Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Připravená," zeptal se mne Neteyam a já jen nevýrazně přikývla. Moje ruka se dotýkala napjaté kůže pokrývající pevné svaly. Hladila jsem v poklidném tempu Pa'li bok a snažila se navyknout na přítomnost tak obrovského zvířete.
„Chceš pomoct do sedla?" zeptal se mne Neteyam a já jeho nabídku velice ráda přijala. Ještě štěstí, že mi kraťasy zakrývaly ta velmi soukromá místa.
Kdybych si oblékla to, co na sebe oblékaly Na'vi, Neteyam by zahlédl úplně vše.
„Udělám ti stoličku."
V rychlosti mi vysvětlil, jak se mám vyšvihnout nahorů a přitom působil jako někdo úplně jiný. Jako lepší kopie Titána, která nepotřebuje srážet mi ego až na dno největší propasti na Pandoře.
Nechtělo se mi do toho a když jsem si představila, jak se vyhoupnu svými zablácenýma nohama na hřbet Pa'li, otočil se mi žaludek vzhůru nohama.
„Na tři, dva, jedna vyskočíš. Řekni, až si troufneš."
Neteyam se přikrčil a natáhl ruce tak, aby na nich udržel mojí váhu.
Otřela jsem si slané ruce do látky, vydechla a zamumlala rychlou modlitbu.
Poté jsem odhodlaně kývla na Neteyama a počkala dokud jeho rty nezačnou odpočítávat.
Potřebovala jsem si důvěřovat a na to stačilo, aby to moje tvrdohlavá hlava pochopila.
Přišel okamžik, kdy Neteyam vyslovil to osudné slovo.
Vymrštila jsem se vstříc tomuto kaskadérskému počinu. Ruku jsem opírala o jeho rameno a jednou nohou stála na jeho vytvořené stoličce. Snažila jsem se být, co nejrychlejší, aby si najednou gravitace neřekla, že je lepší, kdybych se zvrátila hezky na záda.
Když jsem druhou nohu chtěla přehodit přes koně, věděla jsem, že nakonec skončím na zemi jako kus hnoje.
„Ne! Tohle ne!" ječela jsem při pádu.
Jedna moje noha zůstala přichycená k Pa'li hřbetu a druhá klesala dolů spolu s mým těžkým a nemotorným tělem.
Čekala jsem kdy přistanu na zemi a ozve se ten čvachtavý zvuk. Slyšela jsem plesknutí, ale moje přistání bylo poněkud měkčí, než jsem očekávala.
Jen jsem vyčkávala, než se mi Titán nezačne posmívat jako malé dítě, které nechápe lidské city.
Držela jsem oči zavřené a až když se pode mnou ozvalo bolestné zasyčení, otevřela jsem je na malou škvírku.
Zdálo se, že zvíře je v naprostém pořádku a že něco stejně modrého jako já, se nachází pod mojí skromnou maličkostí.
Vyplašeně jsem se odvalila pryč a přestala dbát na tu špínu, která se na mne přilepila.
„Dobrý? Strašně se omlouvám. Moc mě to mrzí," létala ze mne slova jako včely z úlu.
Nakláněla jsem se nad Neteyamův zkrabatělý obličej a ohmatávala ho, jako kdyby umíral na nějakou smrtelnou nemoc.
Držel si jednou rukou bok a druhou si podložil hlavu. Ihned jsem si ji dala na svá kolena a naprosto mi nezáleželo na tom, že bych ho raději zabila, než zahrnovala omluvami.
„Nic mi není. Uklidni se!"
Zaslechla jsem v jeho hlase podtón bolesti. Moc dobře jsem chápala, že je to ten nejstarší syn, syn náčelníka a jeho následovník. Že si vezme tsahík a spolu vrhnou kopu roztomilých dětiček, ale aspoň jednou nemusel lhát.
Nebyl tu jeho táta, máma... Tuk. Nikdo před kým by mohl dělat hrdinu.
Přimhouřila jsem na něj svá chlupatá obočí a jim naučeným chvatem jsem ho otočila na břicho.
Potřebovala jsem se ujistit, že je vše vpořádku. Pod nánosem bahna jsem nedokázala zahlédnout ani náznak kůže.
Netuším jak jsem k této informaci přišla, ale pokud krvácel, bahno to umělo ucpat, ale pokud se dostalo do oběhu, tak mohla nastat otrava krve. Doufám však, že jsem si všechnu smůlu snědla za ostatní a již to není potřeba.
Ještě, že ve mne bylo tak málo démonské krve, že mě nástrahy lesa naprosto netrápuly.
„Otoč mě zpátky, kalweyaveng. Co ti zas přelítlo přes nos?"
Vzepřel se z mé náruč e a když se zvedal, zasekl se v pokleku, takže naše tváře byly k sobě blíž, než kdy jindy.
Stačilo by jen, aby se do mě z ničeho nic opřel vítr a s jistotou by se naše rty spojily v nejistém usliněném polibku, který by trval méně vteřin, než bych si toho stačila povšimnout.
Některé věci nebývají zrovna fér.
„Jsi bezbranný jako ukřičené mimini," zašeptala jsem mu před obličej a postavila se na nohy tak rychle, že jsem sama ze sebe byla překvapená.
Titánovy tréninky asi k něčemu jsou.
𖠫𖠪 𖥷 𖥶 𖥸𖥶 𖥷 𖠪𖠫
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Chtěli jste delší, tady to máte . Takže rada do budoucna, zbavujte se věci, které nepotřebujete jinak nebudete muset uklízet v kuse váš pokoj už týden.
