Hunger games: Společný úder

Zkušenosti

Na to, že jsem ležela na kamenné tvrdé zemi a bolelo mě rameno, toto byla má nejteplejší noc v aréně. Rozespale jsem rozlepila víčka a rozhlédla se po kamenném prostoru, kde jsme strávili noc. Bert tam nebyl. Jeho batoh a luk se šípy byly položeny vedle mě. Já jsem byla stále přikrytá jeho spacákem. A nehodlala jsem se ho jen tak vzdát. Vtom se Bertova čupřina objevila zpoza jednoho kamenu a vylezl ke mně nahoru. ,,Dobré ráno," pozdravil mě a zkontroloval něco ve své dlani. Ústa měl podezřele fialová a já se zděsila, co tam dole dělal. ,,Nesu ti snídani, ale po cestě jsem trochu ujedl a celkem dost rozmatlal." Oznámil a ukázal mi dlaň plnou borůvek. V ústech se mi hned nashromáždily sliny a žaludek se také nezapomněl připomenout. Opřela jsem se dychtivě lokty. Sedl si vedle mě a jen tam s nataženou dlaní čekal, až si vezmu. ,,Není to rulík, že ne?" zeptala jsem se. Bert vyprskl a po chvíli smíchu, kdy jsem jen zírala, jestli to myslí vážně, odpověděl: ,,Kdybych tě chtěl zabít, tak už bych to dávno udělal." Nespouštěla jsem z něj ještě chvíli oči, jako kdybych v těch jeho chtěla najít nějaký náznak lži. ,,No, také je všechny můžu sníst sám," začal se ládovat jednou borůvkou za druhou. Tak to teda ne, řekl, že mně přinesl snídani a já o ni nehodlám přijít. Navíc borůvky jsou asi nejlepší ze všech lesních plodů. Rychle jsem mu jich pár vzala a také si je začala cpát do úst. S plnou pusou se zasmál. Když jsem měla dost a on taky, započali jsme probírat náš budoucí postup. ,,V okolí nás rozhodně nebude nikdo ohrožovat, nejspíš, a jsme chránění ze všech stran." Řekla jsem na úvod, jako kdybychom to už nevěděli. ,,Kdybychom chtěli být chránění úplně, mohli bychom odstranit ten strom," dodal Bert. Uchechtla jsem se. ,,To by udělal jen blázen, který tu chce uvíznout. Navíc, tvůrci brzy usoudí, že je to celkem nuda a budou chtít nás nějak zakomponovat do nějakého boje. Nepochybuji, že nás za chvíli vyženou někam k profíkům nebo jiným splátcům." Bert se nezapomněl pochlubit: ,,Včera jsem jinak měl celou noc hlídku a také jsem zjistil kolik splátců umřelo včera. Jeden. Chlapec z Osmého." Pod vousy jsem si zamumlala pochvalu. Nutila jsem se moc nad mrtvým splátcem nepřemýšlet. Sice jsem ho neznala, ale pamatovala jsem si ho z prvního výcviku. Stál vedle mě a rychle se rozhlížel po místnosti. Také se o něm zmínila Daneka, když jsem se jí ptala, kde je její spolusplátce. Seznámil se s chlapcem z Dvanáctky a Třináctky u oběda a teď vraždili ostatní splátce? Nezabili ho náhodou oni? ,,Každopádně tu nemůžeme být ukrytí dlouho. Budeš muset lovit a..." pokračoval dál Bert a mé myšlenky se začaly zas věnovat jemu. ,,Jen já? Ty výborně střílíš a s vrhacími noži bych toho moc neulovila." Přeupravila jsem jeho poslední větu. ,,Proto mě naučíš se prát a já tě naučím střílet z luku," skočil mi do toho a já si uvědomila, že mi včera slíbil lekce lukostřelby. Rychle jsem v duchu přehodnotila zásoby, jenž nám zbývaly. Pak jsem si něco uvědomila. ,,Ale já ti žádné lekce neslíbila." Bert se tajemně usmál a nasadil si luk s toulcem přes rameno. ,,Něco za něco, Šmudlinko," prohlásil a lezl dolů z našeho kamenného příbytku. Zamrkala jsem nad tím oslovením a ovládla se, abych ho nestrčila dolů. Odhrnula jsem ze sebe vyhřátý spacák a sundala si obyčejnou