Hunger games: Společný úder

Monstra a přátelé

S tréninkem jsme brzo skončili, protože jsme byli oba pěkně omlácení od toho druhého. Já Berta rozhodně nešetřila a on se rozhodl mi to oplácet stejnou mincí. Párkrát jsem mu řekla, že když jsem holka, nemusí mě šetřit. Pak jsem dostala pěkné čutance do břicha, takže to očividně pochopil. Po asi třech hodinách jsme se dohodli, že toho radši necháme. Museli jsme prozkoumat ostrůvek, na kterém jsme byli. A já jsem si chtěla zkusit ulovit něco s lukem. Bert mi to zatrhl s tím, že se mám ještě co učit, tak jsem šla jen na průzkum. Bert se vydal pryč z ostrůvku poohlédnout se po okolí proti proudu potoku. Jeden z důvodů, proč jsem se chtěla porozhlédnout tady, byl, že jsem chtěla najít ony keříky borůvek, z kterých mi Bert přinesl snídani. Se všemi věcmi rychle nahňácnutými v batohu jsem se pomalu vzdalovala od zříceniny. Za chvíli jsem kráčela svahem dolů a řeka už byla slyšet v dálce. Pokračovala jsem dál, až přede mnou byla hustá křoviska a za nimi se už třpytila řeka v odpoledním slunci. Pohlédla jsem za řeku a snažila se najít očima ten konec arény, o kterém mě informoval Bert. Stromy a keře se tam normálně tyčily. ,,Ňouma," řekla jsem si pro sebe. Vzala jsem tedy klacek, stejně jako Bert, přiblížila se ke břehu a hodila ho na druhý břeh. Řeka nebyla moc široká, takže snadno klacek doletěl až na druhou stranu. Kde se ihned zablesklo a objevil nějaký kus stěny. Klacek se neskutečnou silou odrazil a letěl přímo na mě. Byla jsem asi moc líná nebo fascinovaná koncem arény, že jsem neuhnula a dostala klackem přímo mezi oči. Odhodil mě až dozadu a já se skácela k zemi s bolestným zaúpěním. ,,Do háje," ucedila jsem a položila jsem si ruku na čelo. Celou hlavou se mi ozývala bolest a já ucítila pramínek krve. ,,Ještě víc do háje," zamumlala jsem a divila se, že mi to nevypíchlo oko a že jsem už nebyla v bezvědomí. Po tom tréninku jsem byla celá rozbolavělá a teď snad ještě víc. Posadila jsem se a hlava se mi zatočila. Zhoupl se mi žaludek a já zadržela pokušení ho vyprázdnit. Musela jsem se dostat zpět ke zřícenině. Tady zůstat nemůžu. Byl tu sice konec arény, ale kdoví, jestli se sem nějaký splátce nedostal a teď tu nebrouzdal. Jinak doufám, že ještě neobjevil zříceninu. Přišla bych s Bertem o výhodné místo na schovku před profíky. Z myšlenek se mi hlava rozbolela snad víc a tak jsem se zvedla, s lehkou pomocí stromu hned vedle, a s rukou na noži u opasky vydala zpátky. Takhle už rozhodně nic neulovím. Stromy se mi před očima motaly a já se snažila zorientovat, kudy jsem vlastně přišla. Po jednom pokusu jít rovně vpřed jsem narazila do stromu. Zaúpěla jsem další bolestí a zoufalstvím. Nesmím teď přestat chodit. Do západu slunce určitě chybělo ještě hodně času, avšak s mým tempem jsem mohla být nahoře až za tmy. Pokud bych tam takto došla. Šla jsem dál do kopce a občas narazila do něčeho, co se mi rozdvojovalo před očima. Svah byl čím dál víc prudší a já nepochybovala, že za chvíli se budu prodírat trnitými keři, jenž bránily zříceninu. Už