Hunger games: Společný úder

Ukecaný splátce

,,Vstávej, Šmudlinko," zatřásl mnou někdo. Stačilo jen to oslovení a už jsem zajela rukou k opasku s nožem. Oči jsem bleskurychle otevřela a zahleděla se do těch tmavěmodrých. ,,Přestaň mi říkat Šmudlinko!" sykla jsem na Berta a byla okamžitě na nohou. Ptáci ve stromech nadšeně zpívali, jako kdyby se smáli našemu představení. Sluneční paprsky prosvítaly přes větve s jehličím. ,,Pročpak? Sedí to k tobě," stál si za svým. Proč všichni kluci, se kterýma mám tu smůlu se setkat, mi dávají nějakou přezdívku. Nejdřív Luke se svou Hlupavkou a teď Bert se Šmudlinkou. Uklidnila jsem se. Bert tu se mnou nebude dlouho. Dnes mě určitě opustí a já budu pokračovat sama. ,,Co je teď v plánu?" zeptal se. ,,Nasnídáme se a půjdeme dál pryč od Kopce hojnosti." Odpověděla jsem a vytáhla z batohu polovinu zajíce. Podala jsem mu ji a sama si naporcovala tu svou. ,,Co je Kopec hojnosti?" měl další otázku. Maso zajíce jsem doslova drtila mezi zuby. Přesto jsem vysvětlila: ,,Načrtla jsem si mapu okolí a zapamatovala si názvy. Roh hojnosti je na kopci a tak se ten kopec jmenuje celkově Kopec hojnosti. Také jsem zjistila, že okolo Rohu je les smíšený a my jsme teď v lese jehličnatém." Zarazila jsem se ve svém vyprávění. Bert na mě visel zvědavě očima. Prozrazovala jsem mu mnoho. ,,Myslíš, že to může nějak souviset s hrami nebo to je jen tak?" přemýšlel nahlas Bert. Protočila jsem očima místo odpovědi. Berta tato odpověď neuspokojila. ,,Proč jsi taková? Na interview jsi byla milá a vtipná. Proč zde jsi taková mrzutá?" Odpoutala jsem zrak od zajíce u mě v ruce. ,,Protože jsme v aréně, pokud sis nevšiml! Jsme součástí Hladových her a já nemám v plánu se jen tak s někým bratříčkovat!" křikla jsem a v duchu se modlila, že televizní kamery se věnují něčemu jinému. Tohle by mohlo podkopnout mou image, kterou jsem si vystavěla. Ano, zní to divně a ano je to pravda. Nepotřebuji, aby všechny dárky sponzoři stáhli. Bertem to nijak neotřáslo. Díval se na mě a nehodlal uhnout pohledem. Zakončila jsem náš rozhovor: ,,Až dojíme, půjdeme na lov," V obličeji se mu možná mihla lítost, ale jen na vteřinku. Mlčky jsem dojedli a zahrabali zbytky kostí pod jehličí. Zvěř se o ně postará. ,,Doufám, že umíš používat ten svůj luk," pronesla jsem, když jsme se zvedli a vydali na cestu. Bert se koutkem oka ohlédl k šípům v toulci a pousmál se. Tak moc jsem se chtěla také usmát, být tak milá a vtipná, být tou dívkou na interview. Ale nemohla jsem být tak lehkovážná. Bylo tu mnoho nebezpečí a já neměla v plánu jim čelit. ,,V tom případě ho můžeš použít při lovu." Navázala jsem a poohlédla se po nějakém rovném klacku, jenž by se mohl stát mým prozatímním oštěpem. ,,Ty umíš lovit?" byl opět Bert zvědavý. Vzala jsem jeden klacek do rukou a prohlížela jsem si ho. Pak jsem odpověděla: ,,A kde si myslíš, že jsem vzala ty zajíce?" Koutky mi cukaly a já se spokojila se svým nalezeným klackem. Rychle jsem ho opatřila špičkou a začala stopovat. ,,Dívej se do stromů a hledej pohyb. Já budu kontrolovat zem." Dala jsem Bertovi instrukce. Sundal si luk z ramene a založil šíp do tětivy. Uslyšela jsem nádech k další otázce, avšak žádná nezazněla. V duchu jsem ho musela pochválit. Na zemi nebyly žádné známky po výkalech nebo stopách. Musela jsem se spoléhat na náhodu. Bert za mnou trpělivě mlčel. Vtom jsem spatřila pírko. Na tmavě hnědém jehličí bylo poměrně neviditelné. Muselo patřit koroptvi. Drkla jsem do Berta, aby si ho prohlédl. Nejspíš pochopil, že naše oběť je jasná. Jestli