Hunger games: Společný úder

Návštěva Štěstěny

Mé probuzení tentokrát neproběhlo nějak dramaticky jako včera. Bylo to opravdové krásné probuzení do dalšího krásného letního dne. V pohodlné posteli a se štěbetáním ptáčků u okna. Poklidně jsem otevřela oči a zadívala se do stropu ve svém splátcovském pokoji. Naposledy. Další štěbetání mě přinutilo se zamračit. Museli to být stoprocentně nějací další mutanti Kapitolu, protože jinak by ta melodie nebyla tak okouzlující. Zhluboka jsem se nadechla a vylezla z postele. Na budíku na nočním stolku bylo devět hodin. Za dvě hodiny. Za dvě hodiny přijde čas. Srdce mi začalo zběsile tlouct. Klepala jsem se. Celé mě to hrozně začalo děsit. Teprve až teď. Znovu jsem se zhluboka nadechla, abych zahnala zběsilý strach. A vyšla z pokoje na snídani. Na stole bylo tolik jídla, že snad avoxové počítali s tím, že se budeme chtít naposledy pořádně nadlábnout. Luke už seděl u stolu a nabíral si marmeládu. Očividně měl stejný plán jako já. Rozhlédla jsem se po jídelně. Poppy s Marsem nám udělali laskavost a najedli se s námi. Já si pustila do chleba se sýrem a slaninou. Nepotřebovala jsem si znetvořit žaludek spoustou marmelády jako Luke. Chleba ničemu neublíží. Když jsem si chtěla dát pátý krajíc, Poppy se zeptala: ,,Jak se cítíte?" V duchu jsem se sama sebe ptala, jestli tím nás chce jen znervóznit nebo pomoct. U ní fakt nikdy nevím. Luke odpověděl první. ,,Skvěle, nemohu se dočkat, až-" Zastavil ho můj pohled. S pozdviženým obočím jsem se na něj zadívala, jako kdybych nerozuměla slovům, jenž právě vyřkl. Samozřejmě jsem nezapomněla na mou roli v jeho hře. Proto taky ten výraz. Po chvíli nechápavého mlčení jsem pohled odvrátila a snídaně v nepochopeném tichu pokračovala. ,,Stalo se něco, co bych měla vědět?" navázala Poppy na situaci před pár minutami. Tentokrát jsem odpověděla já. ,,Ne," řekla jsem se spokojeným úsměvem a pokračovala s pátým chlebem. ,,Každopádně byste se měli už připravit." Vstoupil do toho Mars. Chtěla jsem se na něj nenávistně zašklebit, ale mé vědomí mě to radši nenechalo udělat. Co by si o mně pomyslel, jestli bych v aréně zemřela a on věděl, že poslední věc, kterou jsem udělala, když jsem ho naposledy uviděla, bylo nechutné ušklíbnutí? Neměl by úžasnou historku, kterou by mohl vyprávět svým kapitolským přátelům. Proto jsem se pouze mile usmála a odešla k sobě do pokoje. Vsadila bych se, že se na mě Luke podíval. Dala jsem si naposledy pořádnou sprchu s teplou vodou a nezapomněla jsem si umýt i pořádně vlasy. Nepotřebovala jsem, abych je měla mastný, že by se na nich dalo usmažit vejce. Chvíli jsem také přemýšlela u manuálu s vůněmi a teplotou, jakou si mám vybrat vůni. Nemohla jsem riskovat, aby mě v aréně ucítili a zabili jen protože jsem nevychytala tenhle prokletý manuál. Po sprše jsem se odporoučela vysušená a v chlupatém župánku do pokoje. Na posteli byly přichystané černé kalhoty s opaskem a tmavě rudým tričkem. ,,To nemohli vybrat něco víc nehodícího se do lesa?" zabručela jsem si pro sebe při oblékání. Kupodivu mi to perfektně sedlo a i nikde netlačilo. Došla jsem k zrcadlu u toaletního stolku a prohlédla se v něm. Vypadala jsem kupodivu dobře. Jakože fakt dobře. Ne tak dobře jako na přehlídce splátců nebo na inteviewů, ale zařadila jsem to