Hunger games: Společný úder

Důvěra

Vedla jsem Daneku a chlapce z Pátého kraje tichým a šerým lesem směrem ke zřícenině. K rozhovoru jsme se moc neměli a já se zaobývala bezpečím zříceniny. Když se tu Daneka s Amy a ještě s tímhle otlemkem objevili, nemusela být zřícenina až tak chráněnná, jak jsme s Bertem předpokládali. Nutila jsem se ohlížet za myšlenkou, že nás chtěli jen tvůrci her dostat blíž, aby proběhl nějaký zajímavý boj a bylo spousty mrtvých. No, zemřel jen jejich mutant a z nás na tom byla nejhůř jen Amy. Diváci se museli teď určitě podivovat, co se tu sakra děje. Přiměla jsem se k úsměvu. Musím tvůrcům pěkně pít krev. Vrátila jsem se myšlenkami zpět k ukrývání. Stále se mi do mozku mísila varování, že nás můžou snadno odhalit profíci. Zatřásla jsem hlavou, abych se těchto negativních myšlenek zbavila a radši se soustředila na přechod klády ke zřícenině. Zapadající slunce ozařovalo řeku pod námi a vodopád stejně jako když jsme to tu s Bertem objevili. Daneka se se zrzkem nemohla vynadívat. Přimělo mě to k dalšímu úsměvu. Opatrně jsme přešli kládu a pokračovali vzhůru do kopce. Klučina si občas pro sebe nadával, nedivila jsme se, a Daneka tiše trpěla jako já. Překonali jsme svah a následné trnité keře. Doufala jsem, že se má Amy lépe a Bert neudělal žádnou pitominu. Jako na zavolanou před mé nohy se zapíchnul šíp. Ucukla jsem a Daneka mírně zajíkla. Okamžitě jsem poznala zelené letky na šípu a zvolala k jeskyňce vysoko u čtyř zdí: ,,Lepší uvítání sis nepřipravil?!" Spatřila jsem mezi stíny pohyb a u stěny dopadl Bert a hned k nám mířil hbitým krokem. ,,Z jednoho zachráněného se stali dva?" vrátil mi to a opětoval můj úšklebek. Náhle mu z tváře zmizel. ,,No to mě pomazejte smůlou, ty žiješ?!" vykulil oči na týpka z Pátého. ,,Ty blázne, co tu děláš?" přidal se k němu a hned si to k sobě rázovali a přátelsky se poplácávali po zádech. S Danekou jsem to zmateně pozorovala. ,,Co se tu děje?" přistoupila ke mně blíž. Zpátky jsem jí špitla: ,,To bych se mohla ptát taky," Když se chlapci uráčili přestat radostně objímat, podal nám Bert vysvětlení. ,,Dámy, toto je Corey. Seznámil jsem se s ním při tréninku s ještě jedním chábrem. Je hrozně fajnovej a doufám, že vám nic neudělal." Při poslední větě se zrzek nervózně zasmál a Daneka ho nepřátelsky propíchla očima. Se slovem chábr jsem pochopila, že to je jeden z těch o kterých mi vyprávěl, když jsem se ho ptala na jeho známosti v aréně. Takže tu pobíhá ještě jedno takové třeštidlo. No potěš koště. ,,Kde je Amy?" odvolala Daneka náš rozhovor jinam. Nejspíš, aby se nepokusila znova Coreyho zabít. Nedivila bych se jí. ,,Leží támhle u stěny." Odpověděl pohotově Bert a Daneka se tam hned vydala. Kluci se ještě jednou nadšeně poplácali po zádech a já s mírným úsměvem protočila očima. ,,Jak jste tohle našli?" začal se vyptávat Corey na zříceninu a až teď se rozhlížel údivně okolo. Bert kývl směrem k holkám a já to pochopila tak, že se o něj postará. Celou dobu jsem se strachovala o Amy. Rozeběhla jsem se k nim a hned si prohlédla Amy. Ležela opřená o zeď stejně jako o strom, u kterého ji Bert našel. Měla nemotorně obvázanou hlavu obvazem, jenž zakrýval polovinu krutého škrábance přes tvář. Bundu měla sundanou a tím i odhalené