Karin je 22 let. Je to sebevědomá slečna, která si nenechá nic líbit. Poslední dobou se ale její sebevědomí úplně vypařilo. Kde je ta samostatná, dospělá žena, kterou nic nemůže zlomit? Vypařila se jako pára nad hrncem. Její srdce se roztříštilo na...
Byla neděle večer když jsem se unavená vracela z pracovní cesty. Mohlo být tak deset večer a já se procházela noční Prahou. Ještě mě čekal kus cesty, než dorazím do mého bytu. Nebylo tu nějak moc lidí, což mi přišlo docela zvláštní, jelikož tu je vždy lidí hromada. Přeci jen, toto je Praha a tady jsou lidé neustále.
Celý večer mi připadal nějaký nepříjemný. Jako kdyby na celou Prahu padl nějaký prach špatné nálady. Lidé zůstávali zalezlí doma a pouliční světla se zdála být tmavší než obvykle. Jako kdyby je pokryl nějaký mrak a uvrhl tak ulice do stínů.
Projel mnou nepříjemný mráz, ale stále jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že jsem jen unavená a všechno tohle se mi zdá. Kráčela jsem tichou ulicí a pokračovala ve své cestě domů.
Moje tiché kroky přerušilo zazvonění mého telefonu v kabelce oznamující novou zprávu. Neskutečně mě to vylekalo až jsem trochu nadskočila. Rychle jsem rukou šmátrala v kabelce, která se v tu chvíli zdála být snad bezedná. Když jsem se rukou dostala k telefonu, který byl mimochodem samozřejmě na úplném dně kabelky, prudce jsem ruku vytáhla, až jsem s sebou vzala i papírové kapesníčky, které se rozsypaly po celém chodníku. Chvilku jsem na ně jen koukala a potom jsem se zhluboka nadechla. Můj zrychlený tep to ale stejně moc neuklidnilo.
Sehnula jsem se a začala z chodníku sbírat kapesníčky, které jsem už ušpiněné vyhodila do nejbližšího koše. Telefon, který jsem stále držela v ruce, jsem odemkla a otevřela novou příchozí zprávu od mojí nejlepší kamarádky.
Charlotte : ahoj zlatko, jen taková otázečka. Jsi doma? Nepochlubila jsi se mi, že máš nové boty a také že se ti noha zmenšila o tři čísla :/
pod tou zprávou visela i fotka:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dlouhou dobu jsem na tu zprávu s fotkou zírala. Můj mozek nepobíral, co se teď děje. Klikla jsem na ikonu kontaktů a vytočila Charlotte číslo. Hned po prvním zvonění to zvedla :
,,Kari, je všechno v pořádku?" zeptala se mě nervózním hlasem.
,,Nespletla jsi si jen byt?" začala jsem vymýšlet výmluvy, proč tohle nemůže být pravdou.
,, Bohužel cestu k tvému bytu bych našla i poslepu. " ,,Já jsem dovnitř nešla, nevěděla jsem, co v tu chvíli dělat. ",, Kari, moc mě to mrzí. "
,, To je v pořádku. " ,, Já.. už jsem na cestě domů. " ,, Budu tam za tři minuty." řekla jsem jí nakřáplým hlasem.
Charlotte se mě ještě několikrát ptala, jestli nemá jít se mnou, ale pokaždé jsem ji odbyla se slovy, že tohle musím zvládnout sama. Položila jsem hovor a klepajícíma se rukama jsem mobil uklidila do kabelky.
Moje rychlé kroky se začaly hlasitě ozývat tichou ulicí a můj už tak vysoký tep se začal ještě zvyšovat.
To nemůže být pravda. Určitě to je jen nějaký jeho hloupý vtip. Můj přítel by mě přeci s nikým nepodvedl. začala jsem beznadějně uklidňovat sama sebe.
Doběhla jsem k mému bytu a schody do našeho patra jsem vyběhla takovou rychlostí, div jsem se při tom nepřizabila. Těsně před mým bytem jsem se prudce zastavila a zírala na boty položené před vchodovými dveřmi. Za těmi dveřmi se mezitím ozývalo hlasité vzdychání. Moje oči se naplnily slzami, které mi začaly stékat po tvářích. Mezitím, co mi slzy rozmazávaly řasenku, jako smyslů zbavená jsem zvonila na domovní zvonek a bušila do dveří.
Rozespalí sousedé začali vylézat ven se podívat, co se děje, ale mě bylo v té chvíli všechno ostatní jedno. Můj zoufalý křik se ozýval celou bytovou halou a tváře mi naprosto hořely vzteky. Po chvilce se dveře otevřely a v nich stál můj přítel Erik. Teď už bývalý po tom, co jsem za jeho zády zahlédla ženské nahé tělo se mihnout místností. Jeho tváří se nejdříve mihlo překvapení a později se jeho výraz změnil na vyděšený.
,, Karin.. já.." nestihl ani doříct svojí větu, než se moje rozpálená dlaň setkala s jeho tváří. Bolestně se chytil za poškozené místo nevěřícně na mě koukal.
,, Jak jsi mohl. " vzteky jsem zavřískla. Procpala jsem se kolem něj do naší ložnice, ignorovala jsem všechno to poházené oblečení všude kolem a na naší společnou postel jsem se za tu dobu nepodívala ani jednou. Rozevřela jsem šatní skříň a vytáhla z ní velký cestovní kufr, do kterého jsem zběsile začala házet všechny své věci.
,,Karin, neblázni.",, Tohle je jen nedorozumění. ",,Není to jak to vypadá. " začal na mě chrlit jednu výmluvu za druhou. Sehnul se ke mně a chytl mě za ruku. Jeho dlaň pro mě v tu chvíli byla jako elektrický proud. Vytrhla jsem se mu a začala sebou prudce házet.
,, Nesahej na mě! " křikla jsem na něj ostře a vyběhla do koupelny pro všechnu svou kosmetiku.
Když jsem měla všechno zabalené, zavřela jsem kufr a začala ho táhnout ven. V dveřích obýváku jsem si všimla schované postavy té ženy, která všemu jen nečinně přihlížela. Další várka slz se mi nahrnula do očí.
Když jsem stála na prahu dveří, naposledy jsem se na něj otočila. Ve tváři měl stále provinilý výraz, ale sledoval mě s nadějí, že se k němu snad ještě vrátím.
,, Nesnaž se mě nijak už kontaktovat." ,, Do úterý chci, aby jsi se okamžitě vystěhoval a klíče odevzdal někomu ze sousedů. " ,, Sem už se nikdy nevracej. " upozornila jsem ho.
,, Ale to nemůžeš. " obořil se na mě.
,, To si piš, že můžu. ",, Tenhle byt je můj, ne tvůj. "prskla jsem na něj zuřivě a otočila se na podpatku směrem ven.
Jeden ze sousedů se mi neslyšně nabídl, že mi odnese kufr ze schodů. Okamžitě jsem přikývla a spolu jsme se vydali pryč.
Venku už stálo auto mojí nejlepší kamarádky, která na mě hned ve vstupních dveřích skočila a začala mě objímat. Rozplakala jsem se jí na rameno a ona se mě snažila utěšit. Netušila jsem, že pro mě přijede, ale byla jsem za to strašně ráda. Společně jsme nasedly do auta a jely strávit dnešní probrečenou noc k ní domů.