koroptvi vypadávalo peří, musela nějaké další ztratit i dál. Bert přestal hledat ve větvích stromů. Víc očí víc vidí. Takto jsme pokračovali až jsem došli ke křovisku, které se až moc podezřele hýbalo. Něco v něm muselo být. Upozornila jsem na něj Berta a ukázala na svůj oštěp. Ulovím ho sama. Bert ji zastřelí, jestli bude na útěku. Tiše jsem došla ke křoví a připravila se k bodnutí do hustých větví. Bodla jsem a křoví se otřáslo divokým splašeným zaskřehotáním koroptve. Ta rychle vyskočila z křoví a hnala se pryč do lesa. Instinktivně jsem vrhla nůž. Asi ho začnu na lov používat. Je o hodně šikovnější než oštěp. Koroptev se skácela k zemi se šípem a nožem v těle. Pohlédla jsem směrem k Bertovi, který měl už založený druhý šíp. ,,Dobrá trefa," řekla jsem. Nervózně se zadíval do země a vydal se radši ke koroptvi. Vytáhl si šíp a vrátil ho do toulce. Já si vzala svůj nůž. Započala jsem dedukovat, na jak dlouho nám vydrží. ,,Se zbytkem zajíce nám to vydrží maximálně na dnešek a zítřek. Chtělo by to ještě dva nějaké pořádné kousky." Rozhlédla jsem se po okolí, jestli bych nenalezla nějaké kamarády zabité koroptve. ,,Tak bychom lovili častěji," namítl Bert. Přesměrovala jsem svůj zrak k jeho tváři a pak ke zranění na předloktí. Musel to hodně namáhat. ,,Tvoje ruka potřebuje odpočívat. Bude lepší, když budeme mít zásobu, než každý den lovit." Nesouhlasila jsem. ,,Taky bych si mohla půjčit luk a-" ,,Ne," utnul můj návrh. Radši jsem vzala koroptev a vydala se pokračovat. Bert mě po pár metrech dohnal. Tentokrát jsem já hledala po stromech a Bert na zemi. Spatřila jsem párkrát pohyb a bylo mi jasné, že to jsou veverky. Požádala jsem Berta a on je všechny trefil do očí. Popadaly na zem i se šípy a já se pro ně vydala. Divila jsem se, že si ještě nestačil postěžovat, že ho ukrutně bolí ruka. Vždyť vystřelil tři šípy za ani ne pět sekund a strefil se. Tím jsem si k němu budovala pomalu úctu jako ke zkušenému lukostřelci. Kam jsem se já hrabala se svými amatérskými pokusy o lov v kraji. On byl schopný za sekundu založit šíp, zamířit a vystřelit. A stále byl schopný tuto schopnost použít proti mně. Podařilo se nám, spíš Bertovi s jeho lukem, ulovit ještě dvě veverky. Pak jsme společně našli nějaké kryté místo k očištění a opečení úlovku. Bert se už chystal jít očistit jednu z veverek, ovšem já ho zastavila se slovy: ,,Odvedl jsi veškerou práci, co se ohledně veverek týče. Teď si odpočineš, protože to tvá ruka potřebuje." ,,Přece tě nenechám to celé udělat samotnou," namítl s úsměvem a pokusil se mi vzít z ruky nůž. Uhla jsem a zastavila ho nožem namířeným na hruď. ,,Dík, ale teď si sedneš a budeš hlídkovat," zarazila jsem ho a pustila se konečně do práce. S uchechtnutím tak udělal a se založeným šípem v tětivě se rozhlížel po okolí. Já jsem zatím oškubala koroptev, svlékla z kůže a pokračovala s veverkami. Po očištění jsem připravila ohniště a Bert nasbíral dříví. Chtěla jsem protestovat, jenže to už byl pryč v lese. Nošení klacků ještě nikoho nezabilo, řekla jsem si v duchu a chystala se zapálit oheň pomocí sirek. Zbývalo tam spoustu sirek, avšak jsem se pokusila oheň zapálit, tak jak jsem se to učila na tréninku. Pomocí kůry a klacku jsem se o to pokoušela deset minut. Místo toho se nekouřilo z kůry, ale ze mě. Bert se stihl mezitím vrátit. Po dalších několika pokusech jsem to vzdala. Vztekle jsem mrskla kůrou s klackem do připraveného ohniště. ,,Nechceš pomoct?" nabídl se Bert. Zoufale jsem se něj zadívala. Bez zbytečných keců jsem mu podala odhozené pomůcky a šla hlídat