zkrvavené tmavě modré triko. Bert jí asi zatím nestihl ošetřit rameno. Krutě rozšklebená sečná rána už nekrvácela. Daneka si ji znepokojivě prohlížela. ,,Ahoj, jak ti je?" klekla jsem si k ní. Otevřela hnědé oči a zamžourala jimi po našich tvářích. Nebyly již plné strachu jako předtím. Známé tváře ji asi uklidnily. ,,Mám pocit, že všechno mě bolí a hlava snad nejvíc. Všude jako kdyby mě řezaly horké nože." Popsala svůj stav a dodatečně zaúpěla a sáhla si na hlavu. Mluvení její bolest očividně netlumilo. Daneka jí jemně chytila za ruku, aby si nesahala na obvaz. ,,Pokud nevadí teď ti ošetřím rameno," promluvila a začala něco hledat u sebe v batohu. Vytáhla nějaké obvazy, lahev a mastičku. Na obvaz nejdřív nalila trochu vody a opatrně jí ho pokládala na ránu. Přihlížela jsem a držela Amy za ruku. ,,Co se stalo?" měla otázku, když jí Daneka namazala ránu mastičkou. Byla tak soustředěná, že jsem se slova radši ujala já. ,,Šla jsem hledat Daneku a našla jsem ji, jak bojuje společně s klukem z Pátého proti mutantovi, který ti udělal to zranění na hlavě. Zabila jsem ho a pak jsme společně vyrazili sem." Shrnula jsem rychle poslední hodinu. Amyina tvář se zašklebila ale ne bolestí. ,,Proč?" chtěla vědět. Očekávala jsem větší odpor proti žijícímu Coreymu, jenže Amy byla jen zvědavá. V tomto ohledu měla rozhodně větší rozum než Daneka. ,,Protože musíme vědět, kdo je skutečný nepřítel," zašeptala tentokrát Daneka, přičemž dokončila obvazování kolem Amyina ramena. Málem jsem to nezaslechla. Ta slova byla určena jen mě a Amy. Věnovala mi rychlý uličnický pohled a konejšivě pohladila Amy po paži. V tichosti jsem přihlížela, jak se postarala i u škrábance na hlavě. Pak prohlásila: ,,Máš to obvázané a teď bych si dala něco k jídlu." Zacukaly mi koutky a Amy se pokusila vstát. Pomohly jsme jí a došly ke klukům, kteři stále nad něčím vášnivě diskutovali. ,,...no a potom jsme našli ten úžasný vodopád, přičemž Katrininy vlasy zářily snad víc než ono samotné," Zaslechla jsem útržek, který ihned skončil, jakmile si nás všimli. ,,Už jste to vyřešily?" zeptal se nevinně Bert. Corey se trochu při pohledu na Amyinu ruku začervenal studem. No povedla se mu úžasná rána. ,,Jo a daly bychom si něco k jídlu," zopakovala jsem Danečinu prosbu. Bert se nijak víc Amy nezaobýval a vyhrabal z batohu jednu z veverek, kterou jsem mu dala, kdyby jsme se museli rozdělit. ,,Moc jídla nemáme. Čím zajímavým byste mohli přispět?" otočil se s touto otázkou na naše nové spojence. Usedli jsme na zem a opřeli se o zeď zříceniny. Corey, Amy a Daneka vysypali obsahy svých zavazadel a my se začali tím přebírat. Amy s Danekou měly asi tři ryby, již upečené, každá jednu lahev s vodou a Daneka spacák. Corey měl pár bobulí a listí společně se spacákem. My měli tři veverky a polovinu koroptev. Rozhodli jsme, že každý dostane polovinu ryby a další jídlo bude až ráno. Corey nám nabídl i své bobule. Chvíli jsme s holkami váhaly, jestli to není rulík nebo jiné jedovaté plody. Corey nás ujistil, že stoprocentně nejsou a nasypal každé hrstku do dlaně. Skromnou večeři jsme zakončili několika doušky vody, přičemž se Bert se mnou podělil. Započali jsme vymýšlet hlídky a jestli bude třeba nějaké zavést. Jako první jsem já nezapomněla