Hunger games: Společný úder

Dvanáct, čtyři a devět

Hlavní trenérka dokončila svůj proslov a všichni se odebrali někam na nějaké stanoviště. Bylo tu toho tolik, že kdybych měla víc času, prošla bych si všechny. Zamyslela jsem se nad svou největší slabinou. Co bych potřebovala vědět, abych přežila. No, rozhodně by to chtělo si zajít procvičit vrhání nožů a boj. Klidně s mečem i když to je zbraň po které půjdou všichni. Je nejzajímavější a nejpraktičtější. Proč se namáhat s něčím jako je luk s šípy nebo vrhání nožů, když se můžeš jen ohánět mečem. Proto si hned po nožích zařazuju jako druhou zbraň luk a šípy. Moje kroky zamířili ke stánku s lukostřelbou. Sice všichni uvidí co bych si nejspíš zvolila za zbraň, ale pozor, je to moje druhá možnost. Mou silnou stránku jsem nikomu ještě neodhalila. Stejně ji poznají až v aréně. Nebyla tam ani noha, tak jsem toho využila a měla trenéra jen pro sebe. Jako první mi řekl, ať si to sama zkusím a pak mi opravoval některé chyby. Nebylo jich moc, za což jsem byla vděčná svému mini výcviku v Klubu. Po půl hodině procvičování jsem poděkovala za nové znalosti a šla o stanoviště dál. Vydala jsem se ke stanovišti s uzly. Byla tam už menší frontička, tak jsem si musela počkat. Samozřejmě se nezapomněl předvést v uzlech Čtvrtý kraj. Pan super háro tam uzloval asi třetí smyčku a ostatní to začalo už pomalu unavovat. Nakonec ho nenechala trenérka dokončit ani čtvrtý uzel a poslala ho pryč. ,,Taky tohlencto servis k ničemu. Si budu stěžovat..." mumlal při odchodu a pár lidí se semnou zasmálo. Tón, kterým to pravil byl ironický, ale vtipný. Další na řadu šel chlapec z Dvanáctky. Celkem mu to šlo a mě došlo, že takto můžu okukovat ostatní splátce a dávat si pak pomocí toho v aréně pozor na jejich pasti. Očkem jsem hodila po stanovišti s šermem. Zrovinka byl na řadě Luke, kterýmu to šlo od ruky. Jak já ho nesnášela za to, že je v Klubu. V zástupu nechyběla dívka z Jedničky a kluci z Dvojky, Pětky, Šestky a Jedenáctky. Nechtěla jsem se obtěžovat zjišťováním jmen ani vymýšlením přezdívek lidí z Jedničky, Dvojky a Čtyrky a tak pro mě byli ihned profíci. Proč i splátci ze Čtvrtého kraje? Protože ten cápek se mi nezdá. Možná je v jádru fajn člověk, možná jsou na tom tak všichni, ale v aréně takový nebude. Je mu jasné, že pokud nevyhraje, tak zemře. To je nejspíš jasné všem. Což se mu očividně moc nechtělo, jelikož když jsem ho spatřila u stanoviště se zbraněmi, máchal tam, samozřejmě trojzubcem, hodně nebezpečně. Dívka od něj z kraje zaujala volné místo u uzlů. Chlapci z Dvanáctky to netrvalo dlouho a už byl na řadě kluk z vedlejšího kraje, Třináctého. Za ním jsem čekala já. Nikdy jsem neviděla někoho ze Třináctého kraje. A rozhodně jsem si člověka od nich nepředstavovala takhle. Zblízka bylo vidět, že nebyl kluk tolik bledý jako z dálky a že jeho pleť má trochu béžový nádech. Asi to bylo pobytem na sluníčku, které muselo vydatně svítit do podkrovního patra Výcvikového centra. Navíc jsem si všimla, že chlapec má na rukou nějakou vyrážku. Nikdo ho na to nijak neupozorňoval a ani on sám. Vypadalo to, jako by každou chvíli se měly strupy z jeho prstů oddrolit i s těmi prsty. Dívce ze Čtyřky to šlo rychle a brzo jsem se dostala na řadu i já s dlouhánem přede mnou. Vykuleně jsem si prohlédla nabídku uzlů, které jsem se mohla naučit a započala jsem výběr. A takto jsem postupovala od stanoviště ke stanovišti celé dvě hodiny. U uzlování jsem se zejména na dlouho zasekla, protože jsem si vybrala obzvlášť obtížný šmodrchanec. Nakonec ten provaz tak i vypadal. Jako šmodrchanec. Po pár minutách úprav a radění od lektora jsem tomu přišla na kloub a pokračovala dál. Vyzkoušela jsem si rozdělat oheň pomocí klacíků a kůry, zapamatovávala jsem si různé bylinky, lezla po žebřících a párkrát z nich i spadla. Nejednou frontou za mnou projela bujará vlna smíchu. Hodila jsem vždy po nich zamračený pohled a zkoušela furt a furt. Po jednom výživném kolečku prapodivné opičí dráhy