místo něj. Bert je zahodil a vytáhl nějakou věc z kapsy. Chtěla jsem se na něj rozkřiknout, co jako dělá. Však jsem zvědavě pozorovala, jak pomocí tyčky a plíšku šlehlaly jiskry na připravené chřastí s pilinami. A pak vzplanuly. Netušila jsem, co to měl v ruce, ale bylo to úžasné. ,,Co to je?" zeptala jsem se a přišla blíž si tu věc prohlédnout. Spatřila jsem jak se usmál. ,,Á tentokrát jsi ten, kdo se ptá," Zamračila jsem se a pokusila se mu to sebrat. Bert uhnul s rukou vysoko nad hlavu. ,,Ukaž mi to!" naléhala jsem a snažila se vyskočit a sebrat mu tu věc. ,,Uznej, že jsi taky někdy otravně zvědavá," řekl a znova uhnul rukou, když jsem se přiblížila k té věci. ,,Dej to sem!" nehodlala jsem ustoupit a pokusila se ho oběhnout. Vyšvihl ruku nahoru a zasmál se. Poprvé jsem si uvědomila, že Bert je vyšší než já. A to jsem byla na svůj věk průměrně vysoká. ,,Buď na mě trochu milá, stejně jako předtím," pravil a já nechala zběsilého poskakování. Naprdle jsem protočila očima a zamumlala: ,,Můžu se na to kouknout, prosím?" S úsměvem nastavil ucho, jako kdyby neslyšel. ,,Můžu se na to podívat, prosím," zopakovala jsem nahlas. Spustil ruku dolů a rozevřel dlaň. Byla to skutečně kovová tyčka s plíškem spojené pomocí provázku. Než jsem stačila vyslovit otázku, Bert mi odpověděl. ,,To je křesadlo. Dá se pomocí něj zapálit oheň. Je to o hodně šikovnější než normální sirky, protože ti vydrží." Vzala jsem si křesadlo do rukou a se zbožnou úctou si ho prohlížela. Aby bylo jasno, k nám do kraje se moc nedostávaly nějaké novinky nebo zajímavosti z Kapitolu. Křesadlo jsem samozřejmě znala, ale ne v této formě. Byly to prostě dva kameny a to bylo vše. Zavrtěla jsem hlavou a vrátila křesadlo zpět Bertovi. A pokračovala jsem v pečení masa. Napíchla jsem koroptev na připravený klacek jako rožeň a dodatečně vyrobila podpěrky pro rožeň. Nechala jsem koroptev opékat společně s veverkami a pozorovala, jak si Bert hází s tím divným křesadlem. ,,Odkud jsi ho vzal?" měla jsem další otázku. ,,Rychle se to otočilo, co?" vrátil mi otázku. Nemohla jsem ho přece nechat být nejotravnějším a nejukecanějším člověkem, kterého jsem znala. Jediného takového člověka jsem znala jen sebe. A on by nebude brát účel k žití. ,,Nemohla jsem si holt pomoct," pousmála jsem se tentokrát. ,,Byl v batohu, který jsem rychle vzal na začátku. Mimochodem, ty jsi moc výhodný batoh nevychytala." Pověděl mi a můj poloúsměv okamžitě zmizel. Napřímila jsem se. ,,Ty ses mi hrabal v batohu?" málem jsem vyjekla. ,,Měla by sis ho lépe hlídat když spíš." Ozvalo se společně s uchechtnutím. Vztek se mi dral na povrch, avšak jsem ho usměrnila a nepřestávala se divit. Budu si muset batoh příště k sobě vyloženě přivázat, aby se to neopakovalo, pomyslela jsem si. Čekali jsme dokud se úlovek neupekl. Prozatím mezi námi neproběhl žádný další rozhovor. Byla jsem mírně naštvaná, že se mi hrabal v batohu. Myslela jsem, že když je zraněný je bezmocný. Jenže přemýšlení je nebezpečná činnost a dnes se mi také potvrdilo, že je stále schopný vraždit i když je zraněný. Upečenou koroptev s veverkami jsem se pokusila narvat do batohu, avšak se mi tam vše nevešlo. Bert tři veverky dal k sobě a my se dali na cestu. Neměla jsem nejmenší páru, co dál. Mohli jsme jít směrem zpět ke Kopci hojnosti a počkat, co se schválně stane dál ohledně profíků. To jsem okamžitě zamítla. Každopádně jsem měla žízeň, a tak jsem to nasměrovala k potoku a doufala, že se potok nikam nestáčel. Bylo by to hodně naprd, jelikož se mně hodilo mít, co nejblíž vodu. Při vzpomínce