Hunger games: Společný úder

Prolog: Den před osudem

V poli plném pšenice byl klid. Jen vítr občas prohrábl klasy již zmíněného obilí. Včetně mých vlasů. Zavřela jsem oči, abych si užila ten pocit. Někdy chci jen zavřít oči a probudit se v jiném světě. V lepším. Kde by mohl každý vyjádřit svůj názor aniž by se bál, že ho za chvíli zabijí. Kde by byl klid. Kde by mohl být každý sám sebou a mohl být volný jako pták. Život mi jenže nepřeje a tak se právě nacházím na pšeničném poli a pracuju jako nějaký otrok. ,,Nezdržujeme se." Uslyšela jsem hlas mírotvorce, který má zrovna dozor. Okamžitě jsem oči otevřela a začala zase obírat klasy. Pohlédla jsem na mírotvorce a zhlédla ještě k neustále pozitivnímu Starému Robovi. Je něco jako můj strejda. Strejda vlastně většiny lidí žijících v Poverzově. Nikdo mu neřekne jinak než Starý Rob nebo Strejda Rob. Jeho pohled se setkal mým. Mrkl na mě a pokračoval dál v práci. Pousmála jsem se a také pracovala dál. Měla jsem na jazyku spousty věcí, které jsme chtěla vyprávět lidem ve své skupině. Hlavně Robovi. Má ústa vlastně hovořila skoro stále, až jsem si za svůj poměrně krátký život vysloužila přezdívku Vypravěčka. Někdo, koho mé kecání někdy tak štvalo, mi začal říkat Kecka. Ani mi to nevadí. Nevadí mi to tak hodně jako tahle úmorná práce. Obrat jeden klas a přejít k dalšímu, obrat klas a přejít k dalšímu... Snažím se na každém dni ve svém životě najít nějaké zpestření, ale ono to vůbec nejde. Každý den to samé. Ráno vstanu, jdu do školy, ze školy kráčím rovnou na pole, kde mě čeká práce až do večera. A tak to mají všichni. Tedy, všichni, kteří nemají žádnou jinou výjimečnou práci. Vždy, když jdu ze školy, závidím dětem jak se vyučují v nějaké zajímavé řemeslo svých rodičů. Ať je to pekař, květinář, švec, kovář, lékař nebo jen pouhý hrobník. Ti kteří žijí v centru našeho města se mají líp než my v chudém Poverzu. Jsme vždy celí odření od práce a špinaví od hlíny. Aspoň se snažíme si tu práci občas zpříjemnit. Rozhlédla jsem se po poli a zpozorovala našeho mírotvorce jak sekýruje někoho z naší skupiny. Nedíval se zrovna na mě a tak jsem si začala pískat úplně první píseň, která mi přišla na jazyk. Při prvních tónech Oběšencova stromu se mírotvorce prudce otočil. Zmlkla jsem v tu chvíli a s hrůzou v očích pozorovala jak se blíží k naší menšině. ,,Kdo to pískal?" Procedil naštvaně mezi zuby. Jezdil po nás pohledem jakoby se snažil viníka sám odhadnout. Ve chvíli kdy jsem si chtěla prostě jen zapískat jsem ani nepomyslela na nebezpečí té písně. Všichni měli sklopené hlavy a já nervózně žmoulala klas v ruce. Jestli se nepřiznám zabije někoho jiného. Začala jsem zvedat hlavu a chtěla jsem se přiznat. Jenže to zvedl svou prošedivělou hlavu Strejda Rob a pronesl: ,,Já to byl," Mírotvorce se pro sebe ušklíbl a začala mířit svou služební zbraní na Roba. Ten ani nestihl zapískat známou rebelskou melodii, mírotvorce zmáčkl spoušť a Starej Rob ležel na zemi a mrtvý. Polem zazněl můj výkřik. Postarší žena, která pracovala s semnou ve skupině si zakryla ústa rukou, ostatní pracovníci také mlčky přihlíželi. Všichni byli z Poverzu a samozřejmě znali Starého Roba. Běžela jsem k jeho tělu a slzy mi začaly téct po špinavém obličeji. Někdo dokončil melodii za Roba a padl další výstřel. A pak další. Zakryla jsem si uši a dál se choulila u Robovi mrtvoly. Krev mu proudila z rány a já se ji nesnažila zastavit. Bylo by to stejně marné. Uslyšela jsem za sebou kroky a pak mě někdo táhl pryč od těla. Řvala jsem na něj, aby mě nechal být u něj, ale on mě dál táhl od těla. Přišli další mírotvorci a ti začali odnášet těla všech tří. Poznala jsem tělo mladého rošťáka ze školy. Byl o něco starší než já. Pak nesli tělo Strejdy Roba a poslední tělo. To byla žena středního věku. ,,Konec práce!" vydal povel jeden z mírotvorců a dál pokračoval v odnášení mrtvol. Konečně jsme se vymanila ze sevření toho zmetka a bez váhání jsem běžela směrem k domovu. Poverz se nacházel hned u rozsáhlých