Hunger games: Společný úder

Plamenné příběhy

Beatrice za mnou zbystřila a tasila mačetu. Bert již se založeným šípem mířil mezi stromy. Netušili jsme, jak blízko se nácházíme těla a útočníka. ,,Podle mě je pravý čas zmizet," poznamenala jsem a zrychlila jsem krok. Narychlo jsem se podrbala na kotníku. Jejich kroky zněly za mnou. ,,Myslíš, že to byli profíci?" vypustil teorii Bert, dřív než mě stihla napadnout. Pro jistotu jsem tasila ještě druhý nůž. Ruka se mi klepala svěděním. ,,Možné to je. Proto teď rychle půjdeme-" zarazila jsem se uprostřed věty, abych se podrbala na ruce. Zastavila jsem a Bert s Beatrice do ně málem vrazili. ,,Co je?" zeptala se otráveně Beatrice. Obvazy mi samým drbáním padaly a mě rozesvěděl krk. Hbitě jsem se několikrát rozhlédla po stromech okolo. Chtěla jsem, aby si mysleli, že hledám cestu. Místo toho jsem sváděla vnitřní boj. Všechny kousance mě začaly postupně svědět víc než předtím. Byl to tak vlézavý a nepříjemný pocit. ,,Katrin?" promluvil Bert a postavil se přede mě. Stromy se zdály být stejné. Jeden jako druhý, nebyla jsem schopná si všimnout keře vedle. Poznat podle jeho tvaru nebo obsahu větví kudy. Vztekle jsem se podrbala hned na několika místech. ,,Co ti je?" nechápala stále Beatrice. Ten hlas, který jsem znala sotva pár minut, mě už vytáčel. Zněl možná otravněji, jelikož se zdál vzdálený. ,,Katrin, nedrbej si to," pravil Bert. Odtrhla jsem oči od svých obvazů a přesto nepřestávala. Hrozně to svědělo. ,,Uklidni se. Teď musíme odtud vypadnout." Trhla jsem hlavou dopředu a drásala si vyloženě kůži. Vrstvy látky sloužící jako obvazy spadly na jehličnatou zem a já si dřela každé místo na kůži. Ta nezaměnitelná bolest při sloupávání strupů nebyla ani tak uklidňující, jak jsem doufala. Krev mi vytékala z ranek a ze svědění se stala prudká křeč. Nohy mě zradily. ,,U kůrovce," vydechl Bert. Nevnímala jsem nic než křeč ochromující mé tělo. ,,Můžete mi vysvětlit, co se sakra děje?!" vyjekla vyděšeně Beatrice. Drala jsem si kůži do krve a klečela na jehličí. Před očima jsem viděla rudě, protože jsem si otevřela ránu na čele. Zkřivila jsem tvář bolestí a křeč se mi dostala i k obličeji. Měla jsem pocit, že mi po celém těle tancují mravenci v rozpálených botách dupák. ,,Katrin, klid," ucítila jsem něco nového na své kůži. Kromě bolestného křečovitého svědění se k němu přidal dotek. Bert mi položil ruku na paži. Musel klečet naproti mě. Pokračoval: ,,Nedotýkej se těch míst. Nevšímej si jich. Mysli na příběhy. Na jejich postavy, jejich zápletky. Na jejich podstatu, jádro. Na to, že začínají, ale i končí." Třásla jsem se tak, že jsem nedokázala zachytit jeho pohled. Zakousla jsem se do vnitřku úst, abych potlačila bolest na těle jinou bolest. Bert k poslední větě dodal: ,,Ten tvůj ještě neskončil." Dech jsem pomalu měla pod kontrolou. Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala. Ruce jsem si zaklekla, abych se už ani nedotkla ran. Oči jsem měla zaryté do jeho tváře a uvědomovala si detaily, kterých jsem si nikdy nevšimla. Byla jsem k jeho tváři blíž než obvykle. Vnímala jsem jeho vyprávění. ,,Ty tenhle příběh přežiješ, dovymyslíš, předčíš. Ty ho odvyprávíš jako realitu." Cukla jsem sebou, jak se mi v tělo zazmítalo novou vlnou křeče. ,,Nadechni se," vybídl mě. Udělala jsem tak. Neopovažovala jsem se pohnout víc než bylo nutné, aby mě nepřemohla nová vlna křeče. Jeho ruka mě jemně hladila po paži a já začínala vnímat okolí. Stromy se mi už nemotaly, rozpoznávala jsem různé zvuky. ,,Zvládneš vstát?" zeptal se Bert, když jsem vypadala už v pohodě. Nebyla to pravda. Kousance mě neustále svěděly. Vzpomněla jsem si na výstřel z děla a přinutila se ignorovat svědění. Přece musíme pryč. Přikývla jsem a pokusila se vstát. Nohy mi brněly a já byla hned opět na zemi. Bert nade mnou stál a podal mi ruku. ,,Zkusíme to znova," povzbudil mě svým úsměvem a já ho chytila. Věděla jsem, že se neudržím na nohou dlouho, ale chtěla jsem být už odtud pryč. Bert mě podepřel a já se otočila na Beatrice, jako kdybych si až teď vzpomněla na její přítomnost. ,,Budeme pokračovat," oznámila jsem a Bert se pomalu rozešel. Beatrice ještě chvíli počkala a pak jsem uslyšela její dusající kroky. ,,Počkejte, musíme ti to obvázat." Připomněla a podala popadané obvazy. Vděčně jsem se na ni usmála. Úsměv mi neoplatila avšak pomohla Bertovi mi obvázat rány. Nepříjemný pocit jsem vytěsnila do kouta hlavy a soustředila se na okolí. Šli jsme radši už směrem k zřícenině a já tiše trpěla. Nohy se mi povedlo rozchodit, ale neřekla jsem Bertovi, aby mě pustil. Chtěla jsem zůstat v jeho blízkosti, co nejdéle. Musela jsem uznat, že mi jeho ochranářský dotek chyběl hned po noci strávené společně ve spacáku. Měla jsem chuť to zahnat do kouta mozku avšak jsem se jím možná nechala víc pohltit. Radši jsem se v duchu profackovala na vzpamatování a započala uvažovat o naverbování dalších splátců. Stále tu někde byl ten útočník, což mohl být jak splátce, tak nějaké monstrum. A nebo prostě měla oběť smůlu a umřela na přirozenou příčinu. ,,Kam teď jdeme?" probudila se Beatricina zvědavost. A to jsem si myslela, že ta holka je schopná se chovat jen jako nána. Odpověděla jsem: ,,Asi na naší základnu." Očekávala jsem další vyptávání avšak Beatrice má odpověď byla dostatečná. Postupovali jsme lesem pomalu a já se možná až moc okatě rozhlížela. Věděla jsem, že takové štěstí mít nebudeme a nepotkáme hned dalšího splátce. Kéž by se nám ho povedlo přimět přidat se k nám. ,,Budeme hledat dál nebo vážně jdeme zpátky?" vytrhl mě z myšlenek Bertův šepot. Koutkem oka jsem se ohlédla na Beatrice. Šla za námi zabraná do svých myšlenek. ,,Oboje. Nějakou dobu nám bude trvat než dojdeme zpátky a přitom můžeme hledat." Zněla má odpověď, když jsem svůj zrak stočila opět k němu. Bert namítl: ,,Šli jsme dál do arény, abychom našli splátce. Je velmi nepravděpodobné, že bychom našli splátce blízko zříceniny. To by znamenalo, že zřícenina není tolik bezpečná jak jsme si mysleli. Jsou jinde." Trochu mě naštvalo, že jsem si to neuvědomila. Byla jsem asi ještě trochu omámená z toho záchvatu, či co to bylo. ,,Tak pojďme hledat dál," rozhodla jsem bez dalších dlouhých keců. Tvůrci jsou určitě nažhavení na nějakou rozepři mezi Beatrice a námi. Nebo nám sem někoho pošlou. ,,Hledat rozhodně nebudeme. Teď