Hunger games: Společný úder

Od této chvíle nesnáším stromy

A tak to šlo zbylé další dny. Cvičila jsem se zejména v boji na tělo, lukostřelbě a přežití v přírodě. K vrhání nožů jsem nezamířila ani za prd. Ani když se ostatní splátci nedívali, neměla jsem tu odvahu tam jít a všem ukázat jak jsem dobrá. Musela jsem se držet u ostatních disciplín. Jinak můj volný čas zabíralo časté tlachání s Amy a Danekou na obědě, "trénink" s Poppy a hádání s Lukem. I když jsme se oba snažili tomu druhému masivně vyhýbat, moc se nám to nedařilo. Také jsem si začala víc všímat toho, že ten týpek ze Sedmičky mi věnuje až moc velkou pozornost. Vůbec nemám páru proč a k čemu mu to je. Kdo by přeci chtěl mně věnovat? Nejspíš mě jen odhaduje jaká budu v aréně, uklidňovala jsem se těmito slovy a doufala, že to je jen pravda. Čas jít se pozabíjet do arény se blížil a tím i hodnocení tvůrců her. Kteří ostatně byli přítomni vždy při našem tréninku v tělocvičně. Nijak nám nevěnovali pozornost a my stejně tak. Známka od tvůrců her měla sledujícím téhle prokleté televizní show ukázat jak nebezpeční budeme v aréně. Známky byly od dvanáctky do 1. Budu jedině ráda když dostanu aspoň pětku. Jednoho překrásného dne, netuším jestli byl vážně překrásný venku jsem nebyla, jsme se s Lukem vykopali z postele, prohodili nějaké úchvatné poznámky a po také úchvatné snídani jsme se vydali na trénink. V tělocvičně byla každodenní atmosféra a všichni si hleděli svého. Abych popsala nějak rozumně tu atmosféru: Nikdo nic zbytečně nepovídal, nevtipkoval, někdo se sem tam porafal a jinak tam bylo celkem pusto. A taky byly občas slyšet mé nadávky na něco, co mi nešlo. Takže na mě všichni civěli a mysleli si o mně nejspíš jen to nejhorší. S Amy jsme si zrovna povídaly o domácích mazlíčcích. Prý vždy chtěla psa, ale rodiče jí ho nepovolili jen z jednoho dobrého důvodu. Neuživili by ho. Tak jsme aspoň  kecaly o tom jaké by bylo úžasné mít třeba holuba nebo nějakého jiného opeřence. Já jsem stála ve frontě na souboj na tělo a měla jsem být každou chvíli na řadě. Amy byla trochu dál ode mě v zástupu na hod s oštěpem. Konečně se na mě dostalo a já zaujala bojový postoj, který jsem se za ty dny naučila. Zpevnila jsem své tělo a počkala na trenéra, až také zaujme postoj. Bez otálení na mě zaútočil. Pěstmi mě chtěl sejmout obličej, ale já jsem si ho bránila pažemi. Cítila jak do mě pevnými pěstmi bušil a divila jsem se, že mi za tu dobu ještě nerupla nějaká kost. Chvíli jsem se jen bránila a po chvíli jsem ustoupila a vykopla. Trenér uhnul a zaútočil mi pěstí opět po obličeji. Také jsem uhnula a zaútočila tentokrát také pěstí. Asi podruhé jsem za celý trénink sejmula toho trenéra do tváře, ale tím se můj soupeř nenechal rozhodit a také mě udeřil do tváře. Měla jsem pocit, že mi uletěl zub, jenže to už se po mně rozeběhl. Připravila jsem se ho zastavit, avšak se mi to nepovedlo. Trenér mě chytil do vzduchu, přičemž se mi možná zvedl žaludek, a odhodil na cvičnou plochu. Tvrdě jsem dopadla a vyrazila si dech. Čekala jsem, že už je konec, ale trenér ještě neskončil. Zas se na mě vrhl a já ho kopla do obličeje. Instruktor odpadl na druhou stranu plochy a já si znaveně oddychla. Uslyšela jsem potlesk. Odhadla jsem, že je od Amy a pro sebe se usmála. To co jsem slyšela pak, to mě přinutilo drobný úsměv