Hunger games: Společný úder

Zřícenina

Další dva dny byly velmi podobné jako ten předešlý. Jídlo jsme omezili jen na snídaně a večeře s malými příděly. Bertovi se rychle paže hojila a mé modřinky a škrábanečky pomalu mizely. Celkově jsme byli ve skvělé formě. Zrovna jsme odpočívali po lovu a nechávali upéct uloveného zajíce. Pohledem jsem shlédla k Bertovi. Byli bychom schopní zaútočit nebo nějak sabotovat profíky. Mně by to vůbec nevadilo, ale netušila jsem, jak by se na to tvářil Bert. Jasně, kočkoval se s profíkem tu noc, kdy jsme se setkali, jenže profík zaútočil první, takže se samozřejmě hned začal bránit. Vůbec jsem se ho neptala na jeho postoj k profíkům či ostatním splátcům. ,,Jaké vztahy máš s ostatními splátci?" zeptala jsem se zničehonic. Zvedl ke mně zrak a zabodl ho do mých očí. Jakoby hledal jakýkoli náznak, proč se ho na to ptám. ,,A ty?" nehodlal očividně zodpovědět můj dotaz dřív, než zjistí mou situaci. Nechala jsem, ať se mi v očích nebezpečně zableskne a zauvažovala. Mohla bych mu říct, že nesnáším profíky, což už sám nejspíš vydedukoval, jinak jsem se mohla svěřit, že jsem se seznámila s Danekou a Amy. Absolutně jsem nevěděla, kde jsou nebo jestli žijí. První a druhé promítání splátců o půlnoci jsem zaspala a poslední tři noci jsem jejich tváře nespatřila na obloze. Možná jsem to nerada přiznávala, ale bála jsem se o ně. ,,Možná," pokrčila jsem rameny. Ani jsem moc nedoufala, že odpoví. Byla to jeho věc a já se s tou otázkou vytasila jaksi nečekaně. ,,Celkem jsem se seznámil s třemi chábry. Jinak nic moc," odpověděl a mě v hlavě začala hlodat nová otázka. S jakými? Byli to profíci? Jestli je potkáme, zabijí nás nebo jen mě? A hlavně mě zaujal ten divný výraz. Občas jsme někoho nazvala týpečkem, týpkem nebo tak nějak, ale slovo chábr jsem ještě nikdy nezaslechla. Tenhle kluk mi přináší jen samé novinky. ,,Už je upečený," oznámil Bert a zvedl se, aby to tu po nás poklidil. Já přestala přemítat v myšlenkách a schovala jsem jídlo do batohu. Malý uklizený palouček jsme opouštěli, tak jak jsme ho objevili. Pohybovali jsme se poblíž potoka kvůli vodě, jinak jsme postupovali dál od Kopce hojnosti a profíků. Nenarazili jsme na nic zajímavého než stále samé jehličnaté stromy a občas zvěř. Kterou jsme okamžitě ulovili. Zdálo se mi, že čím dál jsme od Kopce hojnosti dál, tím méně zvířat potkáváme. Nejlíp jsme na tom s jídlem byli před dvěma dny po našem střetu. Blízko Rohu hojnosti. Předpokládala jsem, že to bude spíš naopak. Zahnala jsem znova své uvažovací myšlenky do tichého kouta a soustředila se na okolí. Voda hlasitě bublala někde blízko křovisek po mé levé ruce a sem tam zapěl nějaký pěvec. Proč hlasitě, když to předtím byl takový malý potůček? Trochu víc se rozvodnil a teď z něj byl pořádný potok. Já jen očekávala nějaké ty peřeje a vodopády. Což jsem měla pocit, že občas slyším. Kdoví, vodu jsme nabírali naposledy včera. ,,Nezdá se ti ten potok nějaký hlasitý?" promluvil Bert, jakoby mi četl myšlenky. ,,Jo, uvažuju, že se rozvodňuje. Třeba z něj bude řeka," vyslovila jsem svou domněnku a koutkem oka zamrkala doleva. Za hustým křovím to normálně šumělo a Bert vedle mě dál tiše postupoval vpřed. Neměl založeno v luku, který však držel v ruce. Byl by schopný vystřelit do tří sekund. Já jsem