Hunger games: Společný úder

První omyl

Zadek mě bolel jako snad nikdy a záda ještě víc. Zakňourala jsem a otevřela oči. Málem jsem vykřikla děsem. Byla jsem na větvi vysoko nad zemí a v lese. Pak mi vše došlo. Aréna, Hladové hry, začátek her... Podívala jsem se na slunce. Nebylo moc vysoko. Odhadovala jsem to tak na deset ráno. Protáhla jsem se a zakroutila nohami, které jsem měla po noci naprosto zmrzlé. Celou noc byla hrozná zima a přesto, že jsem měla zahřátý vršek, spodek mi mezitím zmrznul, že by na něm mohly růst rampouchy. Zalitovala jsem, že v batohu nebyl spacák. I když jsem byla sakra ráda za tu bundu. Protáhla jsem se a zakroutila nohama. Pohlédla jsem dolů na zem. Zatočila se mi hlava a tak jsem se radši zadívala před sebe. Aspoň jsem věděla, že v okolí nikdo nebyl. Nejspíš. Z batohu jsem vylovila jablko a zakousla se. Včerejší večeře byla vážně ubohá a můj žaludek už řval hlady. Budu muset začít lovit, pomyslela jsem si a zadumaně dál chroupala jablko. Po snídani jsem slezla ze stromu a šla dál pryč od Rohu. Neměla jsem v plánu v nejbližší době zůstat blízko a nechat profíky mě brzy vystopovat. Ale potřebovala jsem plán. Který jsem nevymyslela. Vtom mi něco došlo. Luke se chtěl s semnou setkat první noc v aréně! Doprčic! Já jako debil místo toho běžela pryč od Rohu a vybodla se na něj. U pšenice, u pšenice, u pšenice! Teď mi neskočí na to, že jsem zamilovaná puberťačka. Ale bude mu jasný, že jsem ho odhalila. Do pytle! Měla jsem chuť se normálně začít tlouct hlavou o strom. Jako, co si budem, nechtěla jsem se s ním ani setkat, jen jsem chtěla zabít jednoho či dva profíky ve spánku a zdrhnout. Ale furt! Tohle byla beznadějná situace. A ke všemu mi došlo, že nemám, co pít. Jsem zvyklá zůstat dlouhou dobu bez vody, jelikož u nás v kraji nás občas v létě přepadnou sucha. Vydržím to maximálně tak den. ,,Dobře, Katrin, jsi debil, ale teď vymyslíš plán b." Promluvila jsem k sobě. To mi občas pomáhá. ,,Takže, najdeš vodu, ulovíš něco k jídlu, předtím si vyrobíš kopí, abys měla čím to zvíře zabít, a jako poslední půjdeš zpět k Rohu, abys dokončila to, co jsi začala." Zhluboka jsem se nadechla a dala do práce. Dlouho jsem napínala uši a šla pomalým krokem směrem Roh hojnosti. Uši jsem napínala, protože tu někde mohl protékat potok a protože by tu někdo mohl být. Popravdě, bych ho stejně neuslyšela. Na jehličí se jde pohybovat celkem tiše. Uvědomila jsem si tu změnu. Na druhé straně od Rohu byl smíšený les a tady byl jehličnatý. V tom případě by tu mohl být i teoreticky listnatý les. Pokrčila jsem nad tou myšlenkou rameny a pokračovala v cestě. Chvíli jsem neslyšela nic, však občas jsem uslyšela šumění větví. Nikdo nikde. Změnila jsem směr doprava. Uslyšela jsem zvuk. Chvíli jsem ho nedokázala identifikovat. Pak mi došlo, že to je voda. V duchu jsem se zaradovala. Někde poblíž tu musel být potok. Zpomalila jsem a zvýšila svou ostražitost. Nevěděla jsem, jestli je to jediný zdroj vody v aréně, takže tam mohl být kdokoli. Třeba profíci, pokud to byla nejbližší voda. Našlapovala jsem tiše a pokračovala k potoku. Zurčení vody zesílilo a já ho spatřila. Průhledná voda mezi kameny radostně bublala a proudila. Byl poměrně schovaný za keřemi a stromy. ,,Dobrá práce, Katrin," pochválila jsem se a vrhla se ke kamenitýmu břehu. Nabrala jsem si chladivou vodu do dlaní a napila se. A znova. Jsem schopna vydržet bez vody sice dlouho, jenže jsem nebyla takový šílenec, že bych teď netrpěla žízní. Automaticky jsem hrabala v batohu a snažila se najít láhev. Pak mi došlo, že žádnou nemám. Měla jsem teplou bundu s vrhacími nožemi, multifunkční nůž a tři pytlíky sušeného masa. Tam mé štěstí končilo ohledně výbavy. V tom případě jsem potřebovala