Hunger games: Společný úder

Šípková Růženka

Osamocené pole bylo tiché. Jediné co jsem slyšela byl vítr, jenž si pohrával se zlatými klasy. Ve kterých jsem ležela. Zvedla jsem se. Rozhlédla jsem po poli. Nikde nikdo. Nikde nic. Pouze to pole a já. Vítr nezapomněl na mé neposedné vlasy a vehnal mi je do obličeje. Jejich skoro zlatá barva splývala s barvou dozrávajícího obilí okolo mě. Přesto byly naprosto odlišné. Dlouho jsem uvažovala, jestli jsou hnědé nebo blonďaté. Stále jsem netušila, když jsem si zaujatě pramen prohlížela. Vtom mě vyrušil štěbetání ptáků. Štěbetání, které znělo uměle, ale zároveň tak věrohodně. Otočila jsem se kolem své osy a nic nespatřila. Pak mi kolem hlavy něco prolétlo. Podívala jsem se za tím ptákem. Byl podobně velký jako drozd. Znova zopakoval tu melodii. Došlo mi, co to je za ptáka. A co to je za melodii. Zapískala jsem a reprodrozd jako by čekal na tento signál a vydal se dál po poli. Následovala jsem ho. Připadala jsem si jako doma. Doma, kde je vše v pořádku. Hrubá látka mé košile mi sklouzávala po těle a polorozpadlé kalhoty mi jako vždy padaly. Za občasného zopakování melodie reprodrozdem jsem postupovala polem a hladila rukou klasy, které jsem míjela. V duchu jsem si přebírala, jestli už dozrály nebo budou chtít ještě čas. Stejně jak jsem dělávala doma. Sama pro sebe jsem se zasmála. Můj smích přerušil výstřel a reprodrozdova melodie utichla. Vrhla jsem se k zemi jako vždy, když jsem slyšela výstřel. Čekala jsem, že přede mnou bude ležet mrtvé malé tělíčko reprodrozda. Místo něho tam bylo tělo Gelvea. Modré oči po otci měl vytřeštěné hrůzou a ústa otevřená v neslyšném výkřiku. U místa, kde měl srdce byla rána a košile byla zakrvácená. Zalapala jsem po dechu a vrhla se k tělu. Nahmatal jsem tep. Žádný už nebyl. ,,Ne, Gelve. Prosím, prosím, prosím. Gelve!" šeptala jsem jeho jméno, až se z něj stal ohlušující křik. V hlavě mi nezbyla žádná kloudná myšlenka. Řvala jsem zoufalstvím a žalem, až měl Gelve mokrou košili a já ruce rudé od krve, jak jsem je neustále tiskla k místu, kde by se mohlo znovu rozeznít jeho srdce.. ,,Takové zoufalství jsem jaktěživ nespatřil," promluvil za mnou hlas. Otočila jsem se. ,,Netušil jsem, že taková bojovnice dokáže řvát až do ohluchnutí, kvůli takové nešťastné náhodě." Řekl Luke odfoukl z pistole neviditelný kouř. Přesně takovou zbraň nosili mírotvorci u nás v kraji. ,,Ty vrahu!" vykřikla jsem a vrhla jsem se na něj. Povalila jsem ho na zem a přitiskla jsem mu ruce na krk. Uškrtím ho. Tady a teď. Luke zničehonic nebyl. Prostě se vypařil a na jeho místě pode mnou byla žena. Žena měla bílé vlasy jako sníh. ,,Ochranka! Ochranka, než mě ta Hlupavka zabije!" pištěla prezidentka Snowová. Zezadu se ke mně vrhly něčí ruce a odtáhly mě od prezidentky. Rudé ruce mi bezvládně visely, když mě někdo pevně držel. Ten dotyk jsem už někde zažila. Prezidentka pronesla: ,,Za pokus o atentát na hlavu říše tě odsuzuju k trestu smrti," Po tvářích mi stékaly slzy ještě v rychlejším proudu. Nenamáhala jsem se prosit o pomoc nebo o odpuštění. Na takovou úroveň bych se nikdy nesnížila. ,,Katrin, měla jsi mě poslouchat. Celé jsi to zkazila. Měla jsi být jen poslušný obyvatel Kapitolu." Řekla za mnou Poppy. Ovanul mě zápach cigaret, jenž ke mně přinesl vítr. Prezidentka se usmála a její úsměv mi připomněl zmiji. ,,Užij si to," zašeptala a vystřelila z pistole, kterou měla prostě u sebe. Ucítila jsem jak do mě něco silně zatlačilo a já zatraceně zařvala. Byl to divný pocit. Takový palčivý tlak, který snad nikdy nekončil. Na tváře se mi vyřinuly nové slzy. ,,Myslel jsem, že jsi lepší," pověděl někdo jiný než prezidentka. ,,Hodně štěstí," dodal a já si uvědomila, kdo na mě proluvil. A tak jsem pomalu padala na zlatém poli s mrtvolou bratra za sebou, mentorkou držící mě pevně za ruce a splátcem, který mi v životě řekl jen jednu větu.

