Hunger games: Společný úder

Armáda

Brzy jsme se zastavili na krátkou svačinu v podobě bobulí. Tiše jsme uvažovali, jak by nás mohli nahnat tvůrci k jiným splátcům a kde by se splátci mohli skrývat. Poté jsme se celé odpoledne modlili, abychom už někoho našli nebo on našel nás. A také, aby na nás už nikdo nezaútočil. Únava nás dohnala rychleji než jsme čekali. A mě brzo začaly štvát všechny obvazy, kterými jsem byla obvázaná. Při pouhém jakémkoli pohybu jsem sebou cukla a hned tasila dva nože. Bert na to radši nijak nereagoval. Radši začal řešit otázku místa spaní. Rozhlížel se po stromech a já měla sto chutí mu rozmluvit, že v tomhle stavu nikam nelezu. Všechna pokousaná místa jsem měla v jednom ohni při pohybu a nechtěla jsem ty blechy potkat nahoře ve větvích. Když si prohlížel jeden strom až moc blízko, zakročila jsem. ,,Nahoru nelezu," oznámila jsem jakoby nic a chtěla jít dál v šeru, které pomalu nastávalo. Zastavil mě jeho hlas. ,,To se chceš nechat sežrat nějakým mutantem?" Otočila jsem se na něj. ,,Nechci znova narazit na ty mrchy." Opáčila jsem a vymýšlela další argumenty. Bert nadhodil: ,,Corey mi vyprávěl na co narazil s Danekou. Ty chceš, aby tě tohle sežralo uprostřed noci?" ,,Ty blechy na nás skočily ze stromů a ty chceš, abych zraněná lezla na strom, kde mohou mít pelech." Zněl můj poslední argument. Zavrtěl hlavou. Oba jsme věděli, že má pravdu, že to bude bezpečnější. Ale já měla strach. Bála jsem, že na nás znova zaútočí a tentokrát i na Berta. Ani jeden z nás by nebyl schopný se dostat z jejich smrtelného klubíčka. Došel ke mně a chtěl se mi podívat do očí. Odvrátila jsem pohled. Nechtěla jsem, aby viděl ten strach, který se mi v nich až moc výrazně zračil. Otočením hlavy se mě rozbolelo rameno s jedním větším kousancem. Nepodívám se mu do očí. ,,Potřebuješ si odpočinout. Vyberu místo, které bude naprosto bezpečné a ideální. Jen mi teď prosím věř." Řekl a vzdal snahu zachytit můj zrak. Mám mu věřit. Proč musím poslední dobou v někoho vkládat důvěru? Už mi pomalu žádná nezbývala. Po tom fiasku, že na něj blechy nenaskákaly tak hbitě jako na mě, jsem silně o jeho důvěře pochybovala. Jasně, byl první, kterému jsem řekla o tom, že nechci už žádného splátce zabít. To bylo předtím než do mě hlodaly pochybnosti. ,,Dobře," vydechla jsem. Zrak jsem přesto k němu nezvedla. Chviličku jsme se jen procházeli od stromu ke stromu a Bert zadumaně uvažoval. Nakonec vybral jeden, za mě možná až moc úžasný strom. Úzký kmen byl pro něj lehce překonatelný, ale pro mě zcela nepřekonatelný. Jediná pořádná větev na šplhání byla výš. Bert by se dokázal vyšvihnout pouhým mrknutím oka. Se mnou to bude složitější. ,,Takže, teď ti pomůžu se vyšvihnout nahoru k tamté větvi a ty pošplháš tamtudy." Ukazoval mi mou cestu. S polknutím jsem přikývla a dodala si odvahu. Bert se skrčil a připravil si ruce, abych mu na ně mohla stoupnout. Silně jsem pochybovala, že mě unese, ale s pokrčením ramen jsem se od nich odrazila a vyšvihla k větvi. Chvíli jsem se tam jen pochybovačně houpala avšak jsem se tam vytáhla. Ruce jsem měla rozbolavělé a v touze se pustit. Posadila jsem se na onu větev a potlačila