bundu. Ponechala jsem si tu s noži a slezla jsem dolů za Bertem. Něco kutil u jedné ze zdí. Všimla jsem si jak opírá o jeden z větších kamenů kůru s mechem. Došlo mi, že se jedná o terč. ,,Ses teda vybavil," poznamenala jsem. Ponechal mou poznámku bez komentáře a sundal si z ramene luk. ,,Postav se naproti terči a založ šíp." Poručil mi, když mi podal luk. Zapátrala jsem očima po toulci a zjistila, že je opřený o kámen hned vedle mě. Vytáhla jsem jeden ze šípů a založila. ,,Až budeš chtít, vystřel," promluvil znova. Přihmouřila jsem oči a jedno zavřela při míření. Natáhla jsem tětivu. Bylo poznat, že musel mít silný nátah, ale zároveň se mi natahoval poměrně lehce. Odhadovala jsem to, tak na dvacet liber. Chvíli jsem ještě zaměřovala a vystřelila jsem. Šíp rychle prosvištěl malým prostorem mezi mnou a terčem a projel pravým dolním rohem terče. Otočila jsem se na Berta. Přestal se na terč soustředěně dívat a řekl: ,,Máš hrozné míření. Loket máš až moc nízko a moc natahuješ tětivu." Radši jsem nevymýšlela žádné uštěpačné poznámky a pouze jsem přikývla. ,,Zaměřuješ jen jedním okem, což je chyba, takhle spíš nic netrefíš. Potřebuješ cíl pozorovat oběma očima. Takže znova," kývl na mě. Vytáhla jsem tedy nový šíp a pokusila se zamířit, tak jak mi řekl Bert. Trochu mi tam jedno oko přicukávalo, ale šlo to skutečně lépe. S nataženou tětivou jsem se chystala vystřelit, když jsem na lokti ucítila dotyk. ,,Dej ho výš," uslyšela jsem Bertův hlas blíž než předtím. Zvedla jsem loket víc nahoru. ,,Nohy nech mírně rozkročené, jsi v hrozný křeči," uvolnila jsem nohy do mírného odstupu. ,,Nespěchej a miř i delší dobu," Nadechla jsem se a zkontrolovala své míření. Nechala jsem tětivu uvolnit a vystřelila jsem. Pak už mě nezajímalo, jestli jsem se trefila nebo ne, jelikož mě tětiva práskla do předloktí a já luk upustila. ,,Do pšenice," zaúpěla jsem a zvrátila hlavu. Palčivá ostrá bolest se mi rozlila po celém předloktí a já proklínala luk ležící přede mnou na zemi. ,,V pořádku?" měla jsem hned před sebou starostlivý Bertův obličej. ,,Joooo, jen to strašně bolí," zasykla jsem a zkroutila tvář do bolestné grimasy. Chytil mě za ruce. Přestala jsem vyvádět a podívala se na něj, jakože, co to dělá. ,,Popravdě jsem čekal, kdy se něco takového stane," uchechtl se a nepouštěl mé ruce. V předloktí se mi stále ozývala bolest, ale jakoby to jeho teplo z rukou přebíjelo. ,,Ani jsi neřvala tolik jako já, když se mi to stalo poprvé," pousmál se nad jeho vzpomínkou. Jeho prsty mě pohladily po hřbetu ruky v konejšivém smyslu a já se pomalu uklidnila z toho šoku a bolesti. Držel mě tak jemně a nenuceně... Před očima mi vyvstaly vzpomínky, kdy mě naposledy někdo držel za ruce. A k čemu došlo pak. ,,Asi budeme pokračovat, ne?" nadhodila jsem a vyvlékla se z jeho jemného sevření. ,,Jasně," souhlasil a podal mi luk ze země. Beze slova jsem si ho vzala, zaujala postoj, založila a mé zdlouhavé míření započalo nanovo. Celé odpoledne jsme se věnovali lukostřelbě a já měla pocit, že jsem se všechno učila naprosto od začátku. V Klubu jsem si obstarala od jedné starší členky lekce lukostřelby, jenže jsme se stihli sejít jen pětkrát než ji obvinili z nošení zbraně na veřejnosti a podpálení seníku při jedné z veřejných poprav. Prý spolupracovala s rebely při záchraně obviněného. Podle drbů jsem zaslechla, že se