do top tří nejlepších outfitů, které jsem tu měla. Při tom rozjímaní před zrcadlem mi něco došlo. Neměla jsem nejmenší páru, co s mými vlasy. Jasně, mohla jsem je nechat rozpuštěné a nechat je padat mi do očí, když někdo po mně půjde, ale také jsem je nechtěla mít v copu. No, musela jsem se s tím smířit. Tak jsem zavolala Poppy. Usadila jsem se na židli a ona začala kouzlit. Sem tam to tahalo, avšak já poslušně držela klapačku a nechala Poppy mi uplést cop. Požádala jsem ji o stejný, který mi pletla vždy před tréninkem. Přesto byl trochu jiný. Když bylo hotovo, chtěla jsem se ještě naposledy prohlédnout v zrcadle, ale Poppy mě už odvedla pryč z pokoje. Chtěla jsem něco namítnout, jelikož jsem si do arény chtěla vzít Gelveův střep. Vešly jsme do výtahu a jely do patra, kde jsem ještě nebyla. Kupodivu. Ani jedna z nás nic neříkala, i když jsem obě tušily, že jsou to naše poslední chvíle. Nadechla jsem se, však zase vydechla. Obě jsme věděly, co jsme chtěly říct. Poppy u mně byla blíž než jsme obvykle stávaly. Vtom mi něco strčila do ruky. Něco ostrého. Neodvážila jsem se na tu věc podívat a strčila si ji do kapsy u kalhot. Dojely jsme a před námi se rozprostřelo velké betonové prostranství. Nejspíš letiště. Jelikož před námi bylo vznášedlo s otevřeným hangárem. Lidé okolo spěchali a dodělávali poslední věci před vzletem do arény. Věděli jsme, že aréna na hry je vždy někde jinde než v Kapitolu. Nepochybovala jsem, že někde poblíž. Vyšly jsem na oslnivé slunce. Zamračila jsem se a pomalu se vydala se vstříc vznášedlu. Poppy mě jemně s rukou na rameni zastavila. ,,Neudělej mi ostudu," řekla jen a já se pousmála nad ubohým pokusem o humor. ,,Neboj se. Já to nebudu," pravila jsem a i ona se usmála. Zmáčkla mi rameno na rozloučenou a já se zadívala do jejích očí. ,,Nevidíš mě naposledy živou," dodala jsem a konečně šla ke vznášedlu. Mírotvorce se mě tam ujal a usadil mě na jedno ze třinácti sedadel. Muselo být druhé vznášedlo, když zde bylo připravených jen třináct splátců. Dorazili poslední opozdilci a po interiéru začala pochodovat mírotvorkyně s injekcí v ruce. Mírně jsem se otřásla, když jsem spatřila jak jehla zajela jedné splátkyni pod kůži. ,,Paži," přikázala mi žena. Jen jsem na ni nervózně civěla. Tak si mou paži nabídla sama a píchla mi tu záhadnou věc do těla. Pod kůží mi něco slabě zasvítilo a pak zhaslo. Musel to být čip, došlo mi. Dveře hangáru se zavřely a my se vznesli do vzduchu. Nikdy jsem neletěla. A nepotřebovala to zažít. Výšky jsem neměla nijak v lásce a létání obzvlášť. Prohlédla jsem si nervózní tváře ostatních. Nikdo nic neříkal. Nikdo neměl potřebu. Aspoň, že tu s semnou nebyl Luke. Po přistání mě dva mírotvorci odvedli různými uličkami až do malé šedé místnosti bez oken. Tam byla Syrx. Málem jsem se k ní rozeběhla. Z toho celého místa jsem neměla dobrý pocit. Z toho, že mě každou chvílí pošlou nahoru do arény. Po několika váhavých krocích jsem ji objala. Zaskočená mi objetí opětovala. ,,Já...já netuším, jak ti poděkovat za to všechno," vybreptala jsem, když jsem se od ní odtáhla. ,,Děkuju postačí," tajemně se usmála a došla pro bundu visící na věšáku. Pomohla mi ji navléknout a zapnula mi mikinu pod ní. Celou dobu jsem ji pozorovala a pak zaryla své oči do jejích světle šedých. Musela