stáhnout z tváře. ,,Věděli jste, že lektoři slabší kusy šetří? Prej jsou na tom v Devátém kraji tak špatně, že klidně nemají týden jídlo. Jsou tak chudý a smradlavý, že je ani nepouštějí do obchodů. Prostě tam pomalu žerou hlínu, až z toho vypadají jako zvratky psa, který pak chcíp," vykládal dívčí hlas. Prudce jsem se zvedla a zlostně pohlédla na blonďatou dívku ve frontě s fialovým číslem jedna. Na obličeji jí pohrával pobavený úšklebek a profíkům jakbysmet. Jedna dívka se přidala. ,,Normálně se divím, že se zvedla. Byla tak zbitá, že..." ,,Nevěděla jsem, že sis nenašla žádné spojence, až ses dostala k profíkům jako poskok." Oplatila jsem jí to a odplivla krev z úst a pohlédla na průvodce těch slov. Byla asi stejně stará jako její blonďatá společnice, takže tak šestnáct let. Úšklebek z jejího ksichtu zmizel. ,,Nezahrávej si semnou pokud se chceš do arény dostat s celým nosem!" varovně ke mně pozvedla prst. Postřehla jsem za nima Lukea, který vypadal, že se na mě každou chvílí vrhne. ,,Můžeš to zkusit," usmála jsem se na ní a počkala co se stane dál. Ve skupince profíků to zašumělo. Vypadalo to, že už se stáhnou, však vtom pípla ta blondýna: ,,Apple, nenech se," Čekala jsem dál až jsem se dala na odchod. Vtom za mnou zaznělo: ,,Divím se, že ji chtěl na Sklizni zachránit ten maník. Já bych tuhle špínu, klidně nechala v aréně umřít." V hlavě se mi na chvíli ozvalo varování, ať to nechám být, jenže to už jsem za nimi doběhla a jednu tý holce vlepila. Dívce normálně vypadl zub a zazvonil o naleštěnou podlahu centra. S hnědýma očima zášti se na mě podívala a jednu mi taky vrazila. Uhla jsem a pokusila se ji kopnout do břicha. Otočila se a udeřila mě do břicha ona. Spadla jsem na záda a narazila si hlavu. Za náma se začali ozývat nadšený křik lačný po akci ostatních splátců, jak nás, tedy spíš tu holku, podporovali, aby mi namlela do salámu co nejvíc. Chtěla jsem si sednout a uhnout její další ráně, jenže to už mě uvěznila pod svou vahou. Majzla mě pěstí do tváře. ,,Chceš stále jít do arény? Chceš se semnou utkat?" doprovázela své údery slovy a já se ji snažila ze sebe shodit. Do toho vždy radostně vyjekli její podporovatelé. ,,Bojuj! Lituješ, že ses narodila? Měla bys," Uvažovala jsem, že ze mě každou chvílí vymlátí duši. Našla jsem někde zbytek své síly a zvedla jsem se tak, že jsem ji obličejem ze sebe shodila. Chtěla jsem jí oplatit ty rány, avšak to už mě někdo silně popadl za paže a táhl pryč. Přes krev, jenž se mi řinula z rány na čele jsem prd viděla. Spatřila jsem jak jí také zvedají a táhnou pryč lidé v bílých pláštích. Asi doktoři. Odtáhli mě na chodbu před centrem. Posadili mě na lavičku a já se bezvládně opřela o stěnu. Bylo mi naprosto jedno, jestli něco zakrvácím. ,,Katrin, co tě o proboha napadlo?" spatřila jsem před sebou hlavu Poppy. ,,Co ty tady?" vrátila jsem jí otázku. Ret mě prudce zabolel a já uvažovala, jestli nevyvrhnu oběd. Nevšímala si mého tázavého pohledu a začala něco dělat. Po chvilce mi začala na rány dávat nějaký vlhčený ubrousek. ,,Jak špatně na tom jsem?" vypravila jsem ze sebe. Poppy soustředěně čistila ránu na čele. Pak konečně odpověděla: ,,Máš roztržené obočí a sedřenou kůži. Nos vypadá celkem vcelku a ret je asi v prčicích." Zaúpěla jsem. ,,Co sis myslela, když ses do ní pustila?" vrátila se ke své první otázce. Sykla jsem když mě zaštípala voda na ráně na obočí. ,,Popravdě nemám páru. Chtěla jsem z ní vymlátit duši nebo omluvu či co, za to co řekla." V duchu jsem si na sebe zanadávala. Jsem tak vymaštěná, blbá nebo naprosto debilní, že jsem se do ní pustila?  