nepřiznala, ale přesto ji čekala oprátka. Této popravě už nezabránila a byla dokonce trojitá, protože dopadli i ty rebely, kteří to zorganizovali. Mé lekce lukostřelby byly nakonec odepsány na mé učící schopnosti v lese za plotem. Moc jsem se nevyznamenala a teď to bylo hodně poznat. Někdy hodinu či dvě po poledni Bert prohlásil: ,,Lepšíš se. Učíš se rychle. Teď by chtělo, abys ty dostála svého slibu," Opřela jsem luk vedle toulce. ,,Říkáš to jako kdybych ti naslibovala přežití Hladových her," začala jsem chodit v kruhu a doufala, že pochopí, že to myslím jako výzvu k souboji. Díky ječmenu to pochopil a obcházel s semnou čím dál větší kruhy. Neopovažovala jsem se zatnout pěst a ukázat mu jakou rukou budu útočit. Přesto jsem mírně hýbla prsty, schválně, jestli si toho všimne. Jeho oči se jen soustředěně upíraly na mě a já si uvědomila, jak na tom musí být špatně. No, udělám s ním rychlý proces. ,,Prosím, buď na mě jemná," řekl a já se neodvažovala ani uchechtnout. Radši jsem zaútočila. Rychle jsem byla u něj a zaútočila pěstí po jeho obličeji. Ať hned pochopí, že já na něj jemná nebudu. Bert ani nestihl nějak zareagovat a už se s bolestnou grimasou odpotácel dál ode mě. ,,No do háje," vydechl se smíchem. Nechápala jsem čemu se jako směje, když jsem mu jednu vlepila. ,,Nekecej a pokračuj," vybídla jsem ho naznak a ještě hýbla prsty směrem ke mně. Zaujal bojovou pozici, kterou musel pochytit od instruktora boje ve Výcvikovém centru. Uznale jsem kývla a on to pochopil jako znamení, aby zaútočil. Z části jsem to nečekala. Ohnal se mi pěstí po tváři stejně jako já předtím, jenže já už věděla z jaké strany zaútočí. Hbitě jsem vyhnula a podkopla mu nohy. Spadl do jehličí a listí a zakašlal z toho jak si mírně vyrazil dech. ,,Tak to bylo rychlé," poznamenal. Celkem mě štvalo, že on si zvesela prokládal svůj výcvik poznámkami a já radši držela klapačku. Zase mi bral můj titul! A to jsem si nenechala líbit. ,,Hele, vy pane chytrej, od úžasných poznámek jsem tady já a také jako poražený bys ani nic takového říct nemohl. Proč? Protože kdybych měla v ruce nůž, tak by už bylo po tobě!" dala si ruce v bok a stále nad ním stála. ,,Tak jo," řekl jako malé dítě a chtěl vstát ze země. Než vstal, podala jsem mu ruku a on ji přijal. Vytáhla jsem ho zpět nahoru a započala jeho chybami. ,,Dáváš až moc najevo, kdy zaútočíš a čím. Pěst jsi před svým útokem nápadně sevřel a mě bylo hned jasné, na co si dát pozor. Zatni pěst až později, když si toho protivník nemůže všimnout. Také nezapomínej hlídat si protivníka, ať už je kdekoli. Možná jsi ho odrovnal nějakou silnou ránou, ale stále není složený na zemi a nevolá maminku. Nepolevíš do té doby, dokud se to nestane. Když je rozhozený, zaútoč, když je chvíli mimo, zaútoč. Když je na zemi, zalehni ho a obsypávej mu ksicht ranami dokud můžeš. Prostě musíš-" Kdákala bych tam takto dál, kdyby mi nepoložil prst na rty a já zaskočeně nezmlkla. ,,Jasně, zbuš ho, co nejvíc můžeš." Shrnul mou instruktáž. Radši jsem dělala, že to předešlé gesto jsem neviděla. ,,Tak to pojďme praktikovat," prohlásila jsem radši a my se znova rozestoupili. Chvíli jsme jen tak kroužili a já občas předvedla falešný útok, abych mu připomněla, že nemá zaostávat. Berta nakonec jeden z těch útoků vyprovokoval a zaútočil tentokrát levou pěstí. A jelikož s ní byl více neohrabaný, rychle