Hunger games: Společný úder

Nesplnitelný slib

Čekala jsem celých pět minut, než se dveře otevřely a v nich jsem spatřila svou rodinu. Máma se mi okamžitě vrhla do náruče. Držela mě dlouho. Líbala mě do vlasů a opakovala, že vše bude v pořádku. Kéž by, mami, smutně jsem si pomyslela, kéž by. Pustila mě a dovolila tátovi, aby mě také objal. Udělal to možná ještě silněji než matka. Nikdo nic neříkal, jen Rodd něco kecal. Bez jediného slova, bez hloupého rozloučení mě otec také pustil. Gelve opatrně dal Rodda zpět matce a šel ke mně. ,,Chtěl jsem tě zachránit. Chtěl jsem ti zachránit život." Zamumlal. Cenila jsem jeho odvahu, ale tu poslední větu jsem považovala jako zradu. Nevěřil, že vyhraju. Ví, že zemřu. Začal ve mně sálat hněv. Jak se opovažoval, něco takového říct, když jeho jméno bylo v osudí jednou? Jednou. Cena jeho činu pro mě najednou ztratila význam. Chtěl mě obejmout, ale odstrkla jsem ho od sebe. ,,Nevěříš mi. Nevěříš, že vyhraju." Opakovala jsem jeho slova. ,,Ne. To jsem neřekl!" bránil se. ,,Ale řekl! Moc dobře to víš. Teď ti něco řeknu Gelve Waterdowne. Já to vyhraju. Vrátím se sem živá!" otočila jsem se naštvaně zády. ,,Katrin!" napomenula mě matka. V hlavě mi vysvitla šílená myšlenka. Otočila jsem zpět na Gelvea. ,,A víš ty co? Já ty hry nevyhraju." Došla jsem blíž k němu a zapíchla mu naštvaně prst do hrudi. ,,Já zničím Kapitol." Dopověděla jsem šeptem. Slyšel ji jen on. Odstoupila jsem od něj. Šla jsem k matce a vzala si od ní Rodda. Podíval se na mě těmi tmavě hnědýma očkama. ,,Roddíku, nebuď prosím, prosím, takové poleno jako ten cápek za mnou. Neber si oblázky a opatruj mámu a tátu." I když mým slovům nerozuměl, chtěla jsem mu je říct. Na odpověď mi stiskl prstíčkem vlasy. Pohladila jsem ho po tváři a dala ho matce. ,,Konec," přišel nám oznámit mírotvorce a začal hrubě odtahovat mou rodinu pryč z místnosti. Gelve využil mírného povyku, políbil mě na tvář a vtiskl mi něco ostrého do rukou tak silně, že mi začala téct krev. ,,Ukaž se," řekl a mírotvorec ho vyhnal z místnosti. Zase se rozpoutalo hrobové ticho. Pomalu jsem otevřela svou dlaň. Tekla mi z ní teplá, červená krev. A ležel mi v ní střep. Střep ze zrcadla, protože jsem v něm viděla svou tvář. Dal mi střep z našeho rozbitého zrcadla. Než můj mozek začal přemítat proč, přišli mírotvorci, aby mě odvedli do auta. Viděla jsem jak vedou i Lukea, který hleděl jen před sebe. Na ulici stáli tiše lidé. Mars už čekal u auta a otevřel nám dveře. Nejdřív jsem si tam vlezla já, pak Mars a zakončil to Luke. Mírotvorci za námi zabouchli dveře a auto se dalo do pohybu. Nebylo to pro mě nové. Autem mírotvorců jsem už jela aspoň dvakrát. Kvůli mým průšvihům. ,,Nebuďte oba tak zaražení. Máte možnost si cestu do Kapitolu pořádně užít. Křišťálové lustry, nevybranější pokrmy." Snažil se nám zvednout náladu Mars. ,,Hm," byla moje jediná reakce. Na nádraží Devátého kraje jsme dorazili rychle a my za ticha svého lidu prošli do dlouhého moderního vlaku. Dveře se za námi zavřeli a vlak se rozjel. Nestačila jsem se ani otočit a už jsme byli z nádraží fuč. Mars nás doprovodil do jednoho z vozů. Já nemohla víc žasnout nad těmi velkými lustry, množstvím jídla a luxusními sedačkami. ,,Já budu vaším průvodcem. Za chvíli přijde Poppy Ashsongová, která je vaší mentorkou, která vás připraví na hry." Oznámil nám a zmizel na chvíli z místnosti. Nechtěla jsem tam stát jako trubka a tak jsem si prostě sedla na jednu ze sedaček. Můj zadek měl pocit, jako kdyby byl v sedmém nebi. ,,Co máš v plánu?" zeptal se Luke. Stál tam jako tydýt a díval se na mě. ,,Rozhodně se s tebou nebavit." Oplatila jsem mu pohled. Byla to první slova, která jsme si vyměnili jako splátci a jako největší nepřátelé v Hladových hrách vůbec.  ,,Katrin, víš moc dobře, že nemáš na výběr." Usmál se. Nebyl to žádný laskavý úsměv. Ani pobavený. Byl to ten jehu typický úsměv, který mě nejvíc štval. Takový kulišácký a přitom zlý. ,,A oba moc dobře víme, že se rádi pozabíjíme v té aréně navzájem. Tak proč prohlubovat náš vztah?" Vrátila jsem mu to. Můj pohled se stočil jiným směrem. ,,Hluboký vztah máme už teď. Ale jiný než bys chtěla, Hlupavko." Z jeho hlasu jsem cítila jen potíže. ,,Neříkej mi Hlupavko!" obrátila jsem se na něj naštvaně a vstala z křesla. ,,Jseš jen hloupá, umanutá, malá holka. Sedí to k tobě." Obhajoval se. Sevřela jsem v ruce střep a chtěla mu ho vrazit do vysmátého ksichtu. ,,Pakoni, pleteš se." Vymyslela jsem si narychlo urážlivou přezdívku pro Lukea. Můj obličej se přiblížil k jeho, aby ty slova zvýšily svůj význam. V tu chvíli se otevřely dveře do vagónu. Dovnitř vešla žena s větou: ,,Jestli si chcete vyznat city a zahrát si na toho, koho myslím, tak běžte laskavě jinam." Okamžitě jsem se od Lukea vzdálila. ,,My nejsme žádní milenci pronásledovaní osudem!" vypálila jsem na tu ženskou. Má nálada byla rázem plná plamenů zášti. ,,Zlato, dej si oraz a posaď se." Kývla ke stolu, kam si také sama sedla a vytáhla krabičku cigaret. Bez váhání si jednu strčila mezi rty a zapálila si ji. ,,Mám si dát oraz? Vždyť jedeme do Kapitolu jako splátci do Hladových her! Já si oraz rozhodně nedám, tak přestaňte mrhat mým nyní drahocenným časem!" Byla jsem asi hodně naštvaná. Má hruď se zvedala jak jsem rychle řvala. Až teď jsem si prohlédla tu pipku. Měla oblek. Divila jsem se, že zrovna někdo z kapitolského vlaku by si někdy vzal na sebe takovou módu. Dlouhé vlasy obarvené na zářivou žlutou byly spleteny do copu na zádech. ,,Ty teď mrháš svými silami, zlato. A aby bylo jasno, jsem Poppy Ashsongová." Podala mi ruku, přičemž v druhé držela cigaretu. Už mi pomalu docházelo, proč asi kapitolanům nevadí, že vypadá takhle. Tohle byla naše mentorka. Člověk, který mě měl udržet naživu. ,,Vy musíte být mí splátci, pokud se nemýlím." Pokračovala a kývla ke mně a Lukeovi za mnou. Podanou ruku jsem ignorovala. Znala jsem tu ženskou teprve pár minut a pach cigarety už mě doháněl k šílenství. ,,Běžte do svých pokojů a laskavě se vybodněte na tu vaši romantickou aféru." Poslala nás do háje. Lukeovi to očividně nevadilo. Vydal se pryč z vagónu. Šla jsem za ním, ale jakmile byl z dohledu, otočila jsem se zpět do jídelního vagónu. Poppy stále seděla za stolem. Potahovala z cigarety a mě si nevšimla. Došla jsem k ní, otevřela okno, aby tu nebyl cítit ten smrad. ,,Omlouvám se, že jsem na vás tak vyjela." Omluvila jsem se. Poppy nadskočila na židli. ,,Tys mě tak vylekala. Omluva se možná přijímá. Jakže se vlastně jmenujete?" Nohou posunula protější židli a nabídla mi ji, abych se posadila. Místo toho jsem k židli přišla a chytila ji za opěrku. ,,To jste až tak líná, že si nezvládnete zjistit ani pouhá jména vašich splátců?" řekla jsem místo odpovědi. Místo toho, aby mě skoro jako každý dospělý setřela, začala se smát. ,,Zlato, ty se mi hodně zamlouváš," dostala ze sebe při smíchu. Po konci toho silného chechotu vytáhla z kapsy u vesty nějaký papírek a prohlédla si ho s cigaretou v puse. ,,Takže, Katrin, vítej na cestě na jistou smrt." Přivítala mě znovu. Snažila jsem se nedat na sobě znát žádné emoce. ,,Hladové hry zabijí každého z vás. Ve hrách už to nebude kdo koho zabije. Ale kdo koho přežije. Připrav se buď na krutou smrt nebo krutou a dlouhou cestu přežívání. Teď už