Hunger games: Společný úder

Zbytek života s blbcem

Probouzím se díky zvuku z venku. Oči jsem okamžitě otevřela a mířím s rozsvícenou baterkou na poklop ve střeše. Bylo už ráno, takže baterka mi byla k ničemu. Snažila jsem se nahmatat u opasku nůž. Zaklela jsem, že jsem si ho zapomněla doma a šla rychle k policím. Vzala jsem si tam jiný nůž a schovala se za žebřík. Neznámý už leze po žebříku a já zatajuji dech, aby nebyl slyšet. Vidím jeho nohy a pak už celé tělo. Vycházím z pod žebříku a dívám se na Felicii. ,,Jé, ahoj. Co ty tady?" ptám se s úsměvem a skloňuji nůž. ,,Jdu si na chvíli vyzkoušet vrhání nožů. A ty?" ptá se na stejnou otázku. ,,Rodinná hádka." Odpověděla jsem a dala jí nůž. Děkovně se na mě podívala a šla k jedné z matrací. Byl na ní nakreslený terč. Pomohla jsem jí ji opřít o zeď. Felicia ještě matraci otevřela a vyndala z ní další nože. Byla to pojistka, kdyby dům objevili mírotvorci, aby nenašli žádné zbraně. Takže ten můj nůž někdo zapomněl uklidit. Měli bychom takové přestupky v Klubu sběratelů trestat. A to beze srandy. Felicia si odstoupila od terče a zamířila. Vrhla jeden nůž. Trefila se do skříně vedle. Hodila druhý a ten škrábl o stěnu. ,,Nespěchej," řekla jsem jí a přiblížila se. ,,Tu ruku dej jinak a nohy taky. Když to budeš dělat takhle, nestrefíš ani paruku toho našeho moderátora." Dávala jsem jí rady. Ona se zasmála mé větě a zase netrefila. ,,Seš plná radosti a chutě do života jako vždy. I když víš, že dneska je Sklizeň." Můj nekončící úsměv ustal. ,,Bojíš se?" zeptala jsem se. Felicia se na mě podívala tentokrát se slzami v očích. ,,Hrozně. Je to moje první Sklizeň, kdy mě mohou vylosovat! Já tam nechci! Mohou mě vylosovat, Katrin, a já budu muset jít do arény. Jenže to já nechci. A-" Brebentila strachy a slzy jí tekly po tvářích. Utišila jsem jí objetím a ona mi začala plakat do košile. ,,I kdyby tě vybrali, vím, že to zvládneš. Chodíš sem už rok. A šance na tvůj výběr je stejně mizerná jako to, že ostatní splátci přežijí, když tě vyberou." Chlácholila jsem jí. Samu mě překvapovalo, kde jsem brala takové řeči, a takovou pozitivitu. Felicia si utřela slzy hřbetem ruky. ,,No, vidíš. A teď mi ukaž, jak umíš vrhat." Vybídla jsem jí. Vzala si jeden nůž a postavila se stejně jak jsem jí poradila. A strefila se. ,,Katrin, já se trefila!" radovala se. Kývla jsem na ní, aby pokračovala. Chvíli jsme jen tak kecaly a ona dál zkoušela vrhat. Za nějakou hodinu, přišli další členové klubu. Když jsem se jich optala, co tady dělají, řekli mi, že si jdou procvičit zacházení se zbraněmi. Očividně stejně jako Felicia. Chvíli jsem ještě pobyla a pak jsem šla domů na snídani. Netěšila jsem se na rodiče a hlavně na další Gelvův proslov o správném chování v době, kdy ti proženou hlavou kulku kdykoli. Nedalo se nic dělat, protože jsem měla hlad a v Klubu neuschováváme jídlo. Ani jsem nezaklepala a vkročila do kuchyně. Matka zvedla hlavu od Rodda, který něco zase cumlal. ,,Kde jsi byla?" začala se ptát. Její hlas už byl v té chvíli rázný. ,,Venku," odpověděla jsem prostě a šla ke skříni s jídlem. Většinou tam k snědku nebylo nic, ale tentokrát se tam pro mě našel kousek starého chleba. Rovnou jsem si ho dala do úst a užívala si pocit jídla na jazyku. Byla jsem ráda i za zpropadený chleba. Maso jsme neměli pomalu nikdy. ,,Jak jako venku?" pokračovala dál máma. ,,Normálně venku. Tam kde je čerstvý vzduch a roste tráva." Popsala jsem venek. ,,Uvědomuješ si, Katrin, že tě mohli zastřelit?!" zvýšila