,,Katrin! Už se sakra probuď! Katrin!" řvala na mě odněkud Poppy a já se konečně vynořila z té hluboké temnoty. Hmatala jsem kolem sebe a rozhlížela se kolem. V uších mi tepalo a někdo mnou třásl. ,,Katrin," vydechla Poppy a mě ovanul zápach po cigaretě. Šáhla jsem na místo, kde jsem ještě před chvíli měla krvavou ránu od kulky. Málem jsem se pozvracela. ,,Katrin, byl to jenom sen," opakovala mi Poppy a uchopila mou tvář do hrubých rukou. Nikdy se mě takto nedotkla. Nikdy jsem nepocítila, že by má mentorka měla hrubé mozolnaté ruce. Chytla jsem ji za zápěstí, jako kdybych jí chtěla mé ruce vyrvat z rukou. Ona jen znovu vyřkla ta slova. ,,Byl to jenom sen," Zadívala jsem se do jejích očí. Nikdy jsem se nepozastavovala nad jejich barvou. Měla je bledě modré. Ne ty vyhaslé bledě modré oči, které jsem vídala u starců u nás v kraji. Měly jistou jiskru. Jistou poťouchlou jiskru, kterou teď spíš zastiňovala starost a strach. ,,Byl to jenom sen," řekla jsem po ní, abych dala najevo, že poslouchám. Poppy se odtáhla a posadila se na mou postel. Odhrnula si zářivě žluté vlasy z tváře a zadívala se na peřinu. Po chvíli mlčení, kdy jsem ji pozorovala, jestli z ní nevypadne něco zajímavého, konečně vyslovila: ,,Před chvílí jsem sem přišla a ty jsi sebou hrozně házela ze spaní. Něco jsi mumlala a pak jsi začala křičet. Snažila jsem se tě vzbudit." Přikývla jsem. Při vzpomínce na to, že mnou třásla, když mě ve snu držela, aby mě mohla prezidentka zabít, jsem polkla. Tak moc jsem nechtěla od této chvíle víc do arény. Jenže teď je poslední bezstarostný den. ,,Kolik je hodin?" zeptala jsem se. Zahnala jsem na ten sen všechny myšlenky. Poppy se zahleděla na hodinky na své ruce. ,,Něco kolem jedné," Vykulila jsem oči. Jo, byla jsem velký spáč. Doma jsem toho tedy moc nenaspala, jelikož jsem musela brzo vstávat do školy nebo na práci na pole. Když jsem si nějak zařídila nějaké volné dny, spala jsem až do dvanácti. Můj rekord byl dvanáct hodin a čtrnáct minut. Teď jsem měla nový a to jednu odpoledne. V duchu jsem se pochválila a poslouchala to, co říkala Poppy. ,,Na snídani je možná už moc brzo. Za chvíli bude oběd." Oznámila mi a já se zmohla jen na přikývnutí. Chvíli jsme tam jen seděly a já se ptala v duchu, co se to sakra děje. Poppy po chvíli odešla s tím, že potřebuje něco zařídit. Zakoukala jsem se do béžové zdi. Oficiálně tu budu už jen den a pak přijde čas. Povzdechla jsem si. Bude to tak špatné, jako v tom snu? Takhle bolí, když tě někdo zabije? Divný tlak a temnota? Ne. Takhle to nefunguje. Postřelení vážně bolí. To už vím ze své vlastní zkušenosti. Na střelbu jsem nechtěla dnes už vůbec myslet. Potřebovala jsem dělat něco jiného než přípravu do arény. Zvedla jsem svůj líný zadek a ani se nepřevlékla a vydala se pryč z pokoje. To pyžamo, které mi tam chystali avoxové, bych si nikdy na sebe nevzala. Jako pardon, ale je mi čtrnáct a krajkované košilky mě fakt neberou. Nikam daleko jsem nedošla, protože jsem jen zaťukala na vedlejší dveře a začala možná toho litovat. Dveře se otevřely a vykoukla Lukeova blonďatá čupřina. Než stačil říct cokoli nepřátelského řekla jsem místo pozdravu: ,,Můžu dál?" Bez zbytečných komentářů mě vpustil dovnitř a já poprvé spatřila, jak si vlastně tu dobu tady žije Luke. Kupodivu tam měl víc čisto a uklizeno než já. Luke se opřel o dveře a ostražitě mě pozoroval. ,,Jak ti je?" zeptal