nezachráníš ani toho svého chlapce Lukea." Vysvětlovala. ,,Toho s radostí zabiju první." Ozvala jsem se a Poppy přestala oklepávat cigaretu o popelník na stole. ,,Škoda. Je to krásný klučina. Víš, že jste mi vnukli nápad, jak dostat živého z té arény aspoň jednoho z vás?" Pozvedla jsem jedno obočí. Spíš jsem se o to snažila. Nechtěla jsem ani moc vědět, na co myslela. ,,Hm, tak ať to stojí za to." Řekla jsem jen a mé nohy směřovaly k východu. Šla jsem stejnou chodbou, kterou zmizel Luke a hledala svůj pokoj. Po poptání zaměstnanců jsem ho konečně našla. Byl větší než naše ložnice, zdobený obrazy a postel byla snad pohodlnější než sedačka, na které jsem seděla předtím. Jelikož bylo dopoledne, předpokládala jsem, že nás za chvíli zavolají na oběd. Nepřevlékla jsem se, ale šla do další místnosti pokoje. Byla to koupelna. Netušila jsem, že člověk ke své hygieně potřebuje celou jednu místnost. Nám v Poverzu stačilo jen mýdlo a škopek či hrnec. Měla jsem čas se podívat na svou ránu od střepu. Aby z ní přestala téct krev, jsem už předtím vyřešila tím, že jsem si to zabalila do košile. Ta teď byla bohužel od krve. Nechala jsem u umyvadla téct vodu na ránu a mezitím se rozhlížela po něčem, čím bych to mohla obvázat. Až na pár ručníků se v koupelně nic k použití nenacházelo. Vybodla jsem se na to a prostě nechala dlaň zabalenou v cípu košile, jako předtím. Nevěděla jsem jak nás přivolají na oběd, tak jsem se rozhodla si obstarat nějakou zábavu. Jít se víc seznámit s Poppy a možná z ní dostat nějaké typy na přežití. Celkem by se šikly. Co jsem vyšla z pokoje, potkala jsem Marse. ,,Á Katrin, tebe jsem zrovna hledal. Nevíš kam se poděl Luke? Potřebovali bychom vás na oběd, aby jsme vám řekli důležité organizační věci." Vyklopil rychleji než jsme dokázala mluvit já. ,,Poppy nás poslala do svých pokojů, tak tam bude taky nejspíš Luke." Odpověděla jsem. Mířila jsem rovnou do jídelního vozu a pokoušela se neztratit. V jídelním vozu mě, opět, přivítala Poppy, která nečekala na Marsa a Lukea a rovnou mi řekla, že se můžu dát do jídla. Netušila jsem co se pod stříbrným poklopem nachází. Když jsme ho odklopila, vykoukla na mě kuřecí pečeně s nějakou přílohou. To jídlo vypadalo tak chutně, že jsem stejně jako Poppy neváhala a pustila se do něj s velkou chutí. Konečně, i když možná bohužel, Mars našel Lukea a připojili se k nám. ,,Tak, začneme s organizačními věcmi. Zítra dopoledne už budeme v Kapitolu. Snídaně bude v osm. Po zbytek dnešního odpoledne máte volno. Můžete se pohybovat po celém vlaku až samozřejmě na pár místností, kde to bude napsané a okamžitě jasné. Žádné průšvihy." Ukončil proslov. V klidu jsem dojedla a všimla si, že po mně Luke pokukuje. Mě to tak štvalo, že jsme mu pohled oplatila s vypláznutým jazykem. Oběd skončil a Luke zmizel se toulat nejspíš po vlaku. Mars odskotačil chystat nějaké organizační záležitosti. V místnosti jsem opět skončila sama s Poppy. Samozřejmě si neodpustil zapálit cigaretu. A to podruhé co ji znám. ,,Zlato, jestli očekáváš nějaké moudré rady na přežití, tak si připrav zápisník." Odfrkla smradlavý kouř a své vlasy z obličeje. ,,Máte jich hodně?" ,,Ne. Mám nudné kecy. Ten zápisník jsem ti poradila, aby sis mohla mohla někam mezitím kreslit." Zasmála se vlastní mu vtipu. Chtěla jsem zachovat vážnou tvář, ale dala jsem se do stejně bujarého smíchu jako Poppy. Takové vtipy jsem pronášela každou večeři s rodinou. Ne, nebudu na ně myslet. Musím se soustředit na vítězství. Na slib slíbený mému bratrovi. 

_______________________________

Další kapitola je na světě! Doufám, že se Vám líbila, tedy pokud tohle někdo čte...