Hunger games: Společný úder

Zamilovaná záhada tzv. Z.Z.

Vyděšeně jsem sebou trhla a drkla přitom do Lukea. Ten se na mě ublíženě podíval, ale jeho výraz náhle zjihl. Asi si všiml jak jsem zničehonic zbledla. Ulízlý týpek mě vzal za paži a málem mě on sám zvedl, jak se mi tam naprosto vůbec nechtělo. Nohy mi zkoprněly. Vzpomínky se draly na povrch. Jako bych slyšela místo špitání splátců špitání spolužáků ze školy. Jako by mě vedl k tabuli náš třídní učitel. Ten psychopatickej pedofil. Tak moc mi ho Ulízlý týpek připomínal, že jsem málem drhla botami o podlahu, abych ho zastavila. Přesto mě odtáhl z elegantní backstage do malé tmavé místnost, kde se přede mnou už rozprostíralo pódium s Ceasarem. A sakra velkým publikem. Dech se mi zrychlil. Měla jsem to dneska ukončit. Měla jsem tím střepem vše ukončit stejně jako začít. Proč? V duchu jsem se profackovala, abych na to nemyslela. ,,Vzpamatuj se," Zhluboka jsem se nadechla. A pak ještě jednou. Ulízlý týpek se na mě zmateně podíval. Uslyšela jsem Ceasara, jak mě představuje: ,,Teď nás čeká zlatý hřeb večera, který dychtivě všichni očekáváme. Doslova zlatý." Zasmál se vlastnímu vtipu. Diváci se nezapomněli přidat. ,,Přivítejte prosím jedinečnou Katrin Waterdownovou!" vykřikl a rukou mávl mým směrem. ,,Nahoď sebevědomý úsměv věstící jistou smrt a jdi jim vytřít zrak." Zašeptala jsem tentokrát a tak i udělala. Vydala jsem se po malých schodech směrem k Ceasarovi a hleděla jsem pouze na něj. Nepředstavila jsem se jako nějaká usměvavá přátelská slečinka. Na přehlídce splátců jsem tam byla jako bojovnice. A tohle postavení si udržím. Nemávala jsem ani neposílala vzdušné polibky. Měla jsem pocit, že publikum zalapalo po dechu, jakmile uviděli mé ošacení. Místo toho nadále tleskalo. Ceasar mi pokynul rukou, abych se posadila na křeslo. Děkovně jsem se pousmála. ,,Inu, Katrin, musím říct, že jsi mě vážně dostala, když se tvé šaty začaly na přehlídce měnit na obilí. Ale tohle mi vyrazilo dech." Započal lichotkami rozhovor. S odpovědí jsem nečekala. Měla jsem málo času. ,,Prosím vás, já jsem se při prvním pohledu na sebe zakuckala," Mávla jsem rukou s úsměvem a uslyšela jsem jemnou vlnu smíchu ze strany publika. Začala jsem skvěle. ,,Samozřejmě za ty šaty a tento úžasný oblek vděčím Syrx Whiteberg," vyhledala jsem Syrx v publiku na tribunách a pokynula k ní rukou. Diváci se na ní otočili a pronesli krátký potlesk. Syrx se jen usmála a uklonila. Ceasar se zasmál zvonivým smíchem a pokračoval: ,,Ale to není jediná věc, která mě na přehlídce zaujala. Tvé gesto, to jak sis přiložila pěst ke rtům a vyzdvihla ji vzhůru, to je nějaká tradice tvého kraje?" Málem mi zkameněl úsměv na tváři. Netušila jsem, jestli tím narážel na Katniss Everdeenovou nebo to byla jen náhoda. Chtěla jsem, aby to byla jen náhoda. Musela jsem nějak lehce navázat, aniž bych nějak podpořila jeho myšlenku. Mohla jsem ihned jít k mé strategii. Ano, té strategii, kterou jsem probírala s Poppy půl dne a sežrala celou čokoládu. Jsem v tak zoufalé situaci a přesto jsem vymyslela obratnou odpověď. ,,Ne, to gesto je mé vlastní. Vymyslela jsem si ho. Je fešné." Odpověděla jsem a doufala, že to nebude dál rozpitvávat. Na tváři se Ceasarovi mihl úsměv nad mou poznámkou. ,,Fešné? Zajímavý výraz musím podotknout. Takovýto arzenál slov máš obyčejně po ruce?" zeptal se a já se snažila vymyslet jak rychle vtipně odpovědět. Ano to byla moje strategie humor. Děkovala jsem, že to pochopil. Nejlepší by bylo asi jako první odpovědět. ,,Á můj prazvláštní arzenál slov, jak jsi