jsem je nadějně vyhlížela a nechávala ruku na svém čele. Nechtěla jsem vykrvácet i když jsem nevěděla jak velká je ta rána. Možná dělám jen z komára velblouda. Přede mnou se k rozdvojeným stromům přidala i nějaká postava běžící ze svahu. Chtěla jsem zaostřit, avšak místo toho se mi okolí rozostřilo. ,,Katrin!" křičel Bertův hlas a čím dál rychleji se ke mně přibližoval. ,,Berte?" zvládla jsem zamumlat a přidala do kroku. Když byl u mě rychle vychrlil: ,,Našel jsem jednu splátkyni a není na tom moc dobře. Prý tě zná, tak jsem tě radši šel najít. Mimochodem ty nevypadáš taky zdravě." Jeho obličej se mi rozmazával, rozdvojoval a zase spojoval. ,,Co?" zmohla jsem se jen. ,,Prostě pojď se mnou!" zopakoval naléhavě jinými slovy a popadl mě za ruku. Vyrazili jsme spolu hbitě do kopce a Bert mě varoval před případnými překážkami. ,,Kdes ji našel?" stihla jsem se zeptat při výživném běhu. ,,Kousek od stromu přes řeku." Zazněla jeho odpověď a můj mozek zareagoval silným rozmazaným terénem přede mnou. Jestli budu muset jít přes tu zatracenou kládu takto, tak to jsme skončili. Vzali jsme to okolo zříceniny a málem se po šiškách sklouzli dolů zpět k řece. Před námi vyvstal úžasný pohled na řeku s vodopádem a já se spíš soustředila na strom před námi. Bert ihned vyšel a já se zastavila. ,,Pojď, vykrvácí," pobídl mě, přesto zastavil se mnou. Polkla jsem strachy z toho, co se mi málem stalo minule. ,,Budu tě držet," povzbudil mě. ,,Dobře," svolila jsem a my se možná až moc rychle nahrnuli na improvizační most. Bert mě rychle táhl na druhou stranu a zároveň ohleduplně. Já se nezmohla ani na slovo, jelikož se mi stále rozmlžovaly věci okolo mě. Druhou rukou jsem si v naději přidržovala ránu na čele. Na druhé straně mi Bert nedal ani možnost vydechnout a už jsme běželi dál křovím a mezi stromy. U jednoho ze stromů ležely dvě opřené dívky. Zmateně jsem zamrkala a z jedné se stala jedna. Bert už mě k ní vedl. Cestou jsem se nestačila zamyslet, kým myslí holku, kterou znám. Hned mi to bylo jasné, když jsme doběhli k dívce. Amy se z posledních sil opírala o strom a měla zavřené oči. Krátké hnědé vlasy měla mastné a na místech slepené krví. Na rameni měla ošklivou řeznou ránu a po tváři dlouhý škrábanec. ,,Amy," klekla jsem si k ní a pustila Bertovu ruku. Otevřela oči a spatřila jsem v nich místo veselé jiskřičky zděšení. ,,Amy, to jsem já, Katrin," představila jsem se jí pro jistotu, aby se mě nebála. Pěst měla nezvykle pevně sepjatou. Musela být v hrozném šoku a bolestech. Pomalým hlasem jsem pokračovala: ,,Co se ti stalo?" Uklidnila se a ztěžka vydechla. ,,Z-z zaútočili n-na nás," odpověděla a otočila hlavu pryč ode mě. Jako by někoho vyhlížela. ,,Na koho ještě?" nechápala jsem. Se zrakem upřeným na les pravila: ,,D-daneka tam z-zůstala. Měla j-jsem ut-téct," Mírně jsem vykulila oči. Takže Daneka tu bude někde poblíž s těmi útočníky. Rozdvojování bylo čím dál menší a já už zřetelně viděla Amyinu tvář. ,,K-kdo to je?" ukázala rozstřesenou rukou za mě. Došlo mi, že Bert za mnou stále stojí. Otočila