polí a já do něj vběhla jako kdyby hořelo. Lidé se na mě dívala zmateně a divili se proč Vypravěčka běží se slzami v očích Poverzem jako kdyby někoho zabili. Což byla pravda. Podle mě museli střelbu slyšet, protože až tak obyvatelé Poverzu vadní nejsou. Bez váhání jsem vběhla do otcovy kovářské dílny, kde zrovna můj bratr něco stloukal. ,,Katrin, co se děje?" zvědavě vzhlédl od práce Gelve. Mé oči plné utrpení na něj pohlédly. Ze dveří našeho velmi skromného obydlí vyšla zprudka matka. ,,Katrin, proč tu tolik vyvádíš?" Má stejnou otázku. Já jsem beze slov k ní došla a silně objala. Začala pomalu chápat co se nejspíš stalo. ,,R-Rob...Zas-střeli-li...h-ho," snažila jsem se vymáčknout. Matka zalapala po dechu a Gelve se na mě díval jako kdybych řekla hodně špatný vtip. ,,Mami," slyším zevnitř domu hlásek jednoletého bratra Roda. Schovala jsem svou ubrečenou tvář do matčiny zástěry a snažila se zbavit toho hrozného pocitu. Na poli se někdy někdo zastřelil kvůli vzdoru vůči Kapitolu, ale ne tři lidi najednou. Matka mě začala hladit po vlasech a konejšit. ,,Skončila ti práce?" zeptal se Gelve, když jsem se po chvíli uklidnila. Přikývla jsem a utřela si poslední slzy. S úsměvem mě doprovodila dovnitř našeho domku. Rod seděl na špinavé zemi a hrál si s malými železnými postavičkami. Takové jsem měla dřív také, vlastně tyhle měl už přede mnou Gelve. Matka pustila mé rameno a šla za Rodem. ,,Umyj se." Řekla dodatečně a dál se věnovala Rodovi. Pokračovala jsem dál do naší ložnice. Náš malý dům obsahoval jen dvě místnosti. Kuchyň, která sloužila zároveň i jako obývák, a jeden pokoj kde jsme spali. Obsahoval velmi málo nábytku, a to nás tam spí pět. O jednu postel jsem se dělila se svými bratry a rodiče obvykle přespávali na zemi. Otec žádal truhláře aspoň o palandu, ale neměl otevřeno. Když to zkusil jindy, bylo mu řečeno, že truhlář už tu není. Většina lidí, kteří se živili něčím podle Kapitolu zbytečným, byli propouštěni a jejich majetek zabavován pro lepší účely. A tak se s bratry mačkám na jedné posteli. Sedla jsem si na ni a chvíli jen tak civěla z okna. A zase jsme se rozbrečela. Rob byl v Poverzu takovou naší jiskřičkou. S ním se tu nikdo nenudil a život byl o něco jednodušší. Bez jeho vtipů a vyprávění to tu bude o hodně těžší. Žal mě utápěl a já se snažila z něj stejně snadno vyplavat jako jsem vplavala. Pohltila mě z toho únava. Probudila jsem se o něco později. Asi o hodinu. Došla jsem k malé nádobě s vodou. Opláchla jsem si obličej a s ním i špínu z pole. Neutřela jsem se a podívala do našeho prasklého zrcadla. Vlasy v barvách zrajícího obilí mi splývaly až pod ramena. Matka vždy žasne nad jejich délkou, ale já někdy uvažuji, že si je ostříhám. Oříškové oči pohlédly na mé potrhané tričko a košili, která se snažila zakrýt většinu děr. Dala jsem si neposlušný pramen vlasů za ucho a přestala se prohlížet v zrcadle. Žádná kráska jsem nebyla a také jsem nechtěla. Odešla jsem z ložnice a usedla společně s Gelvem ke stolu. Uslyšela jsem na dvorku hlasy. Podívala jsem se z okna a zpozorovala otce. Přivítal se s matkou a spolu vešli do kuchyně. Máma usadila Roda na jedné ze židlí. Táta si mezitím odložil bundu a připojil se k nám. ,,Jak se vedlo na poli?" ptal se plný radosti. Všichni v Poverzu říkají, že veškerou svou pozitivitu a ukecanost mám zrovna po otci, ale já si spíš myslím, že to tak není. Já jsem, na rozdíl od něj, až moc živá. Tedy podle mě. ,,Slyšel jsi tu střelbu?" začala jsem opatrně o tom co se dnes stalo. ,,Cože?" lekl se a jeho vždy pohodový obličej vyměnila vyděšená grimasa. ,,Dnes na poli zastřelili Strejdu Roba a další dva lidi." Vyklopila jsem svůj zážitek. Otec se na mě díval jako na vraha. Což jsem asi byla. Jo jsem. Ne nejsem. Já nevím! ,,Jak se to stalo?" vyptával se. To byla jedna z těch otázek, kterou jsem nikdy nechtěla slyšet. Netušila jsem totiž, jestli jim mám říct pravdu nebo lež. Matka mezitím každému dala talíř se starým chlebem, dala si na klín Roda a usedla na