Sapphire Palace

PTEJ SE NA COKOLIV

Chvilku mě jen pozoroval. Potom se zvedl ze země. Sledovala jsem jak se smíchem kroutí hlavou jako kdyby mu snad na této situaci přišlo něco vtipného.

,, Nerozumím ti květinko." řekl mezitím co mě pozoroval. Jeho netečnou masku na tváři ale prozrazovaly oči. Jeho oči ho dokázaly zradit vždycky. Přišlo mi ale, že nikdo, kromě mě, to nevidí. Tentokrát mu oči prozrazovaly strach. Věděl moc dobře, na co se ptám a z nějakého důvodu ho to děsilo.

,, Moc dobře víš, co tím myslím." ,, Takže mi řekni, kdo jsi." odpovědí na má slova byl opět jeho ironický smích, jeho maska stále držela pevně po hromadě a nejspíš nehodlal ustoupit.

,, Tohle není tvoje věc." ozval se jeho příliš hrubý hlas. Polkla jsem. Musela jsem ho donutit jinak. Zvedla jsem se a obešla ho. Rozešla jsem se směrem k výtahu.

,, V tom případě si nemáme co říct."

,, Co to děláš?" ozval se za mnou jeho hlas a následně kroky, které mě následovaly.

,, Odcházím. " řekla jsem bez sebemenšího zájmu.

,, Zbláznila jsi se? ",, Nemáš kam jít." Jeho křik se rozlehl místností a když se dveře výtahu otevřely, mému vkročení dovnitř zabránila jeho ruka, která mě prudce strhla zpět k němu. Spadla jsem mu přímo na hruď. Teď jsme si navzájem hleděli do očí. Bylo to ale jiné než včera v noci, kdy jsme navzájem ve svých očích viděli touhu. Teď tam byl jen vztek z obou stran.

,, Pusť mě." zasyčela jsem a snažila se z jeho sevření vykroutit.

,, Odsud neutečeš a ty to víš." jeho stisk povolil a já ustoupila o dva kroky zpět. Je načase započít plán B, jelikož mi plán A s mým útěkem nevyšel. Je čas ze sebe udělat šílence.

,, Ani nevíš, jak moc se mýlíš, vždycky je kudy utéct." jakmile jsem to dořekla, z kapsy jsem vytáhla malý nůž, který jsem našla v kuchyňském šuplíku, a přiložila jsem si ho pod krk. Jeho výraz se změnil. Jeho maska se rozpadla na milion kousků. Dokázala jsem ji prolomit. Teď jsem ho viděla celého. Jeho lhostejný výraz byl náhle pryč. Místo něj tu teď byl jen strach a panika.

,, Karin, polož to, ihned." snažil se mě jakkoliv přemluvit. Strach, který měl přitom v očích, jsem viděla na něm úplně poprvé. Věděl, že tohle už nemůže vyhrát.

,, Je tu stále cesta do nebe." řekla jsem, náhle jsem se ale musela opravit.

,, Po včerejší noci strávené u tebe v ložnici už ale možná jen cesta do pekel." ušklíbla jsem se.

,, Je to ale ta nejvíce srabácká cesta." ,, Celý život si snažíš vybudovat důstojnost, jenom proto, aby jsi se potom snížila na úroveň naprostého zoufalce?" ,, Tohle není a nikdy nebude cesta za svobodou." řekl a jeho hlas najednou zněl zlomeně. I mně spadl úsměv z tváře. Jeho slova tomu dodávala smysl. Znělo to, jako kdyby se s něčím takovým už setkal. Možná v rodině, možná mezi přáteli. Nevěděla jsem kde, jeho náhlá vzpomínka z minulosti ale naprosto vyplula z jeho mysli a mě tím přímo zasáhla. Jeho hlas ho zradil. Nechtěla jsem, aby byl dál takhle šíleně vyděšený jako právě teď. Mojí myslí se ale na chvíli prohnala zlomyslná myšlenka, že si přeci jen po tom všem i trochu to postrašení zasloužil. Moje ruka začala povolovat a po chvilce se ozvala rána, když nůž, který jsem upustila, hlasitě dopadl na zem. Teď jsem prohrávala já. Nicholas reagoval okamžitě a nohou odkopl nůž do bezpečné vzdálenosti ode mě. Potom prolomil vzdálenost mezi námi a přitáhl si mě k němu. Drželi jsme se v pevném objetí a ani jeden jsme nechtěli tuhle chvíli prolomit slovy. Nicholas byl nakonec první, kdo ticho prolomil.