jsem se na něj. ,,Odvedeš ji prosím ke zřícenině? Její zranění nevypadají vůbec dobře." ,,Katrin, kdo to j-je?" naléhala na mě stále Amy. Opatrně jsem ji položila ruku na tu její a odpověděla: ,,Přítel. Nemusíš se bát, odvede tě do bezpečí." Nevypadala o moc víc nadšeně. Přesto nám dovolila jí pomoct vstát a opřít se o Berta. Bertovi se to hned nelíbilo. ,,Co když tu jsou profíci? Co když je dovedeš ke zřícenině?" V jeho hlase jsem cítila odhodlání ale i strach. Uchopila jsem mezitím jeden z vrhacích nožů. ,,Jestli je dovedu ke zřícenině, tak se toho už nedožijou." Ujistila jsem ho a vydala se pryč od řeky a křovisek bez dalšího pohledu na Amy. Teď mi holt musela věřit. Stejně jako Bert. Kterého jsem nazvala svým přítelem. Doufala jsem, že to na mě nikdy nevytáhne a nebo to neslyšel. Mé oči mezitím kmitaly mezi stromy. Zrak jsem měla už lepší a přestala jsem si držet ránu na čele. Rychle jsem si vytáhla z batohu jeden obvaz, který jsem si vyměnila s Bertem za jeden pytlík sušeného masa. Obvázala jsem si jím velmi nemotorně hlavu a šla dál. Les byl tichý až na šumění větví jehličnatých stromů. Nůž jsem možná moc pevně svírala ve zpocené dlani. Amy se nemohla dostat daleko. V tomto stavu mohla být ráda, že ji Bert našel. Stále mě děsil její škrábanec přes tvář. To jí nemohl provést člověk. Nahlas jsem polkla a modlila se, že to šum listí zakryje. Nepotřebovala jsem, aby o mně nepřátelé věděli dřív. Zrychlila jsem opatrný krok a hledala Daneku. Snad už u ní nebude onen útočník. Výkřik protnul nebezpečně příjemnou atmosféru lesa. Poté se ozvalo zavytí. Zarotovala jsem kolem své osy a rozeběhla se směrem těch zvuků. Museli být nedaleko. Neodvažovala jsem se volat Danečino jméno. Přidala jsem a přede mnou se mezi stromy objevila bezestromá půda. Prapodivný kříženec vlka a medvěda stál na zadních s tasenými velkými drápy a blížil se k chlapci chyceném v pasti mezi většími kameny. Daneka ležela dál od nich a nevypadala moc živě. Žádný výstřel z děla ještě nezazněl. Pevněji jsem sevřela za běhu nůž a odhadla vzdálenost mezi mnou a mutantem. V nacvičeném pohybu jsem ho vrhla a nůž se zabodl do zad mutanta. Zastavil se a otočil ke mně. Chtěl se rozeběhnout, jenže to ho zasáhl nůž do čela hned mezi oči. Musel už být mrtvý. Tohle byla přesná muška do mozku a srdce nemám v plánu hledat v tom plesnivým kožichu. Prudce jsem zastavila a přimražená na místě čekala na jeho smrt. K zemi ho dostala až sek mečem zezadu. Mohutné tělo se svalilo na zem. Vyběhla jsem se k Danece schoulené na zemi. Vypadala, že je v agónii a já se radši neopovažovala jí dotknout. ,,Daneko?" oslovila jsem ji nejdřív. Uslyšela jsem bolestné zakňourání. Zahleděla se na mě uslzenýma očima. ,,Daneko, všechno je v pořádku. Ta stvůra je mrtvá," uklidňovala jsem ji. Dotkla jsem se jemně jejího ramene. Nečekaně se ke mně přivinula blíž, až se mi její hlava ocitla v klíně. ,,Je to už dobré," Pohladila jsem ji po vlasech stažených v culíku. Neposedné pramínky měla popadané do obličeje, po kterém se jí řinuly slzy. Toto byl naprosto