mapu. Potřebovala jsem vědět, kde najdu vodu a mít přehled o okolí. Posadila jsem se na jeden z kamenů a klackem začala kreslit mapu do jehličí. Začínala Rohem hojnosti, kde jsem si označila, že byl na kopci. Onen kopec jsem pojmenovala Kopec hojnosti. Já jsem byla teď mimo Kopec hojnosti. Byla jsem asi v údolí jehličnatých stromů, proto jsem to pojmenovala Jehličnaté údolí. V Jehličnatém údolí jsem vyznačila čáru jako potok a křížem, jenž označoval mou současnou polohu. Krajinu za Kopcem hojnosti jsem nechala být. Uložila jsem si mapu do paměti a přemýšlela. Teď jsem potřebovala lovit. Smetla jsem mou mapu, aby po mně nezůstaly stopy a šla hledat nějaký rovný klacek. Protože se mi moc nechtělo lovit pomocí vrhacích nožů. Ideální klacek byl nalezen, jeho konec vybaven špičkou a já se pustila do stopování zvěře. Které mi nikdy moc nešlo. Zvířata nebyla v aréně moc slyšet, co jsem zatím zjistila. Ptáci moc nahlas nezpívali a veverky se ve větvích moc nepohybovaly. Na veverku jsem zrovna měla celkem chuť. Zalitovala jsem, že jsem nevzala luk a šípy. S těmi by se mi lovilo o tolik líp. Ve větvích jsem pátrala po jakémkoli náznaku pohybu a na zemi stejně tak. Poklekla jsem na jehličí. Malé černé kuličky tam byly jako pěst na oko. Zaječí bobky. Šťouchla jsem do jednoho z nich. Rozmázla jsem ho na zemi. Byly čerstvý. Má oběť byla někde poblíž. Pousmála jsem se a následovala další stopy. Asi po patnácti minutách jsem skutečně našla dva zajíce. Bez váhání jsem jednoho zabila. Druhý byl na útěku, jenže já se nehodla jen tak vzdát a vrhla jsem na něj nůž. Tak jsem měla dva zajíce. Po očištění a svléknutí z kůže jsem je opekla na oštěpu. Snědla jsem polovinu zajíce a zbytek jsem uschovala do batohu. Ukryla jsem důkazy mé přítomnosti a vydala se obklikou zpět k potoku. Z výživného oběda jsem dostala žízeň. Už za keři jsem slyšela hlasité šplouchání. Takhle potok nebyl hlasitý. Tiše jsem našlapovala a pohlédla škvírou přes křoví. A rychle se otočila jiným směrem. Můj obličej se zkřivil do znechucené grimasy. V tom potoce se koupal splátce. Kluk. Jak je známo při koupání jste nazí. Takže, proto jsem velice ráda svůj pohled stočila jinam. V této části lesa jsem asi vážně nebyla jediný splátce. Smířila jsem se s tím, že budu muset chvíli počkat. Usadila jsem se za keřem a dělala, že tam nejsem. Aspoň jsem si mohla projít svůj budoucí postup. Jsem najezená, teď uhasím žízeň a pak se vydám na Kopec hojnosti. Avšak, co budu dělat tam? Přesně to, co jsem měla v plánu první noc. Cesta tam trvá půl dne, teoreticky. Podívala jsem se vzhůru ke slunci a naprosto bezchybné obloze. Bylo něco okolo poledne. K Rohu hojnosti bych dorazila někdy večer. Obrátila jsem se zpět k potoku. Stále bylo obsazeno, přesto jsem očima zabloudila proti proudu. Od Rohu hojnosti byla celá cesta rovně. Potok proudí směrem od Kopce hojnosti. Takže budu pokračovat proti proudu potoku. Netušila jsem, jak dlouho se plánuje týpek zdržet, tak jsem se vykašlala na vodu a vydala se tiše na cestu. Po kilometru jsem se přestala rozhlížet a přesvědčená, že mě nikdo nepronásleduje jsem pokračovala dál. Hlad mě minul a pomalu bylo tepleji a tepleji. Tvůrci her si očividně usmysleli v odpoledne nechat teploty vysoké a v noci pomalu v mínusu. Klasika. Sundala jsem si dvojitou vrstvu bund a nechala si tu s noži. Šla jsem kilometr za kilometrem v napjatém tichu a slunce nade mnou dál cestovalo po obloze. Až došlo ke konci své každodenní pouti. Blízké zurčení vody se vzdalovalo. Přede mnou byl vidět svah. Potok se musel stáčet doprava. Ruka mi sklouzla k normálnímu noži u opasku. Po okolí se mohli pohybovat profíci a postupně vyvražďovat splátce. Jenže dnes nezazněla ani jedna rána z děla. Všichni museli být