A že mluvím s roztrženým rtem, který mě z toho bolí jak blázen. Poppy si nade mnou povzdychla, když mi čistila ten ret. V puse jsem pocítila krev, kterou jsem nestihla ještě vyplivnout a přitom se už pozvracela. Poppy jen tak tak uhnula a pozorovala, jak jsem vyprazdňovala žaludek na tu čistou podlahu pomalu beze smítka. Po vyzvracení jsem bonusově vyflusla žluč, která mi ústech zůstala a opřela se zpět o stěnu. Celé tělo mě bolelo včetně vlasů a chtěla jsem jen zavřít oči a spát. Vyspat se z toho. Poppy se asi naposledy ujistila, že se znova nevrhnu k podlaze a pokračovala v očišťování rtu, kde byl zbytek krve a zvratků. Když byla se rtem hotova zalepila mi ho stejně jako obočí. Pak dál kontrolovala mé znavené tělo. Nakonec to zhodnotila s tím, že jsem utržela spoustu odřenin a možných modřin, ale není to nic s čím by si kapitolští doktoři případně neporadili. Zděsila jsem se, co tím myslela. Poppy pokračovala kontrolou mého frňáku. Prapodivně ho ohmatávala a já sem tam zaúpěla bolestí či zanadávala. ,,Nemáš ho zlomený, což je dobrá zpráva. Jen bude pár dnů bolet a možná na něm budeš mít modřinu." Řekla a usadila se vedle mě. Ani jedna jsme nic neříkala a já jen tiše trpěla. ,,Co ti řekla?" rozhoupala se po chvíli Poppy něco říct. ,,Urážela mě a můj kraj. Říkala, že jsme slabí, smradlaví, hladový a jen přebytečná špína. Řekla, že Gelve se mě neměl pokoušet zachránit, že jsem naprosto k ničemu, řekla, že mám bojovat nebo litovat, že jsem se narodila." Hleděla jsem dál před sebe. Po tvářích mi stekla jedna neposedná slza. Chtěla jsem tu slzu zastavit, ale už mi unikla. Nechtěla jsem před Poppy vypadat jako ubrečený slaboch. Zavřela jsem oči a snažila se zastavit aspoň ty zbylé slzy. Vydechla jsem a hlas se mi přitom zatřásl. ,,Někteří splátci jsou odhodlaní ostatní vyprovokovat a zjistit, co v nich je. Někdy zjistit jejich slabinu, prostě cokoli, co by jim mohlo v aréně dopomoct přežít. Někteří se sníží na nadávání. A pak to dopadne třeba takhle." Poppy se na mě podívala. ,,Také se mě snažili vyprovokovat. Říkali, že mě měla matka radši zabít než aby měla sedmé dítě. Ale ovládla jsem své emoce a až moc si užila jejich smrt v aréně. Příště se prosím nenech takhle vyprovokovat. Pak bys jim odhalila až moc důležité karty." Vzdala jsem to se svými slzami a nechala je sklouznout po zničeném obličeji. ,,To mě mrzí," vydechla jsem. ,,Mě mrzí, že jsi takhle dopadla." Řekla a já si uvědomila, že tenhle člověk není tak bezcitná zrůda. Už jen to, že mě odtamtud odtáhla a ošetřila mě. Usmála jsem se až mě ret zabolel i s obočím. ,,Je aspoň zřízená víc než já?" Poppy se zamyslela a pak s úsměvem odvětila: ,,Rozhodně. Jak jsem to pozorovala, nešetřila jsi ji. A ten zub jsi jí úžasně urvala." Uchechtla jsem se a na chvíli mě naplnil pocit pýchy. Pak mi to došlo. ,,Vy jste mě celou dobu pozorovala a nezasáhla jste?" nechápala jsem. Poppy se na mě kulišácky pousmála. Dokonce mi ten úsměv nepřipomněl toho syčáka Lukea, jenž jen přihlížel a fandil té holce. ,,Byla jsem někde odstrčená a pozorovala