nechávala ruku v kapse u jednoho z vrhacích nožů. Jak jsem si tak prohlížela tu jeho výbavičku na lukostřelbu, stále mě užíralo, jak vypadaly mé ubohé pokusy o střelbu doma. ,,Naučil bys mě pořádně střílet z luku?" zeptala jsem se dřív než jsem myslela. U mě je to klasika, avšak se za to nenávidím. Otočil ke mně svou hnědou čupřinu, ale ne s pobaveným úšklebkem. Když šlo o zbraně nebo o jeho luk, tak zachovával vážnou tvář. Když šlo o mé ptaní na otázky a celkově o to, že jsem otravná a ukecaná, tak se stačilo zaměřit na jeho koutky úst, které lehce pozvedl. Vzpamatovala jsem se z jeho popisování úsměvu, bonusově se profackovala, protože jsem zněla jako nějaká zblázněná školačka a opětovala jsem mu upřený pohled. ,,Proč?" vrátil mi otázku a nespouštěl ze mě koutek oka, jelikož se tím zbytkem soustředil na cestu. Upřímně jsem chtěla odpovědět: ,,U nás v kraji-" ale hned zastavila. Mohli nás teď natáčet a já bych vykecala, že jsem chodila za plot amatérsky lovit s lukem a šípy, jenž jsem si sama vyrobila. Proto jsem vymyslela alternativní odpověď. ,,Zajímá mě, jak to děláš ty a také bych chtěla ovládat další zbraň." Bert chvíli zadumaně mlčel. Očekávala jsem strohé ne a tak jsem se neobtěžovala nic dodávat. ,,Dobře," pravil s letmým pohled na mě a já si kupodivu až moc oddychla. Pokračovali jsem další dvě hodiny s občasným zpestřením rozhovoru a pomalu se blížil západ slunce. Pomalu jsem se rozhlížela po nějakém vhodném místu na přespání a vyhýbala se zejména stromům. Minulé noci jsem tam zkusila spát s Bertem, který úplně v pořádku zdolal větvě, zatímco já se s nimi prala snad ještě hodinu potom. ,,Katrin, nejspíš jsi měla pravdu." Řekl Bert, čímž mě dostal z bloumání o přespání. Stočili jsme směr trochu do leva za potokem a z roztomilého bublání se skutečně stalo vření až řev peřejí. Prošli jsme rozsáhlým křovím a mě naskytl pohled, který jsem netušila, že bych v aréně mohla kdy zahlédnout. Z potoku se stala vyloženě divoká řeka, jejíž proud se stáčel doprava někam dál podél podobných křoví. Z druhé strany se připojovala řeka pomocí prudkého vodopádu. U našeho břehu byla velká kláda, která mě velmi lákala k překonání na druhou stranu, kde se ztrácela v tmavém porostu za řekou. Celé to bylo jako třešnička na dortu okořeněné zlatou barvou západu slunce. My jsme stáli na mechovitém břehu našeho "potůčku" a zírali na to s otevřenými ústy. ,,Tak tohle... jak?! To je... Já nevím!" pokoušel se vyjádřit Bert vedle mě. Já se na něj jen pousmála a on pohlédl na mě. Popravdě se v té chvíli zachoval, jako kdyby uviděl ducha. Možná ne vyloženě ducha, avšak na mě divně civěl. Když se dlouho nevyjadřoval, pozvedla jsem obočí. Něco si pro sebe zamumlal. Nechápavě jsem se zeptala: ,,Co?" ,,Dobrý vlasy," kývl k mým vlasům a já rychle zvedla jeden z pramínků a s přihmouřenýma očima si ho prohlédla. V tom zlatém světle vypadaly zářivě zlatě. ,,Inu, budeme pokračovat přes tu kládu. Doufám, že za ní bude něco zajímavého a my konečně najdeme místo na přespání. Také by bylo ideální..." pokračoval dál a já si ho už nevšímala. Mou pozornost měly zcela mé vlasy, které zlatě zářily. Já z toho prostě nemohla odtrhnout oči! A také si uvědomit, že mi někdo řekl lichotku, jakože jako chlap, což je pro mě naprosto astronomická blbost... Mé