Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
Koukala jsem na může s dredy a doufala v rychlý konec. Ačkoliv jsem byla Na'vi o pandorské flóře a fauně jsem věděla pramálo. Sama v divočině bych vydržela pár hodin a to ačkoliv mě lákalo všechno poznat a zakusit na vlastní kůži.
Podle toho, co jsem se dokázala naučit, kmen Ometycaia toleroval jen věru málo přestupků, ale vše se za ty roky mohlo změnit.
Podle příběhů, které jsem natajno vyslechla, byl Toruk Makto pro nebešťany stejně zhoubný jako mor. Dokázal mě přesvědčit, že ačkoliv jsem byla obklopena samými špatnými nebešťany, aspoň další hrstka z nich by neprovedla to samé jako co udělali na jejich mateřské planetě. A taky se tak stalo.
Náhody se stávají jen výjimečně.
Účelově jsem se ale nepídila po tom, proč mě dali do toho vlaku, kde se měli převážet jen zásoby zbraní. Ani jsem nechápala, jak jsem se tam dostala.
V mých vzpomínkách právě chybí ta, která by mi řekla, jak se to stalo. Kdo mi dal pouta a jak jsem se tam dostala. Vím, ale zcela jistě, že jsem nespala. Poslední má myšlenka jasně svítila. Neklížily se mi oči, necítila jsem se unavená.
Seděla jsem na hliníkové židli, která se ohřévala mým teplem a učila se jednu z těch věcí, která mi tu byla naprosto k ničemu.
Ani jsem to nedokázala pochopit. Tužka v mé ruce byla hubená jako nitka a počítač tak křehký, že do něj stačilo o něco více praštit a mohla popraskat celá obrazovka.
Kvůli jedné Na'vi přece nebudou vytvářet něco většího a méně křehkého. Neviděla jsem smysl mé existence a oni asi také ne. Žádné informace jsem nevlastnila a ani pro výzkum jsem nevyšla nijak lákavá.
Vše, co vědět chtěli, už zjistili. A na to, abych jim nějak pomáhala, jsem jim až moc nevěřila. A oni to věděli.
Chtěla jsem vidět matku, ale až moc jsem se právě bála sama o sebe.
„Jak se jmenuješ?"
„Hasey." Hlas mi v polovině přeskočil. Nepatrně jsem polkla a snažila se dívat na Na'vi před sebou. Ti za mnou vypadaly, jakoby mě chtěli nejdřív zabít a později dát na oheň.
„Hasey, povedlo se jim to?"
Bezmocně jsem pokrčila rameny a otřela si slzu.
„Nevím, tohle mi nikdy neřekli."
„Kolik ti je?"
„Asi patnáct."
Jedna z žen se dotkla toho s kým jsem mluvila a zatahala ho za rameno. On se k ní otočil a povytáhl obočí.
„ Je zraněná. Nech ji ošetřit."
Muž přikývl. A já se až teď zaměřila na svůj bok. Ani jsem si nevšimla, že mi na jednom místě teče krev o něco více. Stejně jsem byla celá odřená.
„Tuk, zaveď ji k Nateyamovi."
Bezmocně jsem čekala, co se bude dít. Nesnáším ten pocit a přeci jen ho cítím neustále. Nervozitou se mi klepala ruka a právě jednu z nich mi stiskla malá dlaň. Cukla s ní dopředu a mně nezbývalo nic jiného, než jít za ní.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rozhodla jsem se pro kratší kapitolky ať to můžu vydávat, co nejčastější. Tak, snad nejste z voleb tak naštvaní jak já.