na mě ještě víc hlas. ,,Ano, uvědomuju. Laskavě mě ušetři tohohle a nech mě najíst." Odbyla jsem její nenechavé otázky a šla do ložnice. Nezapomněla jsem zabouchnout dveře. Máma za mnou zavolala: ,,Abys náhodou neskončila stejně jako Rob!" Chtěla jsem za ní zařvat, ale na to už jsem neměla. Myšlenka na Roba mě nutila k pláči. Dnes, ale musím být silná. Pro Felicii a pro Rodda. Aby viděli, že tohle není nic těžkého. Aby se nebáli. Stála jsem jen tak v ložnici a snažila se ze sebe vytěsnit to uvědomění. Že je tu Sklizeň. Chtěla jsem jít zpět do Klubu. Rozhodla jsem se tam zajít po snídani. Sice tam budu už podruhé, ale mně je to jedno. Nechtěla jsem procházet přes kuchyň a potkat zase matku, tak jsem vylezla oknem v ložnici. Žvýkala jsem si svůj chleba a procházela Poverzem. Napadlo mě, že bych mohla se pokusit něco ulovit za plotem, ale moc mě to nelákalo. Maso jsme dlouho doma neměli, tak bych mohla zkusit štěstí. A ještě předtím než si budete myslet, že si jdu hrát na Katniss Everdeenovou, tak za prvé, jsem lovec amatér. Za druhé, lovím zřídka. A za třetí nemám parťáka Hurikána Hawthorna jako ona. Jo a velmi si uvědomuju, že nesmím na tyhle jména ani pomyslet, natož na lov za plotem. Zašla jsem do Klubu a vzala si tam dřevěný luk, který jsem si sama vyrobila. Střílet se z něj dá. A šípy taky. V Klubu byl možná větší nával než když jsem odcházela. A to nás tam chodí jen třicet. Každopádně jsem vylezla z Klubu a šla za dům k plotu. Byl pod proudem jako každý jiný plot. Tak jsem ho prostě podlezla. Měla jsem tam už udělanou díru. Byl to velmi bolestivý zážitek. V lese byl klid a ptáci nadšeně štěbetali. Já moc nadšená nebyla. Běžela jsem víc dál od plotu. Postřehla jsem pohyb ve větvích a zamířila tam lukem. Veverka. Počkala jsem si až se ukáže pořádně a vypustila jsem šíp. Veverka padla ze stromu dolů. Usmála jsem se a běžela nadšeně k malému tělíčku. Můj první úlovek za měsíc. Aspoň něco se mi dneska daří. Zdržovala jsem se víc u plotu, protože dál do lesa jsem si netroufla. Mohlo se tam nacházet cokoli a já nejsem pomalu schopná ulovit veverku. Natož nějakou potvoru skrývající se v lese pochutnat si na mém masíčku. Procházela jsem dál les a zastřelila další veverku. Doma budeme mít konečně něco jiného než chleba. Musím to samozřejmě uhrát na to, že jsem ji viděla zatoulat k vesnici a trefila jsem ji kamenem. Vydala jsem se zpět ke Klubu a uschovala zase svůj luk i s toulcem. Šípy mi pomalu docházely, musela jsem si vyrobit další. V Klubu už tolik lidí nebylo, jelikož se blížil čas losování. Museli už jít do svých domovů a připravit se na losování, stejně jako teď já. Otec byl předtím určitě někde ve městě a teď už upravoval Gelvovi košili. Sám si svou bílou košili upravoval před pánvičkou. Máma musela očividně zabrat naše rozbité zrcadlo v ložnici. Rodd ji určitě asistoval. Gelve se na mě smutně usmál a dál si zapínal knoflíky. Považovala jsem ten pohled jako omluvu za včerejšek. Vešla jsem do ložnice pootevřenými dveřmi. Matka uhlazovala Roddovi vlasy na stranu, přičemž se ten pidižvík furt vrtěl. Při mém příchodu se na mě podívala se zdrceným obličejem. Nesnášela s otcem Sklizeň snad víc než já. Bylo to asi tím, že byly rodiče a museli každý rok pozorovat jak jejich děti čelí nebezpečí vybrání. Nechala Rodda sedět na židli a přešla k lavoru, kde jsme se koupali. Gelve už musel mít koupel za sebou a Rodd také. Zbývám já. Vzala Rodda ze židle a odešla ven z ložnice, abych měla soukromí. Věděla jsem, že