pravil. Nad tím si kladou filosofové otázky, již několik let." Ceasar se uchechtl a já zvesela pokračovala: ,,Tedy spíš můj kraj. Víte, já si občas zajdu na naše nádherné náměstí a vyprávím dobrodružství o našem odvážném starostovi. Jen tak mezi námi, on byl odvážný do té doby než se vydal na dobrodružství velkého pupku." Zadívala jsem se na smějící se ho Ceasara. Lež, lež, lež. Až na ten velký pupek našeho starostovi, samozřejmě. Pevně jsem sevřela v dlani v kapse střep od Gelvea. Jako připomínku, že tu nejsem, proto, abych to vyjadřovala svou pokoru. Ale abych je zničila. Chtěla jsem se tak moc podívat do kamery a říct: ,,Dívej se, jak je zničím zevnitř." ,,Takže ty ve volném čase vyprávíš a vymýšlíš příběhy?" Navázal. Trochu jsem v duchu zpanikařila. Netušila jsem, že to vezme takhle. ,,Ano, dalo by se to tak říct." Děkovala jsem, že se dál nevyjadřoval ke Sklizni. ,,A jaké třeba? Kromě o vašem starostovi?" zasmál se Ceasar vlastnímu vtipu. ,,No, hlavně o takových bizarních historkách u nás doma. Mimo to, že mám staršího bratra, mám také mladšího, což je občas taková malá výzva. Třeba o tom jak se malý Rodd naučil krkat." Publikem zaznělo dlouhé znechucené eee. Hbitě jsem vypustila z úst: ,,Nebojte se. Zní to toxicky, ale ve skutečnosti není. Ze začátku jsem se vždy radši schovala někam nebo rovnou utekla. Jelikož to zezačátku byly malé zvratky. Které možná byly trochu radioaktivní." Položila jsem si prst na ústa, jako kdyby byla zamyšlená, nad tím jak to vůbec bylo.  Ceasar se zasmál a zatleskal. Diváci se k němu bujaře přidali. Po zdlouhavém potlesku prohlásil: ,,To bylo úžasné. Vážně úchvatné. Je mi však líto, náš společný čas vypršel." Zvedl se a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. ,,Bylo mi převelikou ctí, Katrin." Usmála jsem se a nabízenou ruku přijala. ,,Katrin Waterdownová, dívka, která nezná hranic svého humoru!" vykřikl a publikum mi začalo tleskat. Zvedl mou ruku vzhůru s tou svou a já po chvíli připojila i svou pěst, kterou jsem si nejprve přiložila ke rtům a vystřelila ji vzhůru. Diváci začali šílet víc než předtím. Pak jsem ladně opustila pódium, kde se mě ve tmavé místnosti ujal Ulízlý týpek. Zase mě s rukou na paži odvedl do té fancy místnosti s ostatními splátci. Jakmile se otevřely dveře, všichni na mě začaly zírat. Luke snad nejvíc. Týpek mě vedl k východu z budovy, avšak já se zastavila. ,,Chci ještě zůstat," požádala jsem ho. Prohlédl si mě ledově šedivýma očima, jenž byly vážně skoro totožné jako ty našeho třídního učitele. Nakonec velmi neochotně pustil mou paži a šel pro dalšího splátce. Ale ostatní na mě stále visely zraky. Rozpačitě jsem se usmála a šla k sedačce, kde seděl Luke. Nesedla jsem si, jen se opřela rukou o opěradlo. Luke otevřel ústa, že chce něco říct, ale zabránil mu v tom Ulízlý týpek, protože byla řada na něm. Ten jeho výraz tak moc mluvil o všem. Musela jsem se pro sebe škodolibě usmát. A neobtěžovala jsem se to skrýt. To jsem si nemohla nechat ujít. Zaryla jsem oči do obrazovky. ,,Nyní nás čeká opravdu úžasný host. Přivítejte prosím Lukea Lindsaye!" Představil Ceasar Lukea, který přicházel stejnou cestou jako já před chvílí. Luke nezapomněl nahodit ten úsměv, který jsem zrovna tak moc nesnášela, lehce a elegantně vystoupat po malých schůdcích a svůdně mrknout po každé kapitolance, která na něm jen omylem spočinula pohledem. Pleskla jsem se rukou do čela. Bylo mu šestnáct. Šestnáct. Nevím, proč tak blbne. To už i doma má víc rozumu. Pokud by se to tak dalo nazvat. ,,Moc mě těší, že tě konečně poznávám