se. Povytáhla jsem obočí. Spíš se o to pokusila. ,,Dobře?" odpověděla jsem a také jsem ho pozorovala. ,,Já jen, že jsi křičela a bylo to celkem slyšet." Pokračoval a mě došlo, že Poppy říkala pravdu. Nejspíš jsem fakt řvala. ,,Jó, tohle. Jsem měla jen noční můru." Mávla jsem nad tím rukou a nasadila bezstarostný úsměv. ,,Mě se ten křik moc v pořádku nezdál," Udělal ke mně krok. V hlavě jsem začala uvažovat, jestli je to nějaká narážka nebo opravdová starost. Došla jsem k tomu, že to bude nejspíš narážka. Protože proslulý Luke Lindsay postrach dívčích srdcí se neumí starat o nějakého živého tvora. Ať se propadnu do země, jestli to je pravda. Tak jsem pouze řekla: ,,Co se tak staráš?" Luke ke mně o krok zas přistoupil. Chytil mě za ruku a jeho teplo se mi prolilo do ruky. Byl to něžný dotyk. ,,Pochop, že mě to prostě zajímá. Nejsem až tak bezcitný pakoň, jaký si myslíš." Zaryl mi své šedé uhrančivé oči do mých. V jiném případě by se mi zvednul žaludek, ale teď ne. Ten pohled mě uklidňoval. Zatřásla jsem hlavou, abych odehnala ten uklidňující pocit z hlavy. Zopakovala jsem: ,,Co se tak staráš?" Palcem mě pohladil po hřbetu ruky a já jsem se napjala. Něco se mi nezdálo. ,,Chci si s tebou promluvit." Konečně přestal chodit kolem horké kaše. Pomalu se posouval k posteli a posadil se. Já s ním. ,,O čem?" Nepřestávala jsem být ostražitá. ,,Chci tě za spojence," vydechl a já na něj vykulila oči. Vůbec jsem netušila, jestli si ze mě dělá jen šprťouchlata nebo to myslí vážně. Nechtěla jsem tomu věřit. ,,Proč?" rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru. Schválně, jestli se dozvím něco zajímavého. ,,Víš, už to nějakou dobu plánuju. Celé to začalo, když jsem se začal bavit s profíkama a předstíral, že pro mě nic neznamenáš. Právě, že znamenáš mnoho." Pověděl mi a zopakoval pohlazení po hřbetu ruky. Tak moc jsem se mu chtěla vytrhnout, jenže mě zajímalo, co má v plánu. ,,Pokračuj," vybídla jsem ho. S úsměvem skutečně pokračoval. ,,Chci je podrazit. S  tebou. Po hlavní bitce máme v plánu zůstat u Rohu hojnosti. Budu se snažit získat první hlídku a setkáme se spolu první noc, abychom probrali náš další postup." Chvíli se odmlčel a pak dodal: ,,Jdeš do toho se mnou?" V jeho očích se zračila naléhavá prosba a touha. Absolutně jsem netušila, co si mám o tom myslet. V hlavě mi znělo jen varování, že je to lež a já tomu věřila. Musela jsem přehodnotit své plány a promyslet si tu nabídku. Mohla bych těch znalostí využít. Krutě využít. Proto jsem si ponechala výraz miloučké dívenky, která mu naprosto podlehla. Jeho hra byla tak průhledná. Jeho hádanka na interview, jeho náhlá změna chování, jeho milá nálada před hodnocením splátců. Jemu něco v tu chvíli došlo. Muselo se to stát v tu chvíli a od té doby začít spřádat ty plány. Vše mi zapadlo tam, kam mělo. Byla to skládačka přetvářek a lží. Tou hádankou nic nenaznačoval divákům ani Ceasarovi. To naznačoval mě. Jemu bylo jasné, že jeho hádanku rozlousknu. V Klubu jsme si dávali hádanky stále. Vše bylo připravené pro mě a teď čekal, až se do jeho lží chytnu jako bláznivá dívka. ,,Proč mi to všechno říkáš?" broukla jsem a nespouštěla zrak z jeho očí. V duchu jsem se modlila, že neřekne nebo neudělá nějakou blbost. To, že jsem přistoupila na jeho hru neznamenalo, že se nebudu bát jeho dalších kroků. ,,Protože..." Luke si dával s odpovědí na čas. ,,Proto," A