Hunger games: Společný úder

Něco špatné je i k něčemu dobré

Zaútočila jsem nožem na její hlavu a druhým si chránila bok. Ohnala se po mně rozmachem od hlavy. Skrčila jsem se a pokusila se seknout ji do nohy. Narozdíl od holky z Jedničky si nohy moc dobře hlídala a vykopla proti mému obličeji. Ucítila jsem křupnutí v nose a praštila sebou o zem. Nos se mi začal topit v krvi a já ji ucítila i v ústech. V dáli jsem zaslechla její smích. Jak se sakra děti v Sedmém vychovávají? Zavrčela jsem a hbitě vyšvihla na nohy. Znovu jsem jí zaútočila na hlavu a druhým nožem bodla směrem k jejímu břichu. Místo břicha jsem zasáhla stehno a lesem zazněl dívčin vzteklý výkřik. Jen tak tak vykryla nůž mířený na hlavu a těžkopadně přede mnou ustoupila. Na tváři se mi rozlil škodolibý úsměv. Užiju si to stejně jako ona. Ještě víc. Bez zaváhání jsem provedla výpad znova na její bok. Odrazila ho a dlouhou čepelí mě škrábla do paže. Obvazy, které zakrývaly kousance od blech, se zabarvily do ruda. Nevšímala jsem si bolesti a odhodlaně dál bojovala. Nesměla jsem dopustit, aby se ke mně s tím dlouhým mečem dostala blízko. Jenže já měla krátké dva nože. Vrhací nože, svitla mi naděje. Při dalším jejím útoku jsem jeden po ní vrhla a skrčila se před úderem. Nezaslechla jsem žádný bolestný výkřik. Odcupitala jsem dál od dosahu dívčinýho meče a pokusila se o štěstí znova. S kamenným výrazem jsem spatřila, jak nůž odrazila jako škodlivý hmyz a s rozeběhem šla na mě beze zbraně. Tři nože jsem měla v háji a mně teď zbývaly ještě další tři. Než jsem jakýkoli nůž stačila tasit, přede mě někdo skočil a zastavil útok dívky ze Sedmého kraje kopím. Myslela jsem si, že to byl Bert, jenže odkud by vzal kopí? Mohl to být Griffin, ale když jsem týpečka spatřila, bylo mi jasné, že Daneka bude mít nového kamaráda. Rozhlédla jsem se po jeho kamarádech, se kterými seděl v jídelně ve Výcvikovém centru. Byl tam jen chlapec ze Třináctého kraje, jenž se schovával za stromem. Bert neustále masakroval jednoho a samého splátce a Beatrice se konečně dostala do protiútoku. Griffin stále jakž takž uhybal Lukeovým sekům. Vypadalo to, že má z toho až škodolibou radost. Bleskově jsem posbírala vrhnuté nože a jeden rovnou vrhla po Lukeovi. Zabodl se těsně vedle jeho hlavy. Otočil se mým směrem. Jako kdyby Griffin už neexistoval. Popravdě mi stačil ten boj s tou šílenou babou ze Sedmičky, ale moje krvežíznivost nebyla stále uhašena. Po jeho krvi prahnu již dlouho a je to za mě jeden z mála lidí, kteří si zde skutečně zaslouží umřít. Za zbraň měl krátký meč a já se zaradovala, že není takový hlupoň jako jeho kámoška. ,,Rozhodla ses si hrát?" zvolal ke mně. ,,Ne, jednat," uchechtla jsem se a zaútočila. Nebudeme to přece protahovat. Nožem jsem bodla směrem k jeho noze a druhým vykryla jeho protiúder. Vyhnul se ráně a sekl po mně, čímž mě přinutil zacouvat. Nebyla jsem dostatečně rychlá a už mě obsypával rychlými údery ze všech stran. Jen tak tak jsem je zvládala odrážet a ustupovat. Tohle jaksi nejde podle mé představy. Jak jsem ustupovala dozadu, nestíhala jsem kontrolovat, co za mnou je a zničehonic zakopla. Při pádu jsem si vyrazila dech. Všechno mě bolelo a nechtělo se mi vůbec zvedat. Musíš, dělej, ponoukala jsem se. Na hrdlo mi namířil