jsem opravdu blázen a patřím na psychiatrii. 

,, Omlouvám se. " ,, Nechtěla jsem tě naštvat. " zašeptala jsem rozklepaným hlasem. 

,, Nemusíš se mi omlouvat. " ,, Ale tohle není tvoje věc." celou dobu mi koukal do očí a já si tak mohla všimnout, jak jeho vztek pomalu ustupuje. Trhavě jsem se nadechla.

,, Půjdu s tebou dobrovolně. " se sklopenou hlavou jsem řekla. Věděla jsem, že teď se mi utéct nepovede, jelikož na chodbě stoprocentně stojí ty dvě gorily, ale mohlo by se mi to podařit někde venku. 

On mě jen sledoval. Vypadal, že mi to nevěří, proto budu muset být opravdu opatrná. Jeho koutek se následně zvedl do ironického úsměvu.

,, Fajn, teď spolu vyjdeme na chodbu a ty se budeš tvářit šťastně. " ,, Nesnaž se nikomu nic naznačovat, nebo mi nějak dělat problémy. ",, Půjdeme spolu ven z hotelu, kde nasedneme do černého Mercedesu stojícího před hotelem. " ,, Nebudeš se rozhlížet okolo, je to jasný? "  celou dobu mi koukal do očí. Potichu jsem polkla a přikývla. 

V tu chvíli mě chytl za ruku a propletl si se mnou prsty. Překvapeně jsem zamrkala a rychle nasadila ten nejlepší šťastný výraz, který jsem dokázala vykouzlit. Otevřel dveře pokoje a kývl na gorily, které přesně jako jsem čekala, stály na chodbě. Jeden z nich se vrátil do pokoje pro moje věci a druhý kontroloval, že nás nikdo nevidí. 

Ruku v ruce jsme došli až do výtahu. Když se za námi zavřely dveře, rychle jsem pustila jeho ruku. On mě druhou ale stále přidržoval u sebe za pas. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se na něj. Měl na obličeji kamenný výraz a přitom si mě celou prohlížel. 

,, Proč zrovna já?" řekla jsem do ticha. On neprojevil žádné emoce, když odpověděl: 

,, Dneska ti to sluší, Karin." překvapeně jsem zamrkala. Neodpověděl mi na mojí otázku. Chtěla jsem ještě něco namítnout, to už se ale otevíraly dveře výtahu. Chytl mě za ruku a společně jsme vyšli z výtahu. Šli jsme pomalu, aby nebylo tolik vidět moje kulhání na stále neuzdravenou nohu. U recepčního stolu seděla nějaká žena. Sledovala nás. V jejím výrazu, bohužel ale nebylo vidět žádné podezření na tuhle situaci. Vypadali jsme zkrátka jako šťastný pár.