tě celou dobu. Chtěla jsem vidět jak na to celé budeš reagovat a jak dopadne vaše škorpení. Potom co jsi ji sejmula svou vlastní hlavou jsi vypadala dost odhodlaná, že ji zabiješ. Bylo lepší zasáhnout než nechat tvou rukou zemřít splátce dřív než v aréně." Vysvětlila mi Poppy. V hlavě se mi znova promítl ten výjev, kdy na mě ta hnědovláska seděla a mlátila mě hlava nehlava. Říkala mi jednu věc za druhou přímo do očí, které jsem měla zalité svou vlastní krví. Zavrtěla jsem hlavou, abych ten výjev zahnala. ,,Lidé jsou schopni udělat cokoli, aby přežili. Dnes jsi to zažila celkem výživně. Snaž se nedostat do žádných problému než se dostaneš do arény. Ráda bych tyhle hry přežila celá a hlavně živá. Hlavně bych ti měla vynadat za to, co jsi provedla, jenže jak tě tak pozoruju, ty sis svůj trest celkem odpykala." Pronesla a já byla vděčná, že se mi nic jiného za tohle nestane. Jako mohou mi v aréně za to udělat ze života peklo nebo hůř už teď. Může to ovlivnit mou známku na známkování splátců. Byla jsem ráda, že mi to bylo poměrně jedno. Možná na mě vytáhnou ten výstup na interview. Na to mám už ale vymyšlenou naprosto úžasnou strategii, kterou to celé okecám a použiju ve svůj prospěch. Poppy ještě neskončila: ,,A co se týče Lukea, ten dostane pěknýho sprda, že tu celou situaci podporoval." V duchu jsem zajásala, až mě z toho zabolela hlava. Dál jsme tam jen seděly a každá byla zabraná do svých vlastních myšlenek. Hlavně mě překvapilo to, co řekla o své rodině. Měla rodinu, kterou měla chuť bránit do krve, což se stalo v aréně. Když jsem si představila mladou Poppy jak bojuje v aréně s nepřáteli, usmála jsem se navzdory bolesti ve rtu. Možná se tak stane i s semnou a jednou za to hnědovláska zaplatí. Neopomenu samozřejmě i tu mršku z Prvního kraje. Obě si zaslouží za to zaplatit, jen trochu později. ,,Půjdeme do apartmánu. Za pár minut končí výcvik. Lukea vyzvedne Mars." Oznámila mi a já se s ní vydala k nám. Skoro jsem tam pajdala, ale po chvíli jsem to rozchodila. Trochu to bolelo, však to mi nebránilo v chůzi při pomyšlení, že mě čeká krásná pohodlná postel. Nastoupily jsme do výtahu a v tichosti se nechaly vyvézt až do devátého patra. Ihned jsem zaplula do pokoje a nechtěla jsem o světě ani vědět. Zalezla jsem do koupelny a prohlédla si svůj zřízený obličej. Málem jsem se rozesmála. Ze záhadného důvodu jsem se vážně rozesmála, až mě ten ksicht bolel ještě víc. Vypadala jsem vážně příšerně. Sice jsem měla vlasy spletené v copu, ale některé pramínky mi v něm nechtěly vůbec držet. A tak mi padaly do obličeje, která jsem měla na jedné tváři poškrábaný, na druhé tváři odřený. Skutečně jsem měla ret trochu v prčicích a obočí také. Začala jsem svlékat oblečení a vlezla jsem do sprchy. Po pěti minutách bolestného nastavování a celkového sprchování jsem konečně zabalená v županu šla do ložnice. Vtom jsem se zastavila. Něco za dveřmi hodně křičelo. Přešla jsem ke dveřím blíž a zaposlouchala se do Poppyina naštvaného řevu. Dál jsem slyšela Lukeovi zmatené řeči. Které rozhodně Poppy nezastavily v dalším naštvaném křiku. V duši jsem tak dlouho necítila takové upřímné potěšení.

______________________________

Trochu později večer, co se dá dělat. Děkuju za Vaši podporu, vážím si každého přečtení, fakt děkuju ♡♡♡
Jinak doufám, že se kapča líbila a čuus :D