myšlenky byly zcela zastavené na jednom místě a probral mě až dotek na rameni. ,,Tak jdeme?" ujistil se Bert stále s mou rukou na mém rameni. Vyjeveně jsem na něj vykulila oči a pak rychle šla pryč ke kládě se slovy: ,,Jasnačka, samozřejmě, určitě," Vkročila jsem jednou nohou na kládu a zkusila, jestli drží. Trochu to klouzalo a já započala uvažovat, že to vezmu asi po zadku. Voda pode mnou nevypadala nijak přívětivě a moc se mi do ní nechtělo padat. ,,Mám jít první?" nabídl se za mnou Bert a já málem nadskočila. Dobře. Teď se chovám divně já, takže se přestanu chovat jako debil a prostě bezpečně přejdu tuhle nebezpečně vyhlížející kládu. ,,Třeba," pípla jsem a vyměnila jsem si místo s Bertem. Vkročil jednou nohou na dřevo a vyzkoušel, jestli drží stejně jako já předtím. ,,Můžu si přitom pro sebe něco brblat?" měla jsem dotaz, jenž asi ani přes běsnící vodu neslyšel. ,,Jasně, pokud tě uklidňuje" odpověděl zpátky. Už jsem chtěla říct nějakou nevrlou odpověď, že jsem zcela v pořádku, ale radši jsem držela zobák. Přešel na ni oběma nohama a malým krůčky se šoupal na druhou stranu. Uprostřed se zastavil a kývl na mě. ,,Tak pojď," Vešla jsem znova na kládu. ,,Tak jo, Katrin, teď se projdeš po téhle kládě, ano zní to divně, ale to teď není tvá starost, a nic se ti každopádně nestane. Nebuď vyklepaná jako ratlík a pokračuj stejně lehce jako předtím Bert..." Dostala jsem se doprostřed k Bertovi a pousmála se na něj. ,,Co teď?" zeptala jsem se jako kdyby to nebylo jasný. ,,Budeme pokračovat," Ukázal palcem na druhý konec klády a pokračoval v přelézání. ,,Jak se jinak máš?" pokračovala jsem ve svém brbláním. Soustředila jsme se jen na pomalé šoupavé krůčky a sem tam se osypala při vzpomínce nad vodou pode mnou. Bert na to radši nereagoval. Došel až na konec a já se těšila na tu úlevu po zdolání této klády. Zbýval mi snad jen metr k normálnímu povrchu z jehličí a z listí. Uvědomila jsem si, že na druhém břehu je smíšený les. A v tu chvíli jsem se nevěnovala opatrným krůčkům a uklouzla jsem. Švihla jsem sebou dozadu dolů do vody, když mě Bert pevně chytil za paži. Opírala jsem se stále nohou o kládu a visela jednou dolů k divoké řece. Už už jsme si myslela, že mě pustí, ale on mě vytáhl zpět na obě nohy na kluzký povrch klády. Rychle jsem přešla k němu na zem a zděšeně se ohlédla k místu, kde jsem ještě před chvílí visela. V hlavě mi zněla jen jedna otázka. Proč? Proč mě chytil a nepustil dolů? Měl první možnost se mě zbavit a my jsme v aréně. A tady se vraždí hned jak můžeš někoho zavraždit. ,,Pojďme radši omrknout nějaké ty možnosti na spaní." Řekl pouze a šel do lesa. Promítla jsem si znova v hlavě, co se sakra stalo, když zavolal dodatečně: ,,A mám se celkem dobře!" Vyrazila jsem za ním a dohnala ho vtom se z pohodlné rovinky stal svah. ,,Neptala jsem se tě," zabručela jsem a uslyšela jen uchechtnutí. Rychle jsem vyšli malý kopec a před nám se vztyčila zřícenina. Tři kamenné zdi byli zcela poničené a plné lišejníků. Některé zdi dokonce byly ještě vysoké. Sem tam se povalovaly kameny, které musely odpadnout ze zdí. U středně vysoké zdi se zachovala nějaká místnost. Jednu zeď měla pryč a zbylé tři držely kamennou střechu s dírou. ,,A to jsem myslela, že jsem dnes už viděla vše," vydechla jsem. Po dalším vzpamatování