jiný člověk. Byla to jiná Daneka než ta, se kterou jsem se seznámila u oběda. ,,Zvládneš vstát?" měla jsem dotaz, abychom se někam hnuly. Přikývla a já jí pomohla vstát na ještě mírně roztřesená kolena. ,,Kampak si myslíte, že jdete?" ozval se splátce s mečem namířeným na nás. Poznala jsem v něm malého zrzka z Pátého kraje. Ruka mi automaticky sjela k noži pod kabátem. Daneka uchopila menší sekeru, jenž měla zavěšenou u opasku. Skoro jsem si jí nevšimla. ,,Jdu si vzít své nože pokud ti to nevadí." Odpověděla jsem. Ruka se chlapci nepřirozeně třásla a mně bylo jasné, že žádný ostřílený šermíř to nebude. Ten sek by zvládl každý, kterému by zbyl nějaký kus odvahy. Což jsem cenila do té chvíle než mi začal mířit mečem na hruď. Nebyl by rychlý, kdybych se prošla pro nože. Proto jsem vykročila směrem k nestvůře. Provedl výpad ke mně, avšak já se vyhnula a zadržela další nožem narychlo taseným. Ještě jsem ho nevyužila takto a musela jsem uznat, že byl skutečně z pevné ocele. Daneka přispěla zezadu a přitiskla mu sekeru ke krku. ,,Nech ji být," zasyčela a já se mírně pousmála. Vyšokovaná ubrečená holka byla hned ta tam. Bezstarostně jsem vytáhla nože z mutanta a víc jsem si ho neprohlížela. Neznala jsem ho ani pět minut a už se mi znechutil. ,,Tak teď přichází otázka," začala jsem rozhovor se zrzkem. Daneka mu dala pryč sekeru z pod hrdla. ,,Co s tebou?" doplnila mě a já se usmála. Zrzek znova zaútočil, ale tentokrát na Daneku. Dřív než stačil seknout dolů, tak jsem mu podkopla nohy a meč zakopla dál od něj. Tentokrát jsem na něj namířila nožem zbroceným mutantovou krví. Zatvářil se jako naštvaný křeček. Nehodlala jsem pronášet vtipné poznámky a řekla: ,,Hochu, uklidníš se? My bychom se rády v klidu dohodly a pověděly, co je nového." Danece se zablýsklo pobaveně v očích. ,,Zabijete mě?" neměl v plánu mě poslechnout. ,,Ano," byla pevná odpověď Daneky. Chtěla jsem být nestranná. Samozřejmě, že jsem ho nechtěla zabít. Stále mě mrazilo z vraždy té malé dívenky u Rohu hojnosti. Nepřestávala jsem mířit nožem na chlapce. Daneka se velmi ochotně přiblížila a se svou sekerou kývala nad jeho tělem. Strachem se třásl. Přihlížela jsem a pomalu schovala nůž do pouzder u bundy. Možná jsem se také otřásla, když Daneka zdvihla sekeru k seku. Vzpomínka na krev, která se linula líně z bezvládného těla dívky a její nic netušící oči mě donutila jednat. Postavila jsem se před chlapce přímo před ostří sekery. ,,Nezabíjej ho!" zastavila jsem Daneku v pohybu. Upřela jsem na ní svůj nesmlouvavý pohled. ,,Proč? Zaútočil na mě s Amy a zranil ji." Argumentovala a ponechávala sekeru připravenou. ,,Vážně za to stojí?" zeptala jsem se. Neměla jsem v nejmenším páru, co říct a toto bylo to první, co mě napadlo. Věděla jsem, že se na mě může Daneka vyprdnout a zabít mě společně s klukem za mnou. Když neodpovídá a trochu klopí zrak, pokračuju. ,,Viděla jsem Amyina zranění. Zaútočil na vás a po tom se objevil ten mutant, že? Vyjmenuj tedy zranění, která způsobil Amy," vyzvala jsem jsem ji. Daneka vrátila svůj zrak