mečem Luke. Tohle se už někdy stalo. Avšak já na něj mířila nožem. A slitovala se. Bohužel. Nervózně jsem polkla a zauvažovala, jestli nemám někomu něco v duchu na rozloučenou říct. Budu vůbec někomu chybět? S hrůzou v očích jsem pozorovala, jak Luke zvedl meč k úderu. A jak klesá. Smířená osudem jsem nehnula ani brvou. V tu chvíli vzduchem prosvištěl šíp. Luke vykřikl bolestí a meč upustil na mě. Z posledních sil jsem se instinktivně odkutálela pryč a narazila do něčeho. S úlekem jsem zjistila, že vedle mě leží zakrvácený profík, který bojoval s Bertem. Z úst mu tekl čurek krve. Tmavě hnědé oči mě prosily o pomoc. ,,Prosím..." zachrčel. Dotkla jsem se jeho tváře a pak nahmatala tep. Pomalu ho ztrácel. ,,Pro-" promluvil naléhavěji. Vtom se z jeho očí vytratil jas. Jistá jiskra života. A zaznělo arénou dělo. Hleděla jsem na splátce s prázdným pohledem. Celá jsem se klepala. ,,Katrin, musíme pryč." Ozval se za mnou Bertův hlas. Zněl jako by z dálky. Je mrtvý. Proč jsem mu nepomohla? Nemuselo být pro něj pozdě. ,,Katrin," ucítila jsem jeho uštvaný dech na zátylku. Stekla mi slza na chlapcovo šedé tričko s krvavými šmouhami. Bert mi položil ruku na rameno. ,,Beatrice a Griffin čekají," Zmohla jsem se konečně na přikývnutí a pomalu se zvedla. Hlava se mi trochu motala avšak jsem do kázala chodit. V paži se mi rozlívala palčivá bolest a při každém nádechu mě bolel nos. Už je podruhé zlomený, uvědomila jsem si. Měla jsem chuť se vyzvracet, ale rozhodla jsem se, že to ještě počká. Musíme pryč. Luke s ostatními nejspíš zdrhl, jak jsme jim dali na frak a místy okolo stromů byla krev. Naposledy jsem se ohlédla za dalším mrtvým splátcem, jehož jméno jsem neznala, a vyšla za Bertem. Griffin s Beatrice na nás čekali dál za keři a nebyli sami. Onen kluk z Dvanáctého kraje, který se vrhl na Bertovu spolusplátkyni, stál s dlouhánem ze Třináctého kraje kousek dál. V hlavě mi rozpolcení z masakru vystřídal nápad. Srovnala jsem si myšlenky, vydechla, nadechla a jala se verbovati. ,,Děkuju, žes mi pomohl," započala jsem konverzaci s blonďákem. Zvedl ke mně zrak a chvíli si mě prohlížel. ,,Spíš zachránil život. Bylas úplně nahraná. Jinak nemaš zač." Odvětil. To mě trošku namíchlo, ovšem jsem pokračovala dál. ,,No, jen tak mě napadlo, jestli byste se nechtěli k nám přidat." Zatímco ztratil zájem se mnou mluvit, teď se ke mně otočil s pozdviženým obočím. ,,Proč?" zapojil se do rozhovoru vyšší kluk. Hlas měl hluboký, odhadovala jsem ho tak na patnáct. Byla jsem z toho všeho už unavená. Chtěla jsem něco narychlo vymyšleného odpovědět, když za mnou promluvil Bert. ,,Protože jste skvělí. Umíte výborně zacházet se zbraněmi a je vidět, že nemáte v lásce profíky. Takže proč to nedat dohromady?" Chlapci z Dvanáctky se na tváři objevila přemýšlející grimasa. Po chvíli si odvedl stranou svého kamaráda a radili se. Trpělivě jsme jim dopřáli čas na rozmyšlenou. Na chvíli jsme si všichni odpočinuli. Beatrice vyndala lahev s vodou a ošetřila si rány. S krátkým otálením jsem se k ní připojila. Odstranila jsem si obvazy, kde jsem měla sečnou ránu. Nemotorně jsem si krev otírala do obvazu. Bert se nabídl, že to udělá. Odmítla jsem. ,,Proč?" chtěl vědět. Protože jsi někoho zabil, měla jsem chuť vyštěknout. Místo