se vrátíme, protože na tom nejsi vůbec dobře." Řekl a já jsem ho propíchla pohledem. ,,Budeme dál hledat," utnula jsem diskuzi a kdybych mohla, tak bych odkráčela. Nic dál nenamítal. Po chvíli jsem vymyslela, jak nenápadně změnit směr, aby si Beatrice myslela, že pokračujeme na naši základnu. Směřovali jsme teď znova dál od zříceniny a já se s Bertem snažila moc nedávat najevo napětí. Zrychlili jsme tempo a já ponechala jednu ruku v kapse bundy. Bert druhou držel založený šíp v tětivě. Beatrice si našeho podezřelého počínání všimla. ,,Očekáváte útok?" ,,Možná," odpověděl jí Bert. Stejně se nic zajímavého nestalo. Den nám rychle uběhl a my se chystali najít nějaké místo na spaní. Bert pro nás našel nějaký strom a my se po náročném výkonu uvelebili ve větvích. Pobavili jsme se s Beatrice o jejích zásobách a přednostech. Měla spousty jedlých kořínků a sdělila nám, že to umí s tou svou mačetou. Uvidíme až dojde na boj, pomyslela jsem si. Moc velká očekávání jsem u ní neměla. Podělili jsme se o kus ryby a dostali pár kořínků. Jako vždy jsme večeři zapili doušky vody. Chtěli jsme nechat hlídky a hlídat jen my dva, ale Beatrice se to nějak nezdálo. Dohodli jsme se tedy i na hlídkách. Jakmile jsme s Bertem usedli do spacáku, řekla jsem: ,,Budeme muset jít blíž k potoku. Dochází nám voda." Bert za námi zavřel spacák a pohlédl dolů z větví. ,,Za dva dny bychom zvládli dojít ke Kopci hojnosti, že?" byla jeho reakce. Zamyslela jsme se. Museli bychom jít podél potoka stejným směrem, kudy jdeme teď. Po dvou nebo jednom dni bychom tam došli. Možná by tam mohli být další splátci. No, rozhodně by tam byli profíci, kteří po nás půjdou, jakmile zaznamenají naší přítomnost. ,,Já bych tam šla," vyslovila jsem ten nepatrný nápad. Bert měl hned připravené argumenty. ,,Zvládla bys to v tomto stavu? Co by na to řekla ona?" kývl směrem k již spící Beatrice. Ta naivka nechala první hlídku na Bertovi. ,,Je to velmi nepravděpodobné, že tam budou další splátci a také riskujeme odhalení profíky." Povzdechla jsem si. Jak dokázal vymyslet tak rychle tolik argumentů. A proč zrovna na mé nápady? Provedla jsem radši obratný protiútok. ,,Tak co bys chtěl udělat ty? Co je podle tebe teď výhodné?" Otočila jsem se na něj a tím otevřela spacák. Podíval se na mě unavenýma očima. Po dnešním pochodu jsme byli všichni unavení. ,,Šel bych zpátky ke zřícenině. Potřebuješ pořádné ošetření a já bych pak sám pokračoval v hledání." Navrhl. Uchechtla jsem se. Měla jsem na jazyku ostrou poznámku. Ostrou jako nože pod mou bundou. Prudce jsem se nadechla, abych ji vyslovila avšak tak neudělala. ,,Samotného tě jít nenechám. Víš jak to dopadlo minule." Usmál se a v očích se mu zajiskřilo. ,,Tak co tedy budeme dělat?" vyslovil to tak lehce a mě ze záhadného způsobu naskočila husí kůže. Byla to prostá otázka, kterou jsme teď řešili, a já byla schopná si pod ní představit naprosto něco jiného. Mé oči se vpíjely do jeho. Cvoku, okřikla jsem se. ,,Půjdeme směrem ke Kopci hojnosti a najdeme další splátce." Odpověděla jsem a sedla si zpátky zády k němu. Chvíli neodpovídal. Pak zaznělo: ,,Dobře," Zase za námi zavřel spacák a ujal se hlídkování.