vyjádřit svůj názor. ,,Amy bych případné hlídky zprostila a každému bych dala hlídku po dvou hodinách." Daneka horečně přikyvovala a Corey s Bertem asi v souhlasu mlčeli. Jak se na mě všichni dívali, trochu mě to znervóznilo. Nikdy jsem nebyla žádný vůdce, ale teď jsem se tak cítila. Bylo mi to nepříjemné. Jenže mi jsme teď potřebovali organizaci a já ji byla ochotná nabídnout. Pokračovala jsem: ,,V tom případě já mám první hlídku od devíti, kdy už bude pořádná tma, Daneku vzbudím v jedenáct, Corey bude o půlnoci na nohou a Bert až od dvou. Pak budu mít hlídku zase já. Takto se to bude točit do úsvitu." Nikdo nic nenamítal a já byla za to ráda. Pomalu jsme se zvedali a začali si vybírat místo na spaní. S Bertem jsem si ponechala místnůstku nahoře u stěny a ostatní si našli místa někde dole pod námi. Ze zlatého západu se stávalo šero a já se s malou pomocí Berta vyškrábala k našemu místu spaní. ,,Dobrou noc!" zavolala jsem dodatečně na Daneku s Amy, které si tiše šeptaly u jedné ze stěn. Uvelebila jsem se na stejném místě jako včera a vydýchávala zdolávání stěny. ,,Ty vážně nejsi na šplhání, co?" pronesl Bert vedle mě. Zašklebila jsem se avšak z mého úsměvu se stal malý úsměv. Který nemohl v tom šeru spatřit. ,,Snažím se," opáčila jsem. ,,Co tvá hlava?" zvážněl jeho hlas. Až teď mi došlo, že mám stále neohrabaně zavázanou hlavu s ránou od klacku. ,,Nic moc. Ale už to není, tak špatný jako předtím." Nějak jsem shrnula svůj stav. ,,Můžu..." nezazněla ani jeho věta a sáhl mi na místo nad levým obočím. Bolestí jsem zavřela oči. Vzal si svou baterku a odhrnul mi obvaz. ,,Teď mi neříkej, že jsi narazila jen do stromu." Řekl a sundal mi obvaz z hlavy. Ironicky jsem se zasmála. ,,Jsem sice debil, který se několikrát rozmázl o strom, ale ne takovej, že bych si udělala todle." Ukázala jsem prstem na ránu. ,,Radši ani nechci vědět jak sis to udělala. Každopádně teď ti to vyčistím." Sklonil můj prst z dosahu zranění a vytáhl lahev s vodou. Čistý mokrý obvaz mi přiložil k ráně. Zasykla jsem a stiskla jeho ruku stále jemně svírající moji. Baterku si strčil do pusy a držel ji zuby. Opatrně mi přikládal obvaz a potom mi ránu zakryl náplastí. Vyndal si baterku z úst a pousmál se. ,,Hotovo," oznámil mi a začal si uklízet věci. Pustil mou ruku, jenž mi přišla víc studenější než běžně. Pozorovala jsem ho. ,,Děkuju," zmohla jsem se jen. Douklidil si věci a otočil se zpět ke mně. ,,Není zač," pousmál se, což jsem poznala z baterky stále v jeho ruce. Opětovala jsem úsměv. V břiše jsem ucítila takové podivné šimrání. Takový ten pocit, když jste nervózní ale zároveň natěšení. Cítila jsem to už dřív třeba před nějakou naší tajnou akcí Klubu nebo před Sklizní, kdy ten pocit spíš zastiňoval strach. Potlačila jsem nutkání se na břiše podrbat a zbavit se toho pocitu a odvrátila radši pohled. Bert mě napodobil. Vyndala jsem si obyčejnou bundu a přetáhla ji přes bundu s noži. Batoh jsem opřela blízko mě o zeď. Bert se chystal pomalu ke spánku. Zachumlala jsem se do vrstev oblečení a usadila blíž ke kraji. Všechny bolestivé místa na těle se mi připomenula a tím i vše, co se dnes událo. Včetně nechutného mutanta, kterého jsem zabila. Vzpomněla jsem si na jeho lepkavou srst a nepřítomné oči. Přes