Sapphire Palace

ČERNÉ OČI ZLOBY

Seděla jsem tu už pěknou dobu a musela jsem zmizet. Blbé na tom ale je, že se vám úplně nepodaří zmizet, když sedíte v letadle letící 11 kilometrů nad zemí. Celou dobu jsem přemýšlela o tom, co jsem to vlastně provedla. Tohle přesně slyšíte v těch dětských knížkách, kde vás tolikrát varují. Nikdy. Nikdy. Ale nikdy nenastupujte někomu cizímu do auta. Jo, to by ale museli vyrobit i knížku zvlášť pro mě, kde by se psalo. Nikdy. Nikdy. Ale nikdy nenastupujte někomu cizímu do soukromého letadla. 

Potichu jsem si povzdechla. Co mi teď zbývalo než jen sedět a čekat až přistaneme. Zatím nemám tušení, kam vlastně letíme, takže plán na útěk budu uskutečňovat až zjistím, do jaké díry světa mě to odtáhli. 

Snad všechny slzy už jsem vybrečela a teď už ze mě byla jen vyschlá mrtvola. 

Přemýšlela jsem taky nad věcmi, co se mnou bude. Co se mnou udělají. Jestli zůstanu naživu. Jestli ještě někdy uvidím mojí nejlepší kamarádku. Jestli ještě někdy vůbec uvidím svět, nebo mě zavřou do tmavého sklepení, jako jsem to vždy četla v knihách. V těch knihách, se ale hlavní hrdinka z toho sklepení vždy dostala a potom zachránila svět. Na mysl mi už začaly vcházet myšlenky, že takové štěstí, jako měla hlavní hrdinka, já mít asi nebudu. 

Všechno tohle mě nutilo dál brečet i přesto že jsem si myslela, že už ani ty slzy nemám. 

Od vedlejšího stolu, kde všichni seděli se náhle ozval smích. Jo, takže oni se ještě baví, mezitím, co já tu truchlím. Podívala jsem se k jejich stolu a všimla si, že na mě můj únosce zase hledí. Všichni ostatní se bavili spolu a mým směrem se ani nepodívali. On ale na mě koukal každou chvíli, jako kdyby mě kontroloval. Před čím mě jako chce kontrolovat? Jestli jsem náhodou nevykopla to malé okénko vedle mě, kudy bych sotva prostrčila ruce, a nevyskočila jsem ven? Jeho pohledy mě ale stále více a více znervózňovaly. 

Když mě zrovna nesledoval a všímal si ostatních, vstala jsem ze svého sedadla a došla až k nim.

,, Rozmyslela jsem si to. „ „ Chci, aby jste mě odvezli zpět." Založila jsem si ruce v bok a sledovala jsem je. Oni mi pohled překvapeně vraceli a po chvíli se začali hlasitě smát. Jediný můj únosce se jen ušklíbl a dál neprojevil žádné emoce.

,, Je mi líto krásko, ale vrátit se zpět už nelze." Odpověděl mi jeden z nich. Zbytek party se začali jen přiblble smát. Můj únosce se spokojeně opřel do sedadla a jelikož jsem stála za ním, když zaklonil hlavu, byli jsme jen pár centimetrů od sebe. Jeho tmavé čokoládové oči si mě prohlížely a přitom mu na tváři hrál úsměv. Zřejmě se náramně bavil. Moje zlost začala čím dál více pěnit. Nenávistně jsem ho pozorovala a najednou jsem se přestala ovládat. Čapla jsem z nejbližšího stolku prázdnou lahev od piva a vší silou jsem mu jí trefila do obličeje. Jeho reflexy ale zareagovaly mnohem dříve a lahev se tedy dotkla jenom jeho ruky, kterou si chránil obličej. Střepy se rozlétly úplně všude a byl obrovský zázrak, že jeho ruka zůstala jen s malým škrábancem.

Všude bylo najednou ticho jako v hrobě. Já konečně přišla k sobě a když jsem si uvědomila, co jsem teď udělala, srdce mi strachem a šokem vynechalo úder. Ucouvla jsem, sama nad sebou překvapená, o krok dozadu. Všichni okolo na nás koukali s naprostým šokem v očích a uklízečky už rozklepaně začaly uklízet střepy. Můj únosce měl chvilku zavřené oči, jako kdyby se chtěl uklidnit. Jeho zloba ale ve vzduchu visela tak silně, že mě to skoro začalo až dusit.

V jedné chvíli ještě seděl na sedadle, v druhé chvíli už byl na nohou. Jeho tělo se nade mnou tyčilo jako mrakodrap a celou mě úplně zakrylo. Strachy jsem se ještě trochu přikrčila. Uklízečky se najednou nemohly ani strachy hnout a ostatní úplně ztratili dech.

On otevřel své náhle úplně černé oči, ve kterých plály plameny zloby a já najednou byla ve vzduchu. Chytl mě pod krkem a moje nohy sebou začaly bezmocně plácat ve vzduchu. Jeho dlouhé nohy udělaly pár kroků a ocitly jsme se sami v úplně jiné místnosti. Zavřel za námi dveře před zraky ostatních a potom mě pustil.

Sesunula jsem se k zemi jako domeček z karet a z očí mi vytryskly slzy. Chytla jsem se za bolavý krk a bezmocně jsem mu ležela u nohou. Věděla jsem, že kdyby chtěl, vynaložil by větší sílu na stisk pod krkem, ale nějakým zázračným způsobem jsem věřila, že mi nechtěl tolik ublížit.

V pokoji bylo ticho, byl slyšet jen jeho hlasitý, zrychlený dech, který se snažil uklidnit. Celá jsem se klepala a z úst mi vyšel první hlasitý vzlyk. Najednou se jeho mohutné tělo začalo sklánět ke mně. Ještě víc jsem se nalepila na zeď a zavřela oči. Čekala jsem už jen od něj ránu do obličeje nebo do břicha, které jsem si snažila chránit koleny. Obličej jsem si zakryla dlaněmi a mé tělo se nemohlo přestat třást.

Jeho ruka mě chytla za bradu a druhou mi sundal dlaně z obličeje. Chvilku jsem ještě měla křečovitě zavřené oči a čekala na ostrou bolest, když ale žádná nepřicházela, opatrně jsem otevřela oči. Sledoval mě a prohlížel si mé uslzené oči. Z jeho očí už trocha té zloby zmizela. Sehnul se k mému uchu a jeho horký dech se odrazil od mého krku. Přivřela jsem oči a zhluboka dýchala. Jeho velká horká ruka se dotýkala mého odhaleného boku, kde se mi vyhrnuly šaty a všimla jsem si, že mám shozené pravé ramínko, takže mi koukala půlka podprsenky. Jeho pohled, ale na moje skoro odhalená prsa ani jednou nezavítal. Celou dobu mi koukal do očí.  Jeho drsný hlas se po chvilce konečně ozval a mně přitom přejel mráz po zádech.

,, Tohle už nikdy, NIKDY nedělej." ,, Jestli se tohle bude opakovat, tak příště už nebudu tak milý." Jeho oči opět plály zlobou, když se zvedl ze země a nechal mě v pokoji ležet samotnou. Při odchodu nezapomněl pořádně třísknout dveřmi a zamknout zámek na dva západy. Potom už nastalo absolutní ticho.

Zůstala jsem tu jen ležet a po tvářích mi stékaly nové a nové slzy. 

...