zpět ke mně a pevně si stála za svým. ,,Sekl po ní tím svým mečem. To nemění nic na mém rozhodnutí." Postoupila blíž ke mně a očividně očekávala, že uhnu. Dál jsem setrvávala na místě před ležícím chlapcem. ,,Co se dělo potom?" nehodlala jsem také ustoupit. Chtěla jsem v ní spatřit spravedlivou Daneku, se kterou jsem se seznámila. Její chování po útoku té stvůry bylo ještě přijatelné, ale tohle jsem nechtěla dopustit. S povzdechem odpověděla: ,,Mutant zranil Amy a já jí řekla, aby utekla-" ,,No spíš jsi na ni zařvala," poupravil její vyprávění zrzek. Umlčely jsme ho nenávistným pohledem, že tohle vážně není nejlepší chvíle na poznámky. Ihned mlčel a sekera v Danečině ruce tomu napomohla. ,,Amy utekla a já se pokoušela mutanta zabít. Týpek se nejspíš pokoušel o to samý," ukázala sekerou na týpka. ,,Hej, já mám jméno!" ozval se znova. S protočením očí jsem se k němu otočila s nožem v ruce. Sehnula jsem se k němu. ,,Jestli se nepřestaneš chovat jako naprostý debil, tak se s radostí k ní přidám a zabiju tě. Takže teď drž hubu." Vyhrožovala jsem mu tichým hlasem. V očích se mu mihl trochu větší odlesk strachu a já svou pozornost přesměrovala zpět k Danece. ,,Společně jsme tedy bojovali proti tomu monstru, ale ne jako spojenci. Každý měl své problémy." Ukončila konečně své vyprávění a já ho ohodnotila. ,,I tak nemáš důvod ho zabíjet. Můžeme ho nechat jít." Vím moc dobře jaká je to blbost, ale v tu chvíli mě nic jiného znova nenapadlo. Mohl by na nás zaútočit později a zabít nás i s Bertem a Amy. A toto jsou Hladové hry. Tady se má vraždit. ,,Tak to už vůbec ne," nesouhlasila Daneka jako kdyby mi četla myšlenky. Docházela mi slova. Pokud ji nepřemluvím, radši odejdu, abych se na to nemusela dívat. Daneka si znova prohlédla nelítostně kluka, jenž stále jako přimražený ležel na zemi a kmital očima mezi námi. Už jsem neměla k tomu, co dodat a tak jsem uvolnila Danece cestu. Mé kroky směřovaly pryč od toho všeho. Od mrtvé příšery a od příšerného činu, který má přítelkyně chce spáchat. Je to vůbec moje přítelkyně, když ji brání v jejím rozhodnutí? Byly jsme vůbec někdy přítelkyně? Naposledy jsem jí před mým odchodem věnovala pohled a pravila jsem: ,,Snažila jsem se. Ale teď je to jen na tobě." Otočila jsem se a rychlým krokem směřovala pryč. Očekávám výkřik zrzka, ránu z děla. Za mými zády se neozvalo nic z toho. Zpomalila jsem a zmateně se podívala přes rameno. Daneka odhodila sekeru na zem a nabídla chlapci ruku. Rozechvěle ji uchopil. Vytáhla ho na nohy. Sebrali si zbraně ze země a zrzek vypadal, že to stále absolutně nechápe. Daneka ke mně došla s klukem za zády s mečem bezpečně zasunutým za opaskem. Uvědomila jsem si, že celou dobu na ně vyjeveně zejrám a tak jsem se rychle vzpamatovala. ,,Tak na co čekáme? Pojďme odsud než nás tu sežere nějaké další monstrum," pobídla nás určitě má přítelkyně.

___________________________

Inu, dobrá kapitola, synu... Dobře, rýmovačky mi nejdou, ale snad se mi povedla tato kapitola ;)
Děkuju za vaši obětavost a přežijte nadšeně pololetní vysvědčení :D