toho jsem to zašeptala. Byl tak blízko, že to slyšel. Povzdechl si. ,,Všichni nás tu teď chtějí zabít." ,,To tě neomlouvá," řekla jsem. Spaloval mě vztek, bolest, smutek. Těch emocí bylo na mě až moc. Jednu jsem si před ním vrazila. Vzpamatuj se! Šel po něm a on ho v sebeobraně zabil. Tak mu to nedávej za vinu. Zvedla jsem znovu ruku, abych se ještě jednou praštila. Bert mě zastavil. Zasloužila jsem si to. Chovala jsem se jako husa. Pokusila jsem se mu vykroutit, jenže stisk měl silný. ,,Podívej se na mě," přiměl mě k němu otočit zrak. Chtělo se mi brečet a zvracet. Oči se mi zalily slzami, i když jsem se to snažila skrýt. Tělo chlapce leželo ještě stále za křovinami. Zhluboka jsem se nadechla, ale i dech jsem měla roztřesený. ,,Rozhodli jsme se," promluvil zničehonic kluk ze Dvanáctky, který očividně dokončil poradu s bledým chlapcem. Beatrice a Griffin se k nim otočili. Ani jsem si nevšimla, že Beatrice dovolila Griffinovi si sednout k ní tak blízko. Radši jsem neřešila takovou blbost a hřbetem ruky si utřela slzy. ,,Ano?" pobídla jsem je a vstala, abychom hovořili jako rovnocenný s rovnocenným. ,,Přidáme se k vám a kdykoli se můžeme od vás oddělit, aniž byste na nás zaútočili." Vyslovil podmínky a mě odpadl malý kámen ze srdce. Zrovna tohle mi nedělalo takovou starost, jak jsem si myslela. Tak proč mám stále ten těžký pocit v hrudi? ,,Máte naši plnou ochranu," nabídla jsem mu ruku, abychom úmluvu stvrdili potřesením rukou. Pevným stiskem ji přijal a já se pak otočila k ostatním. ,,Takže, čeká nás cesta asi jeden dva dny, půjdeme v blízkosti potoka a tiše. Nemám v plánu se nechat málem povraždit dalšími splátci." Nikdo nic nenamítal a tak jme si prostě natáhli batohy a dali se na cestu. Držela jsem se dál od Berta a raději se víc seznamovala s novými přírůstky k našemu malému oddílu. ,,Jak se jmenujete?" nenápadně jsem dohnala chlapce, kteří šli vepředu. ,,Já jsem Spike a on Dave." Odpověděl kluk z Dvanáctého kraje. Trochu tázavě jsem se podívala na Davea. Spike mi vysvětlil: ,,Moc nemluví. Ani moc není dobrý v boji." Pozvedla jsem obočí. ,,Ale nazaslouží si tu zemřít," zašeptal dodatečně a Dave se na mě pousmál. Úsměv jsem opětovala a pak pokračovala s vyptáváním. Možná jsem byla pro ně velmi otravná a upovídaná avšak jsem se dozvěděla zajímavé informace. Na začátku her se dlouho hledali, aby společně bojovali proti profíkům společně s chlapcem z Osmého kraje. Bohužel ho při jednom střetu profíci zabili a oni utekli. Od té chvíle je sledovali a chystali se na pomstu. Tím narazili na nás. ,,Kam přesně jdeme?" otočil rozhovor jiným směrem. Chvilku jsem uvažovala, co odpovědět. Celou dobu stejně plánujeme návrat k zřícenině a je tam stejně vedeme. ,,Do naší takové základny." ,,Jaké základny?" ozvala se Beatrice za námi. Bylo mi jasné, že mě bude poslouchat. ,,Takové naší," zavolala jsem zpět a snažila se, aby to nevyznělo zle. ,,Ty se s ní moc nemusíš, co?" postřehl Spike. Pokrčila jsem rameny. ,,Už to tak vypadá," zabrblala jsem si jen tak pro sebe a odpojila se od nich. Mé myšlenky volali po pozornosti. Potřebovala jsem vymyslet naše budoucí kroky. Strašně ráda bych s tím chtěla jít za Bertem, ale nechtěla jsem vypadat jako blbec. Což jsem byla i bez toho. No. Nic moc.