přitiskl své rty na mé. Vykulila jsem oči a chtěla se odtrhnout a už se k němu nikdy nepřiblížit. Tohle jsem vážně nečekala. Měla jsem nutkání se odtrhnout a vykastrovat ho na místě. Místo toho jsem však nechala, aby polibek dokončil. Zadíval se mi zas do očí a já se snažila mu jednu nevlepit. Srdce mi radilo, abych zdrhala, ale mozek, abych ho co nejvíc přesvědčila, že jsem mu na to skočila. Nerada jsem to udělala, avšak jsem mu polibek vrátila a ještě prohloubila. Absolutně jsem nevěděla jak se líbá a ani jestli to dělám správně, potřebovala jsem jen, aby věřil téhle lži. Pohladil mě po čelisti. A já se odtáhla. Ze záhadného důvodu mi došel dech. To bylo nejspíš tím, že jsem o líbání vážně nic nevěděla. ,,Mám to brát jako souhlas?" promluvil. Ovládla jsem své vraždící myšlenky a pohladila ho po tváři. ,,Ano," pípla jsem jako naprosto vypatlané ptáčátko. Zvedla jsem se a odešla z pokoje. Snažila jsem, aby to nevypadalo, že zdrhám. Což jsem skutečně chtěla. Spatřila jsem, jak už avoxové chystají oběd. Zničehonic mě popadl hlad z toho jak jsem vůbec nesnídala. Došla jsem ke stolu vzala si lasagne s příborem, děkovně pohlédla na avoxku a zalezla k sobě. Do toho pokoje už se nikdy nechci vrátit. Nikdy, nikdy, nikdy. Co jsem to udělala? Hrála sis na naivní malou holku, odpověděl automaticky můj mozek. Proč jsem to udělala? Protože ho potřebuješ přechytračit. Uvěří tomu? Ano. Můžu si jít vydezinfikovat ústa? Padej to udělat! Bez váhání jsem položila talíř i s příborem na postel a tryskem odběhla do koupelny a začala si drhnout pusu. Nechtěla jsem to už nikdy zažít. Nikdy. Stříkla jsem si na ruku mýdlo a napatlala si ho na mokrá ústa. Jestli se jeho ústa ještě někdy dotknou těch mých, zabiju ho. Bez váhání. Po nanesení mýdla mi došlo, že by se mýdlo nemělo nanášet na pusu. Jelikož to začalo pálit. Hodně pálit. Vydrhla jsem si je ještě snad stokrát jen vodou, protože to sakra hodně pálilo. V duchu a nahlas jsem nadávala na Kapitol. Protože to mýdlo muselo být snad toxický. Byla jsem z toho drhnutí, tak vyřízená, že jsem se jen zmohla na přemýšlení u jídla. Musela jsem trochu přeupravit své plány a vymyslet další kroky. No, musela jsem dál na Lukea hrát zamilovanou dívenku, takže jsem se, i přes velké protesty mě samé, po obědě vydala, tenhle den už podruhé, zaťukat na jeho dveře. Otevřel a já mu nabídla, že bychom mohli spolu vymýšlet plány na "společnou výhru". S několika omluvami a vzdušným polibkem mi zavřel dveře před nosem. Zklamaně jsem pokrčila rameny a radostně jsem si zatancovala. Aspoň, že už jsem nemusela do toho pokoje. ,,Vypadá to, že jsi nějak šťastná," poznamenala Poppy za mnou. Ohlédla jsem se za pachem cigarety. ,,Ále, to já jen tak," mávla jsem nad tím rukou. ,,Tak mi pověz, co jen tak," vybídla mě. Uculila jsem. ,,Právě jsem si uvědomila, že musím jít něco udělat. Něco, co bych měla teď dělat." ,,Tak utíkej," mrkla na mě a já se s úsměvem vydala zpět do pokoje. Vytáhla jsem své schované nože a polštář jako terč. Vrhla jsem a neminula. Celou dobu jsem si nacvičovala ten Lukeův úšklebek, který mu ukážu, až ho v aréně vykuchám. 

___________________________________________

Co vy na to? Popravdě se trochu bojím, ale přijímám veškerou kritiku. Možná jsem naprostý blázen, avšak proč ne? Děkuju jinak za přečtení a hlasy, fakt moc děkuju!! :3 A přeju krásný zbytek druhého adventního víkendu ;))