jsem se podivit, jestli si autor této bundy uvědomil, jestli nás to zahřeje. Tušila jsem krutou pravdu. Syrx mi pohled opětovala. ,,V tom případě děkuju," vydechla jsem. Místností se ozvalo varování. ,,Třicet sekund," Chytila jsem Syrx za ruce. ,,Já se bojím," přiznala jsem. Potřebovala jsem, aby mě odtud dostala. Teď mi došlo, jak jsem tam nechtěla. ,,Staň se tou dívkou, kterou jsem viděla na přehlídce splátců. Tou na interview," poradila pouze. Tikání hodin na stěně mi přišlo nejhlasitější zvuk v místnosti. ,,Dvacet sekund," Pokusila jsem se znova najít v šedých očích záchranu. ,,Slibuju," vydechla jsem a Syrx mě políbila na čelo. ,,Deset sekund," Velmi neochotně jsem došla k průhledné tubě. Naposledy se podívala na svou stylistku a průhledná dvířka se zavřela. Usmála jsem se, jako na přehlídce a interview. Abych potvrdila další slib. Plošina semnou jela vzhůru. V hlavě mi hučelo, tep se mi zrychlil a dech mi přišel nepřirozeně hlasitý. ,,Tak jo, Katrin, začínáme. Teď už na ostro. Klídek," promlouvala jsem k sobě. Dech se mi zklidnil a já se uvolnila. Protáhla jsem si zápěstí a hlavu. ,,Zvládneš to," opakovala jsem. Sluneční paprsky arény mě ozářily. Chtě nechtě jsem si zastínila obličej. Potřebovala jsem vědět, jak to tam vypadá. Přede mnou se ukázal proslulý Roh hojnosti a okolo se válelo spousty zbraní jídla a pšenice ví čeho ještě. Travnatá plocha přede mnou byla poklidná a ostatní splátci vedle mě v panickém klidu. Očekávala jsem, že se plošina zastaví, jenže ona pokračovala dál. Vzhůru. Vyvalila jsem oči a začala balancovat na plošině. Žaludek se mi zhoupl. To mohou? uvažovala jsem. Ostatní splátci nebyli zrovna z toho nadšení. Plošina se s cuknutím zastavila a já se zakymácela. Moje rovnováha nebyla zrovna světoznámá. Pohlédla jsem na špičky smrků u kterých jsem byla a po splátcích. Zhruba v naší úrovni se odpočítávalo od desíti. Za chvíli. Už jen chvíle. Splátci byli vyděšení nebo připravení skočit. Já se smířila s možností sklouznutí po tyči. Rychle jsem se porozhlédla po okolí. Byli jsme na kopci a uprostřed byl Roh hojnosti. Všude byli lesy a občas vidět ostatní kopce. Nikde nebylo vidět jezero nebo potok. Posledních pět sekund. Připravila jsem se a krajinou se ozvalo troubení. Znamení. Okamžitě jsem se chytla tyče a s vyšvihnutím jsem se klouzala dolů. Tyč mi probíhala mezi mými dlaněmi, kde se mi ozývala bolest. Netušila jsem, jak isou na tom ostatní. Poslední metr jsem doskočila a vyběhla k Rohu. Neobtěžovala jsem se dodržet pravidlo, být dál od Rohu. Chtěla jsem získat sadu vrhacích nožů. Za každou cenu. Očima jsem rychle prohlížela batohy a chtěla vzít jeden do rukou. Někdo na mě zezadu dopadl a já si vyrazila dech. Malá dívenka s tmavší pletí mi chtěla jednu vlepit, ale já ji rychle ze sebe shodila a bonusově jí nakopla, aby se za mnou už nemohla vydat. Loukou zaznělo několik výkřiků. Já se však dál řítila s batohem přes rameno k Rohu. Začala jsem prohlížet zbraně. Všude byly nějaké meče, kopí mačety, ale žádné zbraně na vrhání. Až na ta kopí. Spatřila jsem jednu random černou bundu, jak tam osamoceně leží, a popadla ji. Vzala jsem jeden nůž poblíž a zkontrolovala situaci. K Rohu se už blížili ostatní. Musela jsem zmizet. Blížící se profíci mě mohli uvěznit v Rohu nebo při mém