Hunger games: Společný úder

Temná procházka

,,Taky, že jsem," řekla jsem a pomocí chmatu ho převrátila pod sebe. V ruce jsem okamžitě držela nůž u Lukeova krku. Neodvažoval se pohnout. ,,Dobře, vyhrála jsi," pronesl. Vítězoslavně jsem se usmála. V duši jsem, ale cítila hlubokou vinu. Já tu dívku zabila. Zabila. Mohla prožít krásný zbytek života někde u sebe v kraji a já jak osel si myslela, že je za mnou Luke. Neodvažovala jsem se pohlédnout k jejímu tělu na zemi. ,,Nějak rychle se vzdáváš," nehodlala jsem ho pustit. Luke se přidušeně zasmál. ,,Jak rychle jsi prokoukla mou lest?" ,,Při prvních slovech," byla má obratná odpověď. Lukeovi pohrával na tváři úšklebek. On věděl jak mě naštvat. ,,Čekal jsem, že ti to bude trvat déle. Podcenil jsem tě." Pokračoval, aby si nahnal čas. Bylo jen otázkou chvíle než se někdo probudí kvůli ráně z děla. Musela jsem hned zmizet. ,,Stále mě podceňuješ, tak si nehraj na chytrýho," opáčila jsem. Zabiju ho. Tady a teď. Víc času ani příležitostí nedostanu. ,,Tak mě zabij," broukl, jako kdyby mi četl myškenky. Já tak zároveň nechtěla. Byla to má příležitost, ale má duše další vraždu nesnese. Přesně tohle ze mě chce mít Kapitol. Zrůdu, která zabíjí bez přemýšlení. A tou jsem teď byla. Diváci museli být u obrazovek u vytržení. Zvedla jsem se. Luke mě zmateně pozoroval. Strčila jsem si nůž za opasek a vzala si nůž z těla dívky. Po zádech mi přejel mráz, když jsem ho vytahovala z masa. Naposled jsem se podívala do jeho zmatené tváře. A on zakřičel: ,,Vstávat! Je tu vetřelec!" Na Rohu se začaly rychle zvedat postavy a Luke se na mě s vytaseným mečem vrhl. Pochopila jsem svou chybu a dala se na útěk. Za mnou jsem slyšela hlasy profíků, jak vstávají a berou si zbraně. Několik se za mnou vydalo. ,,Běžte z druhý strany! Odřízneme ji!" křičel Luke rozkazy. Přidala jsem do běhu. Tohle se trochu zvrtlo. Proběhla jsem křovím jako nic a řítila se ze svahu. Na malé škrábance na obličeji a rukou jsem nehleděla. Živou mě nedostanou. Riskovala jsem pohled přes rameno. Spatřila jsem dvě postavy, jak za mnou běží. Byli rychlejší. Něco do mě strčilo a já si vyrazila dech o nejbližší strom. ,,Co to sakra...?" uslyšela jsem neznámý hlas. Viděla jsem rozmazaně a tma tomu nijak nepomáhala. Spatřila jsem postavu s baterkou na hlavě a pokoušela se zaostřit. Hlava mě bolela, jako kdyby mě do ní mlátilo kladivo. Postava spadla k zemi. Někdo na neznámého skočil a strhl ho k zemi. Začali se prát. Vypadalo to, že útočník dával týpkovi s baterkou co proto. Zrak se mi zlepšil. Blížily se další postavy a stále něco křičely. Profík se dál rval s neznámým. Bez zaváhání jsem ho od chlapce odstrčila a začala ho zasypávat pěstmi. Měla jsem takový vztek... Nejbližší profík něco tasil za běhu. Nechala jsem úpící tělo za sebou a dala se na útěk. Za mnou se ozval výkřik bolesti. Zastavila jsem. Ten kluk, který do mě vrazil. Bojuje o holý život beze zbraně. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak to, že ten profík žije, ale byl očividně schopný stále vraždit. A další profíci se blížili. Mohou to být jeho poslední vteřiny. Poslední kousky dobra a pošetilosti se uvnitř mě dostaly na povrch a já se rozeběhla k dvoum bojujícím stínům u stromů. Vytáhla jsem nůž a vrhla ho. Bolestné zajíknutí protnulo vzduch. Popadla jsem neznámého kluka za ruku, vzala si nůž ze svíjejícího se těla a zatáhla ho do nejbližšího hustého křoviska. Netušila jsem odkud se vzalo, ale prostě tam bylo a byla to skvělá schovka. ,,Co děláš, ty-" chtěl něco říct, jenže já mu přiložila stále krvavý nůž ke krku. ,,Jestli promluvíš je po tobě a za chvíli i po mně," zašeptala jsem pouze a druhou rukou zakryla baterku na jeho čele. Rovnou jsem mu ji servala a schovala do kapsy. Dusot kroků se přiblížil a profíci se shromažďovali u těla jednoho z nich. ,,Kam šla?!" ptal se naléhavě Lukeův hlas zraněného profíka. Zvedajíci chlapec si držel krvácející ránu na noze. ,,Nevím, objevil se nějaký kluk a já s ním bojoval. Ona mu pomohla a běželi někam pryč." Hlas se mu třásl bolestí a strachem. Bedlivě jsem pozorovala dál tiché uvažování profíků. ,,Jestli vzala s sebou toho kluka, tak se daleko nedostane." Vydedukoval hlas dívky ze Sedmého kraje. ,,Jdeme," zabručel pouze Luke a vydal se zpět do kopce. Dva z profíků pomohli zraněnému a dívka s Lukem šli napřed. Napočítala jsem v duchu do šedesáti. Klidná noc opět pohltila místo, kde jsme se ještě před chvílí kočkovali. Chlapec pípl: ,,Můžeš mi už dát ten nůž pryč?" Pozvedla jsem obočí. ,,Myslíš si, že ti budu věřit?" opáčila jsem. ,,No, jako mohla bys, když mi každou chvílí vykrvácí ruka." Chvíli jsem přemýšlela, jestli neblafuje. Když jsem posvítila tou jeho baterkou na ruku, naskytl se mi pohled na zakrvácený rukáv. ,,Proč jsi to neřekl dřív?!" odtáhla jsem nůž od jeho krku a šla dál od něj. Promnul si ho zdravou rukou a v plané naději si ji položil na krvavou ránu. ,,Držela jsi mi nůž u krku! A měl jsem mlčet! Takže ty si nestěžuj!" rozkřičel se. Zacpala jsem mu ústa rukou. Profíci mohli být stále nedaleko. On se ale nehodlal jen tak vzdát a kousl mě. Zasykla jsem a uchopila silně nůž připravená ho vrhnout. Sundal si rychle něco ze zad a zamířil na mě lukem se šípem. Bylo mi jasné, že jestli se jen špatně nadechnu, on je schopný vystřelit. To, že si sundal luk rychle z ramene, vyndal z toulce šíp a stačil i zamířit, na mě udělalo dojem. Moc dobře jsem věděla, že takovýhle lidé jsou výborní lukostřelci. ,,Tentokrát, jestli se pohneš ty, budeš mrtvá," zachraptěl. Bylo na něm hodně vidět, že zatíná zuby bolestí. Proto jsem řekla: ,,Polož luk a neblbni. Oba víme, že jsme schopný zabít toho druhého." Jeho obličej byl neustále soustředěně zamračený. ,,Ne," odmítl. ,,Jsi zraněný. Tím, že teď na mě míříš a natahuješ paži, si to jen zhoršuješ. Můžu ti pomoct." Nabídla jsem mu pomoc. Vůbec jsem ho neznala. A ani netušila z jakého může být kraje. Očima těkal z mé tváře na nůž. Konečně odpověděl: ,,Dobře," Spustil luk a já schovala nůž do bundy. Zvedla jsem se a čekala, že se prostě vydáme na cestu někam pryč. Ale ten kluk tam jen dál seděl na jehličí. ,,Tak, pojď," pobídla jsem ho. Nechtěla jsem tu už být ani minutu. S hlavou skloněnou k zemi se chystal vstát. Došla jsem rychle k němu a podala mu ruku. Zvedl svůj zrak ke mně. Beze slova ji přijal a já mu pomohla na nohy. Společně jsme se vydali ze svahu. Chtěla jsem ho okamžitě zasypat otázkami, přesto jsem mlčela. V budoucnu to může být můj nepřítel. Teď mu jen dočasně pomůžu a nechám ho jít dál. Pustím si ho víc k tělu, budu méně opatrná a bude po mně. Zneužije toho. Proto mu dneska narychlo ošetřím ruku a hned zítra ho pošlu do háje. Nebo snad už dneska? Po celé téhle situaci jsem ztratila pojem