všechny vzpomínky jsem si pamatovala jejich barvu. Žluté s krvavě rudými tečkami. Vyvstala mi vzpomínka na hnusné pařáty ostré jako žiletky. V jednu chvíli jsem měla pocit, že něco se pohnulo v lese za trnitými keři. Rukou jsem sjela k noži v bundě. Místo mutanta se vyrýsovala postava Coreyho, který šel vykonat svou potřebu. Oddychla jsem si, že tu uslyšel Bert naproti připraven ve spacáku. ,,Jsi nějaká nervózní," poznamenal. Nespouštěla jsem oči z okolí zříceniny a zásadně se vyhýbám Coreymu. ,,Taková jsem vždy na začátku hlídky," věnovala jsem mu malý pohled. Otřepala jsem se chladem, jenž se mi započal dobývat na holou kůži. ,,Třepeš se," všimnul si a přikryl mi nohy spacákem. Nechala jsem ho tak. Očekávala jsem, že půjde už na kutě avšak se mnou dál pozoroval stromy svažující se dolů ze svahu. Studený vítr jimi kymácel a sem tam nechal zavrzat. Tak takhle v klidu hlídku nezvládnu. ,,Můžeme si zahrát hru?" zeptala jsem se Berta.  Spatřila jsem jak se pohnul, což jsem přirovnala k pokrčení ramen. ,,Proč ne?" souhlasí a já uvažovala, jak mu vysvětlit pravidla. S Gelvem, když jsem nemohla usnout nebo on, tak jsme si pokládali různé otázky. Rodiče buď byli v kuchyni a něco řešili nebo už dávno spali jako zabití. Byli to otázky ohledně mých dnů ve škole a Gelvových dnů v učení kováře. A mého tichého trpění na poli s obíráním klasů. Nadechla jsem se, abych si dodala odvahu. ,,Budeme si pokládat otázky a ten druhý na ně bude muset pravdivě odpovědět," obeznámila jsem ho s pravidly. Čekala jsem nějaké dotazy, ale Bert se začal hned ptát do hry. ,,Kdo byl ten kluk na Sklizni, který se přihlásil místo tebe?" Sevřela jsem v kapse u kalhot střep. Stačila mi pouze zmínka Gelvea s touto hrou, nemusel mi ho předhazovat ještě Bert. Jenže pravidla jsou pravidla a já je vymýšlela. Tak jsem odpověděla: ,,Byl to můj bratr. Jaksi to trochu nevychytal," smutně jsem se pro sebe zasmála. Spíš to nevychytal Kapitol, pomyslela jsem si. Bert nijak víc nereagoval. ,,Jaké to je v Sedmém?" otázala jsem se tentokrát já. ,,Určitě ne o moc lepší než u vás. Mírotvorci nás nahánějí pracovat do rozléhlých lesů a jinak dopoledne chodím do školy. Je zakázáno chodit ven po setmění, učit se bojovat, odporovat Kapitolu a jakékoli náznaky nebo připomínky k rebelům jsou trestány smrtí. Popravy jsou na denním pořádku, dokonce i v lese nebo na ulici." Hlas se mu mírně zachvěl. Mé svědomí se zatřáslo s ním. Neměla jsem se ho ptát na tohle, když mu to je nepříjemné. Ačkoli jsem to nemohla vědět. Pouze jsem přitakala: ,,Máš pravdu, je to stejné." Po chvíli ticha položil další otázku. ,,Měla jsi někdy nějaký průšvih u mírotvorců?" místo strachu a smutku jsem u něj v hlase rozeznala poťouchlost. Zamyslela jsem se, jestli mu mohu prozradit tajemství Klubu sběračů. Zavrhla jsem to a rozhodla se povědět částečnou pravdu. ,,Ano. Takové malé lumpárny," přiznala jsem tiše a doufala, že kamery se věnovali někomu jinému. ,,Jaké jako třeba?" zajímalo ho. ,,Jednou jsem s kamarády šla do lesa za plotem, ukecali jsme to na omyl, dále jsem přišla několikrát na pole pracovat." Řekla jsem a doufala, že to nevidí mírotvorci od nás z kraje. Vybrala jsem schválně menší prohřešky, přest většina byla celkem zmenšených. Ve tmě se mu