na bublající vodu jsem si olízla rty a dál za kroku doufala. Bert vedle mě vytáhl svou flašku a zhluboka se napil. To mou touhu po vodě jen víc utvrdilo. ,,Chceš se napít?" nabídl mi lahev. Málem jsem mu ji vytrhla z rukou. Chtěla jsem se napít jen trošku. Jenže má žízeň to vzala za své a hned byl zbytek vody vypitý. Lahev jsem mu vrátila. ,,Jdeme k potoku," dodala jsem a přidala do kroku. Nepochybovala jsem, že další vlna žízně mě brzy dožene. Bert neprotestoval, jelikož sám měl prázdnou lahev. Bublání vody bylo brzo slyšet mezi stromy, čímž se potrvdila má domněnka, že potok se nikam nestáčí. U potoka díky pšenici nikdo nebyl a my měli možnosti si nerušeně nabrat vodu. Po pár chvílích váhání jsem se otočila na Berta. ,,Mohu ti zkontrolovat tu ránu?" Na odpověď jsem si chvilku počkala. ,,Je to jen škrábnutí," řekl s pokrčením ramen a pokračoval s  oplachováním obličeje. ,,Škrábnutí, které velmi znepříjemňuje život v aréně," konstatovala jsem nahlas. Bert mě očividně ignoroval. ,,Kdoví, třeba se ti to může zanítit, zhnisat a tak dále. Což by bylo velmi nepříjemné a zejména bolestivé." Bert při těch slovech ztuhl a já se pro sebe usmála. ,,Také můžeš dostat otravu krve, kdy ti to nejen zhnisá, ale budeš na to pomalu a pomalu-" Cákl ke mně vodu a zasyčel. ,,Přestaň, zvedá se mi z tebe žaludek," Co si budem, i mně se zvedal žaludek, jenže jsem si chtěla získat svůj titul upovídané splátkyně. S otočkou na něj jsem pozvedla obočí. ,,Fajn, zkontroluješ mi mé zranění?" uvolil a já se vítězoslavně usmála, tak aby to viděl. Díky žitu si nesundal zase rovnou i tričko a sundal si pouze bundu s mikinou. Odvázala jsem obvaz z jeho paže. Rána vypadala zdravě a ani nekrvácela. Obeznámila jsem s tím i Berta. ,,Jen ti ponechám obvaz, protože rána se může stále kdykoli otevřít," podala jsem mu hlášení. Než jsem mu obvaz navrátila, smočila jsem ho ve vodě. Očima jsem spočinula na jeho bundě a mikině. Byly poměrně špinavé. Nepochybovala jsem, že mé oblečení na tom nebylo o moc lépe. ,,No, a teď ti zkontroluju tvé zranění já," prohlásil a pousmál se. Přestala jsem uvažovat o oblečení a propíchla ho pohledem. ,,Opovaž se mě jen dotknout," zavrčela jsem. Bert se uchechtl a pravil: ,,Sama jsi už své pravidlo porušila víc než dvakrát, tak se na to vybodni a nech si pomoct." Nesundávala jsem z něj svůj mrazivý pohled. Mé zranění ani neexistovala. Po těle jsem měla maximálně škrábance od různých keřů, modřiny a podlitiny po mých nárazech. ,,Fajn," zněla má odpověď stejně jako jeho před pár minutami. Svlékla jsem si bundu s noži, mikinu a prohlédla si udiveně paže. Pravda, byly pokryté různými škrábanci a na pár místech byla zaschlá krev. Sem tam byla dokonce i nějaká ta modřina. ,,Tebe teda někdo pořádně zbil," poznamenal Bert, na kterého jsem málem zapomněla. ,,Nejen to. Mé vrážení do lidí a do stromů se mi stává pomalu osudným." Řekla jsem a namočila prsty do chladivé vody potoka. Pak jsem jimi přejele po škrábancích. Zasykla jsem, jak to zaštípalo. Bert vytáhl další obvaz a mokrý mi ho přikládal na ranky. ,,Jinak ta tvoje modřina na čele je také velmi impozantní," neodpustil si další pošťouchnutí. Dloubla jsem ho loktem do žeber. Naznak jsem si sáhla na určitě krásně modro fialovou modřinu na čele. ,,Táhni," ucedila jsem. Bert mi naschvál přitlačil na jeden z větších škrábanců. Pousmál se. ,,Mě se jen tak nezbavíš, Šmudlinko,"

________________________________

Jak jsem přislíbila, poslední kapča roku je zde :D Děkuju za 200 přečtení a hlasy :)
Přeju krásný nový rok a ahooj ♡♡♡