vyhlásili pauzu na oběd. Normálně jsem jásala. Pak jsem si to rychle rozmyslela. Oběd byl zejména známý tím, že si u něj sedáte. Teď bude záležet s kým si u něj sednete. A teď mi došlo, že nemám žádnou strategii. Jakože vůbec žádnou. Mimo to, že mám v plánu dojmout publikum při interew, získat nějaké sponzory a ukrývat mou silnou stránku. Ani mě nenapadlo jak se chci vyhnout profíkům a Lukeovi. A jiným nebezpečím. Začala jsem na sebe v duchu nadávat a rychle něco vymyslet. Protože jsem zapomněla na to, že za chvíli si mohu jen pouhým gestem získat přátele i nepřátele. Dospěla jsem finálně k rozhodnutí, že půjdu první do fronty, abych si zabrala prázdný stůl a kdyžtak se nemusela k nikomu cpát a tím i odkrývat své karty. Jenže to mi jaksi nevyšlo, jelikož co jsem byla zabraná do svých úvah jak se nějak spasit, tak mi už nezbyly žádné šance na přežití díky tomu, že... Už jsou všechny stoly zabrané! Katrin, gratuluju ti. Pogratulovala jsem si a šla si konečně pro ten zatracený oběd. S tácem a výborně vypadajícím jídlem jsem zamířila do uličky stolů. Rozhlížela jsem se po ostatních splátcích, abych měla přehled koho případně mohu považovat za spojence někoho. I přes velké přemlouvaní mého vypatlaného mozečku jsem vyhledala Lukea jak si krásně sedí u stolu s profíkama. Že mě to hned nenapadlo. Zaměřila jsem se co se tam děje a došlo mi, že tam dokonce flirtuje s nějakou typkou. No, to si dělá... Rychle jsem odtamtud odtrhla zrak a vydala se najít nějaké místo k sezení. Všimla jsem si osamocené dívčí dvojičky v odstrčeném rohu. Mé kroky směřovaly k nim. ,,Eee, mohla bych si přisednout?" zeptala jsem se a modlila, že mě nepošlou do háje nebo hůř k profíkům. Došlo mi, že jsem si vyhlídla stůl s holkou z Dvanáctky a tou typkou ze Čtyrky. Dlouhovlasá hnědovláska si mě měřila pohledem a já jsem se snažila si neprdnout. Její společnice tolik neváhala. ,,Jasně! Sedej!" posunula se na své lavici. Já se děkovně usmála. Usedla jsem vedle ní a chtěla se pustit do jídla, jenže holčina ještě neskončila. ,,Jo a jsem Amy," nabídla mi ruku a já jí nadšeně potřásla. ,,Katrin," představila jsem se a očekávala, že se představí i hnědovláska. Vlastně obě měly hnědé vlasy. Narozdíl od té podezíravé dívky měla Amy vlasy krátké a přes čelo ofinu. Žádné obeznámení se jménem hnědovlásky neproběhlo, tak jsem se chtěla pustit do jídla. Amy se dala také do jídla, avšak stále neskončila. ,,Kde máš splátce z tvého kraje?" Inu, klasická otázka. S odpovědí jsem počkala a jako první ochutnala to jídlo. Ta rýže s tou omáčkou byla božská. A odpověděla jsem: ,,Ále, oxiduje u stolu se splátcema z Jedničky a Dvojky." Ukázala jsem směrem k jejich stolu. ,,Ten ode mě taky," podívala se tam také Amy. ,,Musím ale poznamenat, že ten od tebe je celkem hezký." Dodatečně připustila a já málem vyplivla další sousto rýže. ,,Z tvého výrazu soudím, že by ses ráda pozvracelo, co?" promluvila poprvé hnědovláska. Její podezíravý pohled zmizel a pousmála se. V klidu jsem polkla. ,,Ano. Chce se mi zvracet jen při pomyšlením, že s ním musím vůbec strávit nějaký čas." Souhlasila jsem a Amy se na mě ublíženě podívala. Obličej jí zdobil užaslý výraz, že se vůbec nestydíme něco takového říct. Popravdě, po Lukeovi v Devátém kraji jelo nemálo děvčat kvůli jeho nádherné úsměvu. Ano, tohle mi řekla jedna z nich, když jsem se jí zeptala co je na něm tak úžasného. A absolutně to nechápu. Jak může nějakou dívku přitahovat takovej nenávistnej, smradlavej, otravnej, debilní šmejd! Chtěla jsem to říct Amy, aby si svou volbu moc dobře rozmyslela, jenže mě předběhla hnědovláska ,,Mimochodem, jsem Daneka," usmála se na mě a já přijala její ruku. Daneky nepříjemný pohled sice vystřídal úsměv, ale ostříží zrak nepominul. Ani jsem se jí nedivila v její situaci. Konečně jsme se všechny daly do jídla. ,,A ten od tebe je kde?" nedala mi má zvědavost. Daneka se rozhlédla a ukázala k protějšímu stolu v jiném rohu jídelny. Kluk z Dvanáctého kraje tam tiše