někde zalezlí a vyčkávat. Nebo se velmi neopatrně cachtat jako nějaká víla v potoce. Mé kroky se zpomalily a já postupovala o hodně opatrněji než předtím. Nemohla jsem riskovat, že mě tu prostě načapou a zabijí zezadu. Druhou ruku jsem držela pod bundou u jednoho z nožů. Kopec můj postup ještě víc zpomalil a šero tomu nijak nepomáhalo. S tímhle tempem tam budu někdy o půlnoci, zlostně jsem si pomyslela. Přesto opatrně pokračovala. Co si vzpomínám, můj včerejší sestup byl o hodně rychlejší. Pak mi došlo, že jsem se téměř po tom kopci skutálela nebo jsem běžela. Holt, život je krutý. A Hladové hry ještě krutější. Občasné ptačí zaštěbetání mě opustilo a byl slyšet jen ševelící vítr hrající si s listím ve větvích stromů. Čímž jsem si uvědomila, že jsem opět ve smíšeném lese. Chtěla jsem se otočit vzhůru, abych si svou domněnku ověřila, avšak místo toho jsem trochu přidala. Můj mozek dál šrotoval. Na Kopci hojnosti musí být les smíšený a v Jehličnatém údolí, kde jsem strávila svou první noc, byly jehličnany. Netušila jsem, jestli se mi to k něčemu bude v budoucnu hodit, ale bylo dobré mít přehled v tom, kde to sakra jste. Pokrčila jsem nad svým filozofováním rameny a zastavila. Opřela jsem se rukou o strom a vydechovala tu námahu. S pohledem upřeným na svah jsem uvažovala, jestli jsem aspoň v polovině. ,,Snad, jo" špitla jsem si pro sebe a sesunula se na zem. Když si odpočinu, ničemu neuškodím. Les okolo byl nevinně klidný. Má ostražitost přesto nepolevila. Zalitovala jsem, že nemám vodu. Nadechla jsem se a připravená vyrazila konečně zdolat vrcholek. Ze šera se mezitím stalo temnější šero. Musela jsem si pospíšit. K prohlédnutí terénu u Rohu budu potřebovat světlo. Můj krok tato myšlenka poháněla zbylých pět minut. Spatřila jsem konec svahu a křoviska krycí louku Rohu hojnosti. Nadšeně jsem si za ně lehla a odpočatým zrakem přejela jím travnatou plochu. Věci, které byly okolo Rohu byly teď nastřádané v Rohu a profíci si těsně u něj postavili přístřešek. Nejspíš kvůli počasí. Pod přístřeškem jsem napočítala tři postavy. Zůstávali pod přístřeškem a zrovna si něco vyprávěly. ,,Hele! Patricius!" vykřikla jedna dívka. Byl to tak otravný hlas a zároveň pyšný. Přešla jsem k místu, kam dívka ukazovala. Z jedné strany louky od lesa přicházela hubený postava a i v tom šeru jsem rozpoznala Pana super háro. Tiše jsem se uchechtla nad jeho jménem. No, jo, jméno si nevybereš. Patricius k nim došel a začal něco povídat. Kvůli dálce jsem nic nepochytila. Z jedné strany louky se hned vylouply tři postavy. Hned jsem poznala Lukea. Jeho nafoukanou chůzi jsem znala nazpaměť. Takhle si vykračoval, když se snažil nalákat nějaké křehké dušičky. Vedle něho šla postava s dlouhými vlasy, nejspíš dívka, a ještě jeden kluk. Došli k nim a začali si společně něco sdělovat. Tak moc jsem chtěla vědět co, ale neriskovala jsem přiblížení. Na louce by mě snadno zahlédli i v téhle skoro tmě. Znovu jsem spočítala jejich počet. Bylo jich sedm. Z toho ti čtyři byli asi nejlepší bojovníci a ti ostatní spíš patolízalové, kteří potřebovali ochranu. Proto jim dali za úkol hlídat jejich základnu. Vtom se ozval křik: ,,Prostě pochop, že jsem ji nenašel!" zařval Luke. Dívčí postava se nervózně stáhla dál od něj. ,,Hej, na ni teda takhle řvát nebudeš!" vložila se do toho další holka. Ten hlas jsem poznala. Byla to ta týpka ze Sedmého kraje. Ta slizká mrcha. Dál jsem pozorovala scénku. Luke ustoupil před postavou. Něco rázně ucedil a pak odkráčel do Rohu hojnosti. Ostatní ještě o něčem tiše hovořili. Dívala jsem se, jak založili oheň a udělali si večeři. Při vůni jídla mi v odpověď zakručelo v žaludku. Doufala jsem, že to nebylo slyšet až u nich. Nějakou dobu si u jídla povídali a pak