mám málo času, protože jsem přišla pozdě. Začala jsem se rychle svlíkat, vlezla jsem si do studené vody a drhla ze sebe špínu. My v Poverzu jsme se koupali asi tak jednou týdně ani ne. Neměli jsme dostatek vody na každodenní koupel. Uchopila jsem mýdlo, které jsem jednou dostala za nějaké železo z tátovy kovářské dílny. Bylo trochu starší, ale svůj účel splnilo. Po koupeli jsem se zabalila do starého ručníku již mokrého od Gelvea a Rodda. Máma si to perfektně načasovala a vešla v tu chvíli dovnitř. Nějakou dobu se hrabala ve skříni s oblečením až vytáhla jedny vybledlé růžové šaty. Byly krátké a měla jsem tušení, že mně budou malé. ,,Schovávala jsem si je pro tebe, aby ti sedly. Jsou ještě po mně." Informovala mě matka a nastavila je před mé tělo. Zamyšleně si mě prohlížela. ,,Vypadá to, že jsi do nich víc než dorostla." Poznamenala. Pravda, byly mi vážně malé. ,,Těšila ses až si je vezmu?" byla jsem zvědavá. ,,Moc. Nejspíš si budeš muset vzít kalhoty a košili jako vždy." Odpověděla a já v duchu zajásala. Do těch šatů by mě nenarvala a já navíc šaty nesnáším. Tak tedy vytáhla ze skříně úhledně složenou červenou košili a nějaké hnědé kalhoty. Gelve si musel vzít mou sklizňovou modrou košili a táta tu jeho bílou. Na mě zbyla tátova červená. Popravdě mi byla velká, ale stačilo jen vytáhnout rukávy. Po posledních máminých úpravách vlasů, jsem konečně opustila ložnici. Gelve stál u krbu a prohlížel si ho jako kdyby to bylo naposled co ho vidí. Otec si hrál s Roddem na klíně. ,,Můžeme vyrazit." Oznámila matka a otevřela dveře ven. Otec vzal do náruče Rodda a naschvál počkal až vyjdeme my dva. Gelve se unáhlil jít první a já hned za ním. Táta s Roddem byl hned za námi. Matka za námi zavřela dveře domu. Svižně jsme kráčeli Poverzem k náměstí. Museli jsme jít o hodně pozdě. Mírotvorci za námi hbitě pochodovali a naháněli poslední opozdilce. Chytla jsem Gelvovu ruku. Pevně ji stiskl a šli jsme dál. Na náměstí nás přivítalo mnoho velkých obrazovek a pódium u budovy soudu. Děti už byly shromážděny na místech a mírotvorci brali krev posledním dětem. Došli jsme ke stolku a ihned mě do prstu píchl jeden z mírotvorců. Krev si prohlédli tím svým zařízením a obtiskli mi prst do knihy. Gelve byl hned za mnou. Šla jsem do oddělení dívek. Pozorovala jsem Gelva jak zaujal své místo v sekci chlapců. Rodiče nás už samozřejmě vyhlíželi ze své sekce i s Roddem. Kamery na nás nabraly záběr, aby měli i ostatní kraje na nás úžasný pohled jako my na ně. Obrazovky s ostatními kraji jsem nikdy moc nevěnovala pozornost. Dnešek nebyl výjimkou. Stejně jsem tam ze zvědavosti zalétla pohledem. Vtom se obraz na obrazovce změnil na emblém Kapitolu v červeném poli. Bylo mi jasné, že přichází náš moderátor Mars Wildspoon k mikrofonu. Červeně křiklavá paruka mu jako každý rok zdobila hlavu, stejně tak kudrliny trčící do všech stran. Nová móda z Kapitolu přichází. Výrazné líčení ani červeno černý oblek nechybí. Na pódiu jsou ještě další dva lidé. Starosta, nějaký týpek z radnice a prázdná židle. Tam by měla sedět mentorka budoucích splátců. Ale nikde po ní není vidu ani slechu. Jako každý rok začíná svou řeč: ,,Vítejte, vítejte, vítejte. Šťastné Hladové hry a nechť vás vždy provází štěstěna." Všichni mlčí a Mars zvesela dál pokračuje. ,,Než začneme slavnostním losováním, mám čest vám pustit film, který jsme přivezli pro vás až z Kapitolu." Emblém na obrazovce vystřídal obraz s každoročním filmem. Matka s tátou vyprávěli, že dřív jim pouštěli jiný