Ještě že nám to rychle ubíhalo. Vybodli jsme se na lezení do stromů a prostě spali na zemi opět s určenými hlídkami. Další den jsme šli rychlejším tempem. Možná to bylo jen díky mně, jelikož mě začaly zase štvát kousance od blech. Touha po podrbání oněch kousanců byla nesnesitelné. Proto jsem radši hnala a snažila se na to nemyslet. Ruka se mi třásla a tak jsem ji schovávala do kapes a za bundu k nožům. Nepochybovala jsem, že kdybych se pokusila nůž vrhnout, tak bych minula. Ta představa mě donutila zatnout ruce v pěst a sevřít střep v kapse. Ostrá hrana se mi zaryla do kůže a dlaň mi zalila sladká bolest, kromě nesnesitelného svědění. Vydechla jsem. Budu mít na dlani sice další jizvu, ale vadilo to někomu? Ne a vadit nikdy nebude, protože já našla konečně způsob, jak se na chvíli zbavit svědění. S jemným úsměvem na rtech jsem si uvědomila, že bychom do večera měli dorazit ke zřícenině. Těšila jsem se. A mohla bych najít něco proti svědění. Z lákavých představ mě vytrhly kroky za mnou. Za mnou šel zbytek výpravy, ale tyto se ke mně přibližovaly rychleji. Bylo mi jasné, kdo to je. ,,Do večera budeme u zříceniny," oznámil mi zezadu Bert a srovnal krok. Potěšilo mě, že jsem nebyla jediná, která uvažovala nad budoucím postupem. ,,Já vím," přinutila jsem se něco říct a povolila stisk střepu. Ze sladké bolesti se stala ostrá. Ponechala jsem ruku v kapse. ,,Měli bychom pak s Danekou, Coreym a Amy probrat další postup," pokračoval v uvažování. ,,Já vím," zazněla znova má odpověď. Snažila jsem se, aby můj hlas nezněl roztřeseně z bolesti. Bertovi se mé odpovídání začalo nezdát. ,,Máš v zásobě i jinačí odpověď než 'já vím'? Jen, že mě to trochu štve." Neubránila jsem se úsměvu a řekla: ,,Já vím," Zhluboka si povzdechl a můj úsměv se rozšířil. ,,Teď ti povím, co vím já. Vím, že jsi naštvaná, moc ti to nešlo skrýt, a chtěl bych s tebou zase vycházet, protože..." Zbytek jeho slov zanikl ve větru šumícím ve větvích. Přiměla jsem odpoutat své oči od cesty a zadívat se na něj. Tvář měl ustaranou a zkřivenou něčím zvláštním. ,,Proč?" pípla jsem otázku. Oplatil mi pohled. Měla jsem pocit, že mi vidí až do duše. Trápil se tím. Sžíralo ho to. ,,Protože-" jeho odpověď přerušilo Beatricino zavýsknutí. Otočili jsme pozornost k ní. S ostatními nás stihla předběhnout, takže jsem šla s Bertem poslední. Do té doby než jsme zastavili před nízkými křovinami. Až teď jsem zaslechla známý bublání malého vodopádu, který se skrýval dál za křovím. Museli jsme být už fakt blízko. Spike vyběhl za Beatriciným hlasem a my hned za ním. Prosím ať nás nikdo nenapadl, prosím ať nás profíci nesledovali. Místo toho se nám naskytl jen pohled na úplně odvařenou Beatrice civící na vodopád a ostrov za kládou stromu. Oddechla jsem si a informovala naši skupinku. ,,Vítejte blízko naší základny. Teď račte přes improvizační most vstříc ostrovu a oáze bezpečí a klidu." Bert se uchechtl nad mým představením a ostatní se velmi pochybně prohlédli onu legendární kládu. Tak to bude ještě zajímavé.

____________________________

Po dlouhé době, nová kapitola a já jsem na sebe hrdá. No dobře, měla bych být, až to dopíšu, ale co už. Krasný zbytek večera :3