všichni šli spát, až na vysokou postavu chlapce, který dostal první hlídku. Čekala jsem, že si lehnou prostě u přístřešku, jenže oni vylezli na Roh hojnosti a tam se až uložili ke spánku. Vykulila jsem na to oči. To by mě nenapadlo. Začala jsem odhadovat, jak dlouho bych musela počkat, jestli budu chtít vyloženě jednoho z nich zabít. Musela jsem počkat, až kluk na hlídce bude unavený a nebude čas na střídání. To budu muset prostě vychytat. Zahleděla jsem se k nebi. Měsíc ještě nevyšel. Po tmavě modrém nebi se sem tam vyskytovaly mraky. Bylo odhadem něco okolo osmé. Hlídky jsou většinou tak po dvou až třech hodinách. Počkám si na první střídání a po jedné hodině či dvou udeřím. To znamenalo dlouhé čekání, až se vystřídají, abych zjistila, po jak dlouhé době se střídají. Povzdechla jsem si a ohlédla za sebe. Byla jsem ve křoví, takže mě jen tak někdo nemohl zahlédnout v této tmě. Vytáhla jsem svou bundu a nandala jsem si ji přes bundu s noži. Teplota opět klesla a mé nohy už teď úpěly mrazem. Víc jsem se uvelebila v jehličí a listí. A čekala jsem. Čekala, tak dlouho, že se mi párkrát povedlo přistihnout, jak se mi klíží víčka. Dala jsem si facku a zčerstva se zpět zahleděla k Rohu. Zrovinka byl čas na střídání. Zkontrolovala jsem čas. Uběhly dvě hodiny. Takže klasické hlídkování. Chlapce vystřídala drobná dívka. Dívala jsem se jak se zabalila do deky a s oštěpem v ruce se dala do hlídkování. Tělem mi projel nůž mrazu. Tak moc jsem litovala toho, že jsem neměla v batohu spacák. Únava mi také moc nepomáhala. Hlad už vůbec ne. Oheň a teplo u Rohu bylo snad jako výsměch. Mohla bych se prospat. Aspoň hodinu. Měla jsem čas. S touto větou v mysli jsem nakonec skutečně usnula. Probudila ně náhlá hudba. Hymna Kapitolu s mrtvými splátci. Rozespale jsem se podívala vzhůru. Hrdý emblém osvicoval oblohu, ale nikde nebyly fotky splátců. Na to, že to byl druhý den, byl až moc velký klid. Hymna skončila. Zima se dobývala pod mé vrstvy oblečení. Zaškaredila jsem se a rychle zkontrolovala hlídku u Rohu. Stejná malá postava se krčila u ohně. Nezmeškala jsem. Mé oči přejely louku pohledem. Půjdu zleva. Je to strana kam světlo ohně nedosáhlo. Pomalu jsem se zvedla a vydala se k vybranému místu. Nohy mi ovládla křeč a zima naráz. Přesto jsem rychle přešla k místu. Pokud nikdo nebyl vzhůru na Rohu, budu mít šanci. Zabiju dívku na hlídce a uteču. Má to nějaký smysl? Ne, ale ponechá to vzkaz Lukeovi. Že rozhodně nemám v plánu být zamilovanou bezbranou týpečkou. Vyrazila jsem. Mé kroky byly na louce neslyšné. Byla jsem pouhým stínem. Došla jsem k Rohu. Bylo slyšet pravidelné oddychování a chrápání profíků na Rohu. Obešla jsem Roh zezadu a z pod rohu se zadívala směrem k dívce. Plameny osvicovaly její snědou tvář a tmavé vlasy spletené do dvou copů. Naprosto bezbraně tam seděla a civěla do plamenů. Teplo ke mně dolétlo. Zahnala jsem touhu po ohni. Teď nebo nikdy. Zabiju ji a rychle vyběhnu pryč.  Musí to proběhnout rychle. V hlavě jsem měla mnoho pochybností. Stojí vážně život dítěte za mou nenávist k Lukeovi? Ano, ozývalo se stále. V rukou jsem držela připravený vrhací nůž. Stačí ho vrhnout a rychle odběhnout. Do očí se mi draly slzy. Byla to malá holka. Nebylo jí snad ani čtrnáct. Ne, nezabiju ji. Sklonila jsem nůž a chtěla se vypravit pryč. Vtom někdo tiše křikl: ,,Hej!" bleskurychle jsem se otočila a vrhla nůž. Zasáhl malé tělo dívky. Zazněl výstřel z děla. ,,Do pytle," vydechla jsem a v tu chvíli mě někdo shodil k zemi. ,,Myslel jsem, že jsi chytřejší, Hlupavko," pronesl Luke, který mě tlačil k zemi.

______________________________

Co na to říkáte? Co si myslíte? Doufám, že nic špatného ;)
Děkuju, že tohle vůbec čtete, za hlasy a přeju krásný zbytek večera :3