jeho místo. Všichni na mě hleděli jako by to klidně ze mě vymlátili. Polkla jsem a zašeptala: ,,Zapískal Oběšencův strom." Matka se rozhlédla po oknech, aby se ujistila, že nikdo nic z ulice nemohl slyšet, Gelve mě zpražil pohledem a otec se jen dál díval na mě. Rod si pro sebe něco prskal. ,,Neříkej ty věci nahlas." Napomenul mě bratr a začal se věnovat své večeři. ,,Tak aby bylo jasno. Šeptala jsem." Bouchla jsme pěstí do stolu, abych zdůraznila svá slova. Nesnášela jsem když mi někdo diktoval co mám dělat. Což je jeden z mnoha důvodů, proč nesnáším Kapitol a ty jeho mírotvorce. Chci svobodu. ,,Nehádejte se u jídla." Vložil se do toho otec. Nevím čím to bylo, ale naštvaně jsem odešla od stolu a šla ven z baráku. Přitom jsem si vzala s sebou svou košili. U nás v devátém kraji jsou dny teplé, ale večer se teploty snižují. Naštvaně jsem si rázovala pochmurnou šerou ulicí. Nikdo ven nevycházel, protože jsme měli přísný zákaz chodit ven jakmile se sešeří. V tu chvíli jsem se zastavila a uvědomila si, že riskuju svůj život. A to za tenhle den již podruhé. Katrin, tleskám ti, dneska se ti vážně daří. Nadávám si v hlavě do pomatenců a blbců, až si uvědomuji, že bych tu vlastně neměla co dělat. Moje nohy okamžitě zareagovaly a odběhla jsem do nejbližší úzké uličky. V hlavě mi začalo šrotovat co budu dělat. Domů jsem se vracet nechtěla, i když bych v tuto chvíli měla. Kdybych se vrátila, dostala bych ještě vynadáno, co mě to popadlo a tak dále. A tak jsem se začala pomalu plížit ke Klubu sběračů. Asi bych měla vysvětlit, co to je, co? To je náš, náš myslím lidí ode mě ze školy. Aby bylo jasno, Klub sběračů není žádný klub, kde si ukazujeme jak někdo našel plechovku nebo, že někdo našel mrtvolu. Klub sběračů je krycí jméno pro opuštěný dům na kraji Poverzu, kde se většinou po škole setkáváme. A vymýšlíme jak se bránit, před krutými tresty mírotvorců. A občas se naučíme i trochu bojovat. Někdo se vždy ptá, k čemu nám to bude. Většina odpovídá, že proti mírotvorcům, ale jeden chytrák jednou řekl, že je to příprava na Hladové hry. Od té doby ta otázka nebývá moc pokládána jako dříve. Já si myslím, že nám to je na oboje. Samozřejmě se nechci dostat do smrtonosné arény, kde se nemůžu v klidu ani vyčůrat, ale učím se to pro jistotu. Stále lepší než nic. Došla jsem ke konci Poverzu u lesa a zamířila k poslednímu domu. Od ostatních se vyznačoval velmi zanedbanou omítkou, zarostlými stěnami a spoustou rozbitých oken. Zahradu neměl. Dveře byly zabedněné. Přešla jsem je a šla rovnou za dům. Tam jsem vyšplhala po bednách nahoru na střechu. Střecha byla hodně nejistá půda pod nohama. Ale co jsme ji zevnitř vypodložili nějakými trámy, tak už se po ní dá bez problému chodit. Vyhnula jsem se vrzajícímu místu a došla k velké díře uvnitř střechy. Začala jsem slézat po žebříku a byla na konci své cesty. Nacházela jsem se v jedné velké místnosti, kde byly různé police, skříně, židle a všelijaké jiné rozličnosti. Šla jsem k jedné z polic a vzala si baterku. Po chvíli už temnou místnost osvítilo oslnivé světlo. Zkontrolovala jsem okna, jestli jsou pořádně zabedněná, aby neprosvítalo světlo ven. Zajistila jsem východ střechou našimi stlouklými dveřmi a došla k matraci opřené o jednu ze stěn. Sloužila nám zejména na praní nebo mlácení do ní. Já se ji rozhodla využít jako svou dnešní postel. Ulehla jsem na matraci a přetáhla přes sebe jednu z dek, které se tam vždy válely pro jistotu. Někdy sem chodil přespat někdo jiný z Klubu sběračů. Uvelebila jsem se a zhasla baterku. Místnost pohltila stejná tma, jaká tu panovala i před mým příchodem. Oči se mi začaly pomalu klížit a únava pohlcovat. Uvnitř hlavy mi hlodal červík viny a já se to snažila zakrýt únavou. Stále jsem přemýšlela nad Strejdou Robem. On se za mě obětoval a já jim řekla lež o jeho smrti. Tohle si nezasloužil. Jestli ale zjistí jak to ve skutečnosti bylo, o čemž silně pochybuju, tak mě asi do Hladových her přihlásí a to s radostí. Vždyť už zítra je Sklizeň.