pokusu k útěku rovnou zabít. Dál v Rohu jsem spatřila černý luk s šípy, ale nevzala jsem ho. Neměla jsem čas. Proto jsem vyběhla za Roh. Tam mě potkal kluk s mačetou. Musela se povalovat za Rohem hojnosti. Bez váhání se po mně ohnal, avšak já uhnula a sekla ho nožem. Ozvalo se jeho bolestivé zaúpění a já běžela pryč do lesa. Od louky se nesly výkřiky buď utrpení, smrti nebo překvapení. Nezastavovala jsem a neohlížela se po možných pronásledovatelích. Rovnou půdu plnou listí a jehličí vystřídal svah s listím a jehličím. Neodhadla jsem správně svou rychlost a po chvíli se už kutálela dolů. Zastavila jsem se až o nějaký strom ránou do hlavy. Zamručela jsem a pomalu se zvedla. Zvládla jsem jatka! Přežila jsem začátek! Má hlava se radovala a řvala bolestí zároveň. Byla jsem stále blízko Rohu hojnosti. A tohle byla přesně ta strana, kam jsem nechtěla jít. Okolnosti mě jaksi přinutily změnit mé plány. Jenže nikdy nic nejde podle plánu. Zároveň mi to přineslo nápad. Jelikož jsem chtěla běžet směrem od svého podstavce do lesa, dávala jsem tím správný odhah profíkům, kdyby mě chtěli najít. Neboť většinou splátci odběhnou na druhou stranu od své plošiny. Avšak já jsem běžela opačným směrem, přičemž mě aspoň pět lidí vidělo. Takže, já teď půjdu, samozřejmě nenápadně, obklikou okolo louky na směr, kam jsem původně chtěla. Čímž se zbavím pronásledovatelů. Ale zároveň jsem potřebovala být opatrná, protože teď okolí bude plný splátců. V duchu jsem se pochválila a vydala se kolmo od svahu doleva. Hlava mě stále bolela a nohy motaly. Má ostražitost byla ohrožena. Ale díky bolesti hlavy mě napadl můj další postup. Asi se budu mlátit do hlavy častěji. Nebo taky ne! Mé kroky se konečně staly normálním jistým krokem a já pomalu postupovala lesem. Po chvíli jsem to přehodnotila v běh. Potřebovala jsem se tam dostat, co nejdřív. Uslyšela jsem šustění listí. Padla jsem do lehu do listí za strom. Dech jsem zklidnila. Chlapec se špinavě blond vlasy okolo proběhl jako laňka, aniž by si mě všiml. Po napočítání do třiceti po jeho zmizení jsem se vyšvihla zpět na nohy a pokračovala. Nikoho jsem víckrát nezahlédla. Byla jsem rozhodně nedaleko Rohu hojnosti a splátci už museli být dál než já. Až na profíky. Nepochybovala jsem, že si zaberou Roh hojnosti jako základnu. Nemusely nikam přenášet zásoby a zbraně a mohli se pohybovat po aréně dost nalehko. Pokud Roh neovládne někdo jiný. Stále mě děsilo, že jsem neměla připravenou žádnou účinější zbraň než normální nůž u sebe v ruce. A že netuším, co mám schovaného v batohu na zádech. Na ujišťování jsem teď neměla čas. Až budu někde v klidu všechno si projdu do nejmenšího detailu. Vyšla jsem kopec, abych mohla zjistit, jak moc jsem blízko své cesty. Skrčila jsem se za hrbolkem za nějakým keřem a rozhlédla se po louce. Už muselo být po hlavním masakru. Roh hojnosti byl přímo přede mnou a hned vedle bylo jen jedno tělo. Okolo se pohybovali profíci. A vzduch proťal první výstřel z děla. Skrčila jsem se víc ve svém úkrytu a počítala výstřely. Brzy skončily. Kupodivu zemřelo v hlavních jatkách jen pět splátců. Uznale jsem si pro sebe přikývla. Na modré obloze s malými mráčky se objevilo vznášedlo. Letělo pro nebožáka na louce. Profíci se stáhli do lesa na druhé straně ode mě. Klidně jsem