o čase. Došli jsme na konec kopce. Uslyšela jsem bublání potoku. Chtěla jsem jít dál směrem pryč od Rohu, avšak můj společník zatočil doleva směrem k potoku. ,,Pojďme radši tudy," zavolala jsem za ním. ,,Hej! Ty!" v tu chvíli mi došlo, jak stupidně zním. Vždyť neznám ani jeho jméno! Žádné závazky, vůči ostatním splátcům, jsem si připomněla. Týpeček dál pokračoval a nevěnoval mému volání pozornost. Šla jsem za ním. Ani ne po pěti stech metrech jsme narazili na potok. V měsíčním světle se voda nádherně leskla a ozařovala celé místo jako svatyni. Kameny se třpytily a voda radostněji bublala. Nadšeně se k ní vrhl. Bral si do dlaní vodu a oplachoval si obličej, nabíral si vrchovaté doušky. Celé jsem to pozorovala s nazdviženým obočím. Došlo mi, že musel po celou dobu v aréně nepít. Takhle jsem se nechovala ani já po objevení vody. Po chvilce přestal. Otočil se ke mně stále v kleku. ,,Tys o něm věděla?" Na tom světle byly vidět jeho rysy. Byl nejspíš v podobném věku jako já. Hnědé vlasy krátce zastřižené měl mokré. ,,Jaksi ano," přistoupila jsem blíž. Otočil se zpět a hrabal ve svém batohu. Vytáhl lahev a nechal ji naplnit onou studenou vodou. V ústech jsem ucítila takové sucho. Nepila jsem od oběda. Vrhla jsem se také k potoku. Rychle jsem uhasila žízeň a zvedla hlavu. Díval se na mě. Bouřkově modré oči se na mě pronikavě dívaly a já se zachvěla. Ne nad tím pohledem, ale nad vzpomínkou na zavražděnou dívkou. Nad jeho krvácejícím rukávem. Nad krví, kterou jsem měla doslova potřísněné ruce. Vyzvracela jsem se. Dávila jsem žluč a malé zbytky zajíce do potoka. Ucítila jsem dotyk na krku. Švihla jsem hlavou dozadu a uslyšela jsem za sebou zaúpění. Pak jsem pokračovala v dávení. Když jsem dozvracela, chlapec promluvil: ,,Chtěl jsem ti jen pomoct!" Podívala jsem se na něj vražedným pohledem. ,,Dotkneš se mě a nechám tu tvou mrtvolu hnít," pravila jsem a začala umývat ze sebe zvratky. ,,Dobře," řekl. Přišlo mi stupidní o něm přemýšlet jako o něm. Chtěla jsem zadržet má ústa, jakmile vyřkla: ,,Jak se jmenuješ?" S umytým obličejem jsem na něj znova pohlédla. ,,Libert, ale preferuju Bert," odpověděl. Došlo mi, že to je ten zírající klučina ze Sedmého kraje. Pousmál se. To mě vnitřně zneklidnilo. ,,Měla bych ti tu ránu očistit," nadhodila jsem a kývla k jeho krvavé ruce. Čekala jsem, že si prostě vyhrne rukáv, jenže on si svlékl bundu, mikinu a i tričko. Zděšeně jsem ho pozorovala. Výcvik a dobrá strava mu pomohla obalit končetiny svaly. Bledá pokožka byla sem tam poškrábaná a krvavá. Útěk a boj na začátku her se nezapomněly podepsat. Po profackování v duchu jsem vyhrabala z batohu náhodnou látku a namočila ji do potoka. Následně jsem ji přiložila Bertovi na ruku. Zasykl, avšak mlčel. Krev se uchytila na látku z rozšklebeného škrábance. Rána byla jen povrchová, takže to nebylo nic vážného. Padavka, pomyslela jsem si nad vzpomínkou nad jeho výkřikem. Očistila jsem ránu a pak jsem uvažovala, čím mu to ovážu. Bert se ponořil do svého batohu a podal mi obvaz. Neptala jsem se, odkud ho vzal a prostě jsem mu ruku pevně obvázala. Za tu dobu mi došlo, že bylo příhodné se mu také představit. ,,Já jsem Katrin," ,,Já vím," řekl. Vykulila jsem oči a pak radši věnovala pozornost zavazování. Po zavázání jsem se zvedla a oprášila si zadek. ,,Pojďme," vybídla jsem ho a s batohem již na zádech jsem vyrazila