jsme si rozdali úkoly a začali na nich dělat. Bert šel prohlédnout okolí a já jsem měla prohlédnout okolí zříceniny. Bert mi dodatečně na odchodu hodil křesadlo, že ho prý budu potřebovat. On sám měl tu baterku na čelo. Prohledala jsem každou zeď a zatáčku za zdí a placatý vrcholek kopce. Okolo byly trnité keře, které zadrží případné nepřátele. Vysoké stromy dodatečně kryly zříceninu ze shora, takže příchozí ji nemohl odhalit zezdola. Bert se kupodivu rychle vrátil a ujistil mě, že v okolí nám nebude hrozit žádný útok. ,,Okolo nás je ta divoká řeka a za ní je už konec arény." Oznamoval mi, když jsme se znova setkali. ,,Jak jako konec arény?" nechápala jsem. Bert vysvětlil: ,,Stromy za řekou dole byly hrozně divné. Byly takové nepřirozené. Proto jsem po nich hodil klacek a on se odrazil zpátky, až jsem málem dostal do hlavy. Je tam silové pole, které zabije každého, kdo se k nim přiblíží. Takže ze zadní strany nemusíme očekávat útok." S přikývnutím jsem ho pobídla, ať pokračuje. ,,Rychle jsem také oběhl západní a východní stranu. Tam byl sem tam les a sem tam pole. Žádná jiná cesta než tam, kterou jsme sem přišli není." Sama pro sebe jsem se pousmála a obeznámila ho s tím, co jsem zjistila já. ,,Založíme oheň?" zajímalo mě hlavně. Šero už nás zcela obklopovalo, takže byl pomalu čas si přichystat věci na spaní. ,,Radši bych to neriskoval," rozhodl zamyšleně Bert. ,,Večeři pojištěnou stejně máme, takže se pojď uchýlit ke spánku," Vydal se ke středně vysoké zdi a zadumaně si ji prohlížel. ,,Já myslela, že jdeme jíst," pronesla jsem nahlas. ,,Taky že jo," řekl skoro nepřítomným hlasem. Po chvíli započal svůj každovečerní trénink šplhání. Akorát tentokrát to byla zeď. Stačila mu jen minuta a byl nahoře v té kamenné místnosti i se svým vybavením. Klekl si a nejspíš očekával, až začnu také šplhat. Dodatečně mi posvítil baterkou, abych na to viděla. ,,Hurá vzhůru," ucedila jsem a dala se do šplhání. Trvalo mi to rozhodně a očekávatelně déle, avšak jsem se dostala vcelku nahoru. Navečeřeli jsme se a teploty si to už mířily hezky dolů. My dojedli každý svůj příděl a chystali se ke spánku. Já nahodila opět dvě bundy a ponechala si u sebe velmi blízko batoh. Zachumlala jsem se u studené zdi dál od kraje a doufala, že si nějaké to teplo vytvořím. Bert vedle mě vytáhl spacák a pořádně se do něj zašil. Já málem červenala závistí. ,,Jak to, že jsem o tom spacáku nevěděla?" hned jsem vyjela. Mohl nás oba zahřát už předtím a já nemusela velmi litovat naší smůly. ,,Nechtěl jsem ho vytahovat na stromě, kde bych z něj mohl spadnout." Pokrčil rameny ve tmě. Hned jsem se chtěla zeptat, jestli bych se mohla k němu do spacáku přidat, ale po dnešku jsem se na to rovnou vybodla. Naštvaně jsem se otočila na bok od něj a zatočila jsem se do prapodivného klubíčka. Bert promluvil ze tmy za mnou: ,,Nechceš-" ,,Ne," utnula jsem jeho větu hned na začátku a pokoušela se, co nejdřív usnout, abych už s ním dnes nemusela mluvit. Oči jsem měla pevně zavřené a já pomalu usínala. Ale ještě než jsem skutečně usnula, se ke mně něco zezadu přiblížilo a něčím přikrylo. Mě hned polilo teplo a já poprvé za pět dnů usnula v teple.

_____________________________________

A máme tu první kapču alá 2023! Doufám, že se Vám líbila a děkuju za případné hlasy :)