vydechla. Měla jsem trochu strach, že se půjdou schovat ke mně. Za hluku vznášedla jsem se zvedla a pokračovala lesem dolů, pryč od louky. Tentokrát už klidněji a ne zběsilým během. Několikrát jsem zkontrolovala slunce na obloze a odhadovala, kolik času zbývá do jeho západu. Protože do té doby jsem potřebovala najít útočiště pro svou první noc v aréně. Netušila jsem kolik jsem ušla kilometrů, nejspíš hodně, neboť jsem šla celý den, ale nohy už mě z chození bolely. Vlastně mě bolely po všem, co se dnes stalo. Naposledy jsem se podívala vzhůru ke slunci a usoudila, že bude čas najít místo na přespání. Nenapadalo mě jiné bezpečné místo než strom. Nerada jsem to rozhodnutí udělala, ale vybrala jsem si jeden strom, který jsem byla schopna zdolat a vybrala si jednu z tlustších větví. Usadila jsem se a vydýchávala tu námahu. Šplhání jsem vážně nesnášela. Teplota se mezitím prudce snížila a já se víc schoulila ke kmenu stromu. Pohlédla jsem na batoh a má únava šla okamžitě stranou. Chtěla jsem konečně vědět, co zajímavého jsem ukořistila. Začala jsem tedy batohem a tu zvláštní bundu, kterou jsem narychlo narvala do onoho batohu, jsem si nechala na konec. Nepochybovala jsem, že to bude nějaká kapitolská specialitka, kterou si pro nás tvůrci her připravili. Každý rok nějaká byla. V batohu byly sirky a tři pytlíčky sušeného masa. V duchu jsem se zaradovala a rovnou si dala několik plátků do úst. Snídaně mi vystačila i místo oběda, jenže po večeři už můj žaludek prahl. Trochu jsem se divila, že zrovna do toho batohu strčili tři pytlíčky, ale vůbec jsem si nestěžovala. Dále tam bylo jablko a to bylo vše. Předpokládala jsem, že tam bude i nějaký nůž, ale žádná zbraň v batohu schovaná nebyla. Udělala jsem dobře, že jsem si vzala ten nůž. Teď přišla na řadu záhadná bunda. Vůbec jsem netušila, na co jsem myslela, když jsem ji brala. Nejspíš jsem si myslela, že náhradní vrstva oblečení se bude vždy hodit. Jiný účel mě nenapadal. Rozepla jsem zip a vyvalila bulvy. Já měla takové štěstí. Tak zatraceně drahocenné štěstí! V bundě byly po stranách zavěšeny vrhací nože. Po každé straně byly tři nože. Vždy jeden velký a druhý byl menší. Podívala jsem se do rukávů a tam byl v každém jeden malinkatý nůž. Když jsem si jeden z nich vzala do ruky, byl nezvykle lehký a perfektně vyvážený. Usmála jsem se a bundu si navlékla přes druhou. Tělo mi zalilo teplo a můj úsměv se rozšířil. Uklidila jsem své věci zpět do batohu a opřela se hlavou o kmen. Byl čas na pořádný odpočinek. Oči se mi klížily, avšak jsem ještě neusnula. Potřebovala jsem probrat svůj budoucí postup. Mé nohy zabolely v odpověď. Zavrtěla jsem se zimou, jenž přicházela od nohou. Ne, teď už ne. Udělala jsem toho dneska už mnoho. Další postup mohu vymyslet ráno. Mé oči se zavřely a já se odebrala po náročném dni do říše plné klidu. Přesto jsem se v myšlenkách ptala, jak na tom je třeba Amy nebo Daneka.

___________________________

A jsme v aréně! Po dlouhých přípravách a předlouhých třinácti kapitolách jsme se konečně dočkali. No dobře, přestanu být, tak sebevědomá a pyšná, že se mi povedlo vydat kapču o týden později a ne o dva.
Jinak snad jste si kapitolu užili, děkuju za přečtení a hlasy (stále se divím, že někdo čte mé příběhy) a přeju krásný třetí adventní víkend ♡ :D