seděl s chlapci z Osmičky a Třináctky. Nebyl u nich vidět žádný náznak hovoru. Jen tiše seděli, hleděli si svého jídla a sem tam ostražitě jukli po svých spolustolovníků. ,,Amy a hlavně neříkej, že je to taky kus." Zarazila jsem dívku vedle mě, která už měla něco na jazyku. Místo toho si radši dala další sousto do úst, aby její otevřená pusa nebyla až moc podezřelá. Daneka na mě mrkla a také se dál věnovala svému jídlu. Po zbytku oběda jsme toho celkem dost nakecaly. Respektivě, já jsem dost otravovala se svými trapnými vtipy. I když, Amy se celkem smála. Daneka povětšinou zakroutila hlavou a neobtěžovala se skrýt cukající koutky. Stejně na ní došlo. Dokonce vyprskla jídlo smíchy na Amy, která se začala řehtat úplně nejvíc. Splátci se za námi počali otáčet a nejedenkrát nás utišovali pěkně nevhodnými slovy. Profíci vyvolali největší vlnu nadávek. Chtěla jsem po nich vrhnout jídelní nůž, však jsem nechtěla ukázat svou silnou stránku. Daneka po nich plivla výživnou nadávku a už byl klid. Oběd skončil a my se opět vydali do víru výcviku. S holkama jsem se rozdělila. Byla jsem ráda, že jsme u oběda nijak neřešily vraždění v aréně a že jedna může brzy zabít jednu z nás. A chtěla jsem to tak ponechat. Stačilo mi malé rozptýlení s nima a případný spojenec. To je vše co jsem po nich chtěla a mohla žádat. Vrátila jsem se z myšlenek o Danece a Amy zpátky a pečlivě si rozmýšlela, na jaké další stanoviště bych mohla jít. Stále jsem zavrhovala vrhání nožů a šerm. Nakonec jsem vkročila na území stanoviště osobního souboje. Zase tam byla fronta. Přede mnou se tyčila ta holka z Pátého kraje, jenž byla asi odhadem o rok nebo o něco starší než já. Ale přesto jsem ji převyšovala. Uvažovala jsem o navázání kontaktu i s ostatními splátci, avšak jsem to zavrhla. Nepotřebuju si pustit k tělu ostatní splátce. Sblížíme se a pak se v aréně povraždíme navzájem. Způsobila bych si větší bolest než jakékoli zranění třeba i od nich. Proto jsem jen očumovala jak to jde ostatním, konkrétně teď podivínovi z Desítky. Na instruktora celkem rychle útočil pěstmi a obratně se vyhýbal instruktorovým úderům. Byl by to nebezpečný protivník, pomyslela jsem si. Ale výhodný spojenec. Instruktor ho zastavil gestem ruky a začal mu něco vysvětlovat šeptem. Očividně si lektoři usmysleli, že když budou splátcům nahlas radit, uslyší to jejich konkurenti a budou v prčicích. Samozřejmě ti splátci, ne lektoři. Podivínovi to ještě nějakou chvíli trvalo, že i dívka přede mnou netrpělivě klepala botou o podlahu. Ten rytmus mi připomněl jednu písničku. Jednoho mrazivého dne se k nám do Klubu v noci dostal nezvaný host. Byl to malý pětiletý klučina, který následně u nás i přespal. Když jsem se s Felicií toho rána vydala do Klubu, tak jsme ho tam našly skoro zmrzlého. Zavolaly jsme předsedu Klubu, čímž jsme tam trochu přivolaly i některé ostatní členy. Chlapeček se probudil a povyprávěl nám svůj příběh. Jeho rodiče a sourozence prý zabili mírotvorci, protože hlasitě podporovali myšlenku rebelie. S radostí jsme ho tam schovávali, nosili mu jídlo a někdy ho i učili bojovat. Povětšinou jsem mu tam zrovna já nosila jídlo a on mě naučil jednu písničku. Říkal, že ji zpívali jeho rodiče, když měl on a sourozenci neklidnou noc a hlad. Šťastný konec bohužel nenastal. Jednoho dne jsem přišla do Klubu a zjistila, že je pryč. Jediné co nám po něm zbylo byla písnička, kterou mě naučil. Jedna holčina, jenž uměla úžasně kreslit, vždy nakreslila podobiznu toho člověka o kterého jsme přišli a pak ji přidali na Zeď vzpomínek. Začala jsem do rytmu pískat a ona se za mnou otočila. Dívčin nechápavý pohled vystřídalo náhle vyděšení a zhnusení. Teď se tam mísily všechny tyhle emoce. ,,Můžeš toho nechat? Je to otravné." Otočila se zpět a já protočila očima. ,,Slušněji to nešlo?" zamumlala jsem si pod vousy. Fronta postoupila o něco dál a mě stále užírala nuda. Tohle bude ještě na hodně dlouho.

_______________________________

Trochu později, ale co už ^_^