pryč od potoka. Dohnal mě po pár metrech a já se automaticky vydala směrem, odkud jsem přišla. Nikdo nic zbytečně neříkal a já za to byla vděčná. Do té doby než Bert začal vykládat. ,,Tamto byli profíci, že?" Protočila jsem očima a mlčela. ,,Proč jsi od nich zdrhala? Jak ses k nim vůbec dostala? Proč po tobě jdou?" Nepřestával kecat dobrých deset minut a mě už z toho bolela hlava. Poslední otázka mě přinutila jednat. ,,Tebe chce zabít ten tvůj od tebe z kraje?" ,,Drž hubu!" okřikla jsem ho a propíchla ho očima. I v té tmě bylo vidět, jak své oči vytřeštil překvapením. Zastavili jsme. Nechápavě se zas zeptal: ,,Co je?!" Zamračila jsem se. ,,Můžeš přestat pokládat zbytečné otázky?" vrátila jsem mu otázku. ,,Zbytečné? Jako pardon, ale rád bych věděl, co se tu sakra děje," zamračil se on na mě. ,,Aby bylo jasno, ty seš tady ten zraněnej, takže tu budou platit moje pravidla." Zapíchla jsem mu ukazováček do hrudi a pokračola dál v chůzi. Nehodlala jsem ustoupit. Zezadu dodatečně řekl: ,,Teď jsi jedno ze svých pravidel porušila, Šmudlinko," Ublíženě jsem otevřela ústa a otočila se. Tak tohle teda bylo už přes čáru. Neznám ho ani dvě hodiny, dvě zatracené hodiny, a štve mě. ,,Táhni," ucedila jsem mezi zuby a vyrazila. Nechám ho tam. Klidně. Mám spoustu svých vlastních problémů a nepotřebuji řešit bezpečí a zdraví nějakýho kluka, který se ani neobtěžoval mě respektovat nebo říct děkuju. Uslyšela jsem za sebou kroky a chřastění šípů v toulci. Dohnal mě a sroval se mnou krok. Cesta temně tichým lesem probíhala už v tichosti a mé myšlenky byly zahaleny do pozadí. Těkala jsem očima od každého stromu ke každému křovisku a rychle, přesto opatrně, jsem našlapovala na zem. Bert byl těsně za mnou. Naše rychlost pomalu započala ochabovat a mě přemáhat únava. Za celou noc jsem si schrupla jen jednou a to na hodinu, ani ne. Bert na tom musel být podobně. Určitě jsme museli být už daleko od Kopce hojnosti, aby na nás nepodnikli někdy v budoucnu profíci útok. Zastavila jsem a rozhlédla se. ,,Co to děláš?" měl Bert otázku. ,,Hledám nejideálnější strom na spaní." Odpověděla jsem. Bertovi stačila jen jedna minuta a už si to rázoval k jednomu ze stromů. Chvíli si ho prohlížel a pak prostě začala šplhat. Nejdřív se vyšvihl na jednu z větví a spadl. Jeho ruka nebyla očividně dostatečně odolná. Prozatím. Na druhý pokus se bolestivě skutečně dostal i na druhou větev a uvelebil se na jedné z tlustších a pevnějších. Zírala jsem na to se zakloněnou hlavou. ,,Tak pojď," pobídl mě. Polkla jsem. Tohle bylo rozhodně výš než minule. Hodně výš. Tam nepolezu, opakovalo se mi v hlavě. Opožděně jsem zamumlala: ,,Budu spát dole," ukázala jsem na zem a sedla si na ni s pohledem stále upřeným vzhůru. ,,Dobře," souhlasil. Uvelebila jsem se opřená o kmen stromu a zabalila se pořádně do dvou bund. Věděla jsem, jak to bylo riskantní, spát dole. Mohlo mě ve spaní zabít cokoli a kdokoli. To mi bylo jedno. Dnes a včera se stalo toho tolik, že jsem chtěla jen spát. ,,Dobrou noc," uslyšela jsem nad sebou a konečně usnula. 

_______________________________________

Nová postava udeřuje a já s novou kapitolou před Vánoci! Doufám, že si o Bertovi nemyslíte jen to nejhorší :) Jinak bych Vám ráda popřála krásné Vánoce a spoustu dárků pod stromečkem ;) Vaše Kapu (nebo Nora? Mě už je to celkem jedno, ale spíš budu preferovat Kapu xd)