jsem ji zastavila a sama vedla úder proti jeho břichu. Odstrčila jsem ho tím dál od sebe a také mu poskytla čas na vzpamatování. Avšak jen krátký, jelikož hned potom jsem u něj byla a obsypávala ho ranami na hrudník a zejména obličej. Kupodivu se mu dařilo jim uhýbat a dokonce někdy mi zasadit protiúder. Byly to však velmi malé protiúdery, která jsem já snadno vykryla. Koutkem oka jsem si všimla, že jsme nohami jen občas poskočili blíž nebo dál k tomu druhému a jinak si drželi poměrně bezpečnou vzdálenost. Proto jsem toho využila, přiskočila k němu se zdálým útokem pěstí na obličej a znova mu podkopla nohy. Svalil se na zem a já považovala souboj za vítězný. Nespouštěla jsem ho z očí a dívala se jak popadá ztracený dech. Přičemž jsem si nevšimla, že to celé předstírá a náhle mě chytil za kotníky a shodil hned na něj. S čímž asi moc nepočítal. Tentokrát jsme si vyrazili dech oba a já se trochu zděšeně zadívala do jeho obličeje, jenž byl možná nezvykle blízko. ,,Jak mi to šlo?" zeptal se chraptivě. ,,Jo, to bylo rozhodně lepší. Výborně uhýbáš a pokoušíš se o protiúdery." Odpověděla jsem a radši z něj slezla. Zvedli jsme se a já pokračovala. ,,Zapomněla jsem ti vštípit ještě jedno z mnoha důležitých pravidel osobního souboje. Když dostaneš úder, zareaguj protiúderem. Majznu tě," šťouchla jsem ho do ramene. ,,A ty provedeš protiúder," Bert nic neudělal a jen na mě civěl trochu nechápavě. Tak jsem ho udeřila silněji. Majzl mě zpátky. ,,Dobře a ještě by bylo fajn kdybys víc používal nohy. Sice na nich stojíš a sem tam se hýbneš jinam, abys byl ode mě dál, což je super, avšak bys je mohl víc zapojit a pak nepřítele překvapit." Dodala jsem ještě, fakt už poslední pravidlo. ,,Tak to nebude tak těžké," pokrčil rameny. Zasmála jsem se. ,,Že ne? Tak to asi dáme druhý kolo," protáhla jsem si ruce a zaujala postoj. ,,Jak myslíš. Složím tě stejně jako před chvílí," nehodlal mi nechat poslední slovo a postavil se naproti mě. Zbytek odpoledne jsem tedy strávili Bertovým výcvikem. Já jsem si v hlavě aspoň osvěžila různé údery a oprášila nějaké staré triky od nás z Klubu. Občas jsme se sešli a udělali si malé zápasy. Samozřejmě to bylo někde na kraji Poverzu a moc lidí se tam nesešlo. Bylo nás jen pár, kteří se rozhodli soutěžit a jeden soudce, kterého jsme si sami zvolili. Sem tam se tam sešlo i pár náhodných čumilů a i jiných dětí. Lidé si i někdy vsázeli a bujaře nás podporovali. Vše bylo utajeno zrakům mírotvorců. Zápasila jsem taky a většinou se dostala až do finále. Kde mě pak rozdrtil největší hromotluk z Klubu a já odešla s monoklem a pár modřinami domů. Máma byla vždy naprosto u vytržení, když jsem přišla s nějakou novou modřinou nebo monoklem. Vítěz nemá sice žádné extra výhody, ale je poněkud úžasný pocit být vítězem našich malých bezvýznamných zápasů. Mladší členové klubu vás obdivují a chodí se vás víc lidí vyptávat na lekce. O lidi jsem neměla nouzi vůbec, ale vždy jsem byla mrzutá, že jsem nikdy nevyhrála. Tentokrát rozhodně vyhraji. Tentokrát si své protivníky zvolím sama a ne soudce zápasů. Musím pamatovat, kdo je skutečný nepřítel. A sama složit Kapitol na kolena jeho největší zbraní. 

_________________________________

Vím, že se zatím nic moc neděje a nejsou žádné big brain mlátící akce, ale nebojte, brzy k nějakým dojde! Děkuju za přečtení a další pátek zase čuuus