film. Teď na obrazovce běží kecy o tom, jak je špatný Reprodrozd a rebelové. Viděla jsem ho jen jednou a to v den své první Sklizně. Začala jsem vyhledávat v davu chlapců Gelvea. Také se na film nedíval. Jeho pohled se nesetkal s mým a ta únavná reklama na Kapitol už konečně skončila. ,,Vždy mě to tak dojme. Teď, ale k losování. Začneme dívkami." Vydal se k osudí, kde se mé jméno nacházelo třikrát. Jednou jsem nemohla odolat a vzít si nějaké oblázky. Ve škole mi to šlo z kopce a matka byla těhotná. Podruhé byl nemocný otec. Mars neváhal zalovit prsty s dlouhými nehty až do spodku osudí. Nahmatal lísteček, se kterým byl spokojený a na botech s  podlouhlými podrážkami cupital zpět k mikrofonu. Důkladně otevřel lísteček. ,,Katrin Waterdownová!" vykřikl nadšeně mé jméno. Dívky mi začaly dělat místo k průchodu. Zkoprněla jsem. Chvíli jsem se jen dívala před sebe. Všechno se mi zdálo být rozmazané. Nevěděla jsem jestli šokem. Srdce mi bušilo jako o závod. Na to budu mít čas jindy, opakovala jsem si stále. ,,Katrin Waterdownová!" zvolal znova. Pohnula jsem se vpřed a šla uličkou k pódiu. Věděla jsem, že za mnou jdou mírotvorci. ,,Katrin!" slyšela jsem za sebou hlas. Jak jsem byla zmatená nerozeznávala jsem ho. Otočila jsem se na běžícího Gelvea. ,,Hlásím se jako splátce!" křičel stále dokola, až se museli mírotvorci zastavit. Doběhl ke mně a jen opět zopakoval tu větu. ,,Nemůžete jít. Za dívku může jít jedině dívka. Žádné výjimky." Zarazil mu to jeden mírotvorce. Táhl ho pryč ode mě. Nic jsem neříkala a dál pokračovala k pódiu k Marsovi. Stanula jsem po jeho boku. Zahleděla jsem se po svých sousedech. Po matce a otci. Gelve byl někde u nich. ,,Skvěle. Tak a teď chlapci." Shrnul to Mars a šel k druhému osudí. Sledovala jsem ho a přišlo mi to tak zvláštní to sledovat z tohoto úhlu. Tentokrát to až tak neprodlužoval jako u dívek a vytáhl první lísteček, který mu přišel pod prsty. U mikrofonu zase opatrně papírek rozbalil a řekl velmi nahlas: ,,Luke Lindsay!" V hlavě se mi rozeznělo jen jedno slovo. Ne. Ne, ne, ne, ne, ne, ne. Proč zrovna ten největší arogantní blbý a vymydlený blbec? Nemohl vylosovat třeba Gelvea? Ne, toho ne. To bychom se museli povraždit v aréně navzájem. Ale třeba nemohl vylosovat toho nechutnýho týpka ode mě ze třídy, který se šťourá v nose? Prosím, Lukea Lindsaye fakt ne! Pozorovala jsem jak se blonďatý chlapec rozhlíží po svých druzích. Ujišťoval se, jestli náhodou nemyslí někoho jiného. Také mu velmi ochotně udělali místo k průchodu a on se vydal k nám na pódium. Mírotvorci ho nezapomněli doprovodit. ,,Hlásí se někdo jako dobrovolník?" zeptal se Mars. Chlapci se po sobě rozhlíželi, aby viděli případného dobrovolníka. Žádný nebyl. ,,Zatleskejme našim splátcům z Devátého kraje." Ukončoval losování a nám byl věnován schlíplý potlesk. Mars do mě dloubl mírně loktem, abych si podala ruku s Lukem. Luke si s semnou velmi neochotně podal ruku a já měla chuť mu ji na místě zlomit. ,,Tímto se s vámi loučíme a nechť vás vždy doprovází štěstěna!" zaštěbetal a u nás už stáli mírotvorci. Odvedli nás do budovy soudu a zavřeli každého v jiné přepychové místnosti. Určitě ne tak přepychové jako ty, které nás čekají v Kapitolu. Nepomýšlela jsem na to jak to tam vypadá. Modlila jsem se, aby se s semnou přišli rozloučit. Vím, nebyla jsem na ně moc milá, ale je to moje rodina. A tak jsem vyčkávala. 

_______________________________    

Trochu jsem se opozdila, takže pardon a doufám, že se Vám zatím příběh líbí ;)