Ceasare," potřásl mu rukou a společně se usadili na stejná křesla. Kde jsem před chvílí seděla já. Tentokrát jsem se na obrazovku zamračila. ,,Mě také. Jak jsem si všiml už na přehlídce, jsi bojovník, který si jde za svým cílem. To se mi líbí. Myslíš si, že na to letí dívky?" zeptal se Ceasar. Byla jsem asi jediná, která postřehla chvilkové zblednutí a nejistotu v jeho tváři. Štvalo mě, že za bojovníka prohlásil Lukea. Ne mě. Pak odpověděl: ,,Ceasare, je samozřejmé že ano. Vždyť mám neustále jednu dívku za zadkem." Kapitolané se zasmáli, ale někteří soucitnější vyrazili ze sebe něco jako vyděšené štěknutí. Ceasar na jeho hru přistoupil velmi lehce. ,,Jakou myslíš?" Luke se zasmál. ,,Tu, kterou mám za zadkem pořád. Furt má nějaké zbytečné poznámky o mé osobě, mém tréninku a tentokrát nemyslím mou mentorku Poppy Ashsongovou," mrkl nenápadně do kamery a dodal: ,,Zdravím Poppy," Ceasar dodatečně zamával. Poppy musel tiše zuřit stejně jako já. Doufám, že mu to potom pořádně vytmaví. ,,Myslím tu, která tu seděla přede mnou. Ale musím poznamenat, že mi to tu krásně vyhřála." Další vlna smíchu zazněla, když si poplácal rukou místo na pohovce. Já jsem jen nenápadně rudla vzteky. ,,Vtipné, vtipné. Ale teď vážně, očekává tě nějaké děvče doma?" rozhodl se dál vyvíjet rozhovor Ceasar. V duchu jsem se ptala, jestli se kluků ptá i na něco jiného než na holky. Chudáci ti, kterým se líbí kluci. Luke zakroutil hlavou. ,,Ne. Možná spoustu jiných, jenže ne ta, jenž mi padla do oka." Publikum zavzdychalo a můj stupidní mozeček začal pomalu, ale jistě rozpracovávat, co to mohlo jen znamenat. Potom jsem se v duchu a možná i trochu nahlas začala modlit k nedozrálé pšenici, že to není pravda. Že to neřekne. Že se to nebude opakovat. ,,A mohl bych se dozvědět, které pak to je?" byl Ceasar až moc zvědavý. Prosím ať to neřekne, prosím ať to neřekne, já nechci, já nechci, proč se to vine celé tak špatně? Luke nesouhlasil. ,,Ceasare, promiň, ale ne. Způsobil bych větší bolest sobě, vám i té dívce." Řekl. A tím mohl naznačit jen jediné a já tak moc nechtěla, že ne. Že to není pravda. Dnes už šlo do háje tolik věcí, že nepotřebuju, aby šel i večer. Měla jsem pocit, že v tu chvíli se nade mnou otevřeli brány do pekel, když Luke řekl: ,,Ale napovím ti hádankou. Má vlasy divoké jako obilí za větru, má oči barvy jako hlína, kde čerstvě vyrostla tráva a povahu jako ostří nože." Měla jsem pocit, že všichni diváci si to zapamatovávali a opakovali ještě třikrát, co to sakra řekl. ,,Děkuju aspoň za toto. Zároveň děkuju za tvou společnost." Vstal Ceasar a společně s ním i Luke. Potřásli si rukama a Ceasar vykřikl: ,,Luke Lindsay!" publikum zadovádělo a kapitolské slečinky asi nejvíc. Já jen čuměla na obrazovku a už šla pryč z místnosti. Dnes to stačilo. Potřebovala jsem se vyspat. Potřebovala jsem klid a hlavně už žádné kecy od Lukea. Vůbec žádné kecy. Vyrazila jsem z místnosti v tu chvíli, kdy přišel Luke. A nevšimla jsem si jeho pohledu na mých zádech, jenž říkal bohužel všechno. Úplně všechno.  

______________________________________________

Ano silně si uvědomuju, že mám zas a opět zpoždění. Proč? Možná to bude tím, že jsem kůže líná bez nápadů a inspirace nebo cokoli jiného za stvoření. Také se omlouvám za délku, která není až tak dlouhá (asi to nedává smysl, ale co už), prostě je to trochu kratší kapitola než obvykle, tak snad to nebude vadit. Jinak děkuju za pozornost, přečtení a hlasy :)) A přeju krásný zbytek večera nebo možná už i noci :D (já si prostě nedokážu vybrat lepší chvíli na otravování :,))