nutkání se podívat dolů. To je chyba všech, kteří se bojí výšek. Postavila jsem se na bolestí pulzující mi nohy a pokračovala ve šplhání v cestě, jenž mi Bert poradil. Ucítila jsem, jak se větev pode mnou mírně zachvěla. To už lezl za mnou. Dolezla jsem až k místu, kde mi řekl, že bude naše dnešní přespávačka. Byla to poměrně tlustá větev s druhou větví od vedlejšího stromu. Mezi nimi byly malé mezery, takže jehličí zakrylo veškerý výhled k zemi. To jsem si připsala jako plus tohoto úkrytu. ,,Co ty na to?" ozval se jeho hlas hned za mnou. Ve mě to hrklo, jak jsem se lekla. V nepozorovaném pohybu jsem byla dobrá však v korunách stromů na to byl expert Bert. ,,Musím uznat, že sis dal záležet," pochválila jsem mu to a zabrala si jednu z větví. Vypadala bezpečněji než ty zbylé kvůli dalším větvím hned vedle, které by mohly fungovat jako zábradlí. Vytáhla jsem vodu a rybu od Amy. Bert se uvelebil na větvi nejblíž mě. Rozpůlila jsem rybu na poloviny a jednu podala. Večeře proběhla v klidu a okolí pomalu tmavlo do tmy. Chladný vánek se mi začínal dostávat pod vrstvy oblečení. Po pár doušcích vody Bert vytáhl spacák a zalezl si do něj vsedě na mé větvi. ,,Hele to je moje místo!" zanadávala jsem se znatelným humorem v hlase. ,,Tak teď je to naše místo," řekl pouze a ponechal otevřený spacák, abych si do něj mohla vlézt. Byla jsem poměrně skeptická ohledně toho, jestli se tam oba budeme vejít v sedě. Nýbrž na větvích se spí v sedě, jinak můžete zemřít s vyhlídkovým letem dolů k zemi. Myslela jsem si, že si na něj sednu, ale Bert měl roztažený nohy, takže jsem si sedla mezi ně. Můj stud ani po včerejší noci rychle nevyprchal. Nikdy jsem takto blízko u kluka, jako kluka ne jako bratra, nebyla a silně mě to znepokojovalo. Měla jsem pocit, že mi rudnou tváře až to bude v té tmě vidět. Při dotyku jeho kůže jsem se otřásla. Stále můžu spát na vedlejší větvi, přemlouvala jsem se. Ale vzpomínka na teplo minulé noci mě nenechala vycouvat a prostě jsem si tam kecla. Hotovo. ,,Dobrou noc," zabručela jsem možná moc vytočeně a vyklepaně. Neopovažovala jsem se o něj opřít a dotknout víc než bylo nutné. ,,V pořádku?" zeptal se a pohnul blíž. Ztuhla jsem. Možná jsem se moc klepala. ,,Samozřejmě," Nesnášela jsem to. Ten pocit, který mi zničehonic zatížil hruď. Všechny myšlenky a bolesti byly prostě pryč. Jen já, ten pocit a Bert. ,,Uvolni se," ponoukl mě. Vydechla jsem a svůj dech celkově zklidnila. Pomalu jsem cítila jak jsem se přibližovala zády k jeho teplé hrudi. Zavřela jsem oči. Byla jsem již opřená celou svou vahou. Vzdala jsem boj s veškerou svou soudností. Sklouzla jsem níž až jsem byla opřená hlavou o jeho hruď. Oči jsem ponechala zavřené, nechtěla jsme vidět jeho výraz. Ruce jsem schovala do bundy k nožům, pro jistotu. Jeho ruce byly nepříjemně blízko u mého zadku a já se přemohla mu je opět položit na můj pas. Aspoň jsme se zbavili této nevyslovené otázky. Předtím než jsme usnula, jsem zaslechla jeho prudký nádech. Jako kdyby mi chtěl něco důležitého říct. ,,Katrin," vypravil ze sebe pouze. Chtěl pokračovat, jenže já ho předběhla. ,,Nic neříkej," zašeptala jsem před pohlcením zcela únavou.