zablýskly zuby v úsměvu. Nepatrně jsem ho opětovala. ,,Jsi na řadě," připomenul mi. Otázku už jsem měla vymyšlenou dopředu. ,,Co si myslíš o splátkyni z tvého kraje?" Mohla bych nemít samé otázky na jeho kraj avšak tuto odpověď jsem potřebovala vědět. Nenápadně mi vyvstane vždy před očima její dravý úšklebek, když se zmiňujeme o nějakých jiných splátcích. Bert si dal s odpovědí načas. ,,Nemám ji nijak v oblibě. Neznal jsem ji před Sklizní a nemám žádné nutkání se s ní víc seznámit. Ve Výcvikovém centru se o to snažila, ale já ji ignoroval. Už jen to, že patří k profíkům a rozkazuje jim, je nebezpečné." Trochu mě to zaskočilo. Nečekala jsem přímo takovou odpověď. ,,Já se s ní poprala," přispěla jsem ke stížnostem na dívku ze Sedmého. ,,Já vím," zaznělo tmou a mé obočí vyletělo vzhůru. Kolik toho Bert ještě viděl a já si ani nevšimla, že tam byl? Probrala mě z myšlenek další Bertovy otázky. ,,Proč jsi pomohla Amy? Proč jsi pomohla Coreymu?" Trochu jsem očekávala, kdy se na to zeptá. Chtěla jsem se tomu vyhnout. Protože jsem sama netušila proč. Avšak moje ústa pracovala rychleji než mozek. ,,Protože jsem to nedokázala," špitla jsem. Pocítila jsem pohyb, jak se ke mně nahnul, aby mě slyšel. ,,Co jsi nedokázala?" vrátil mi otázku. Nervózně jsem se rozhlédla po prostoru pod námi a přejela očima po Danece, Coreym a Amy. Pak jsem si přesedla k Bertovi. ,,Nedokázala znovu zabít," zašeptala jsem blízko jeho ucha. Moc dobře jsem si uvědomovala ten risk mu to povědět. Však já se potřebovala svěřit. ,,Druhou noc jsem zabila malou dívku u profíků. Myslela jsem si, že to je Luke, blbec ode mě z kraje. Byl to jeden velký omyl. Věděla jsem, že budu muset zabíjet, ale ne tak brzo. Ne tak nevinné lidi. S Amy a Danekou jsem se seznámila u prvního oběda ve Výcvikovém centru. Samozřejmě, že jsem tušila, že bych jednu z nich musela zabít. Ale já dostala možnost obě zachránit. Corey zranil Amy a Daneka ho chtěla za to zabít. Protestovala jsem. Povedlo se mi ho zachránit, jelikož jsem nezvládla žít v představě, že bych viděla další vraždu. Nechci splátce zabíjet. Chci je zachránit." Skončila jsem stejně tiše jako jsem začala. Bylo by mi jedno, kdyby se rozesmál. Kdyby to vše považoval za dobrý vtip. Já se tím budu řídit a pokusím se porazit Kapitol. V tichu se skučením větru jsem očekávala jeho reakci. Bert konečně promluvil. ,,Vtom případě kde začnem?" Napřímila jsem se překvapením. ,,Nejsem tak vraždící typ, jak si myslíš," odůvodnil své počínání. Tak za prvé, jeho reakce mě nesmírně potěšila, za druhé možná ho mám za to víc ráda, myslím kamarádsky, a za třetí jsem netušila, co na to říct. Nejspíš očekával nějaký supr čupr dupr plán, jenže já žádný neměla. Měla bych na něčem takovém začít dělat. ,,Dobře," zvolila jsem jednoduchou variantu. Víc jsme si nepotřebovali říct. Na hlídkování jsem zůstala vedle Berta a on se podělil se mnou o spacák. Les byl velmi klidný a Bert zanedlouho usnul. Hlavu si položil ke mně na rameno. Nechala jsem ho a na chvíli se o něj také opřela. Byla jsem poprvé ráda, že ho mám.

___________________________

Už jsem tady zas, opět pozdě večer (pardon) a se sáhodlouhou kapčou, která stejně nebude nijak zajímavá... No, dík za hlasy a přečtení a přeju asi už dobrou noc xD