Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
Ze špatného konce? Moje hlava nemohla přijít na tom, co tím tvrzením myslel.
Přišlo mi, že jsem na to šla dobře.
Přestala jsem ho nesnášet, pak jsme se spřátelili a nakonec mezi námi vzniklo něco, co ještě dlouho nemělo nést žádné pojmenování.
A možná, že jsem to jen zbytečně řešila. Přehrávala jsem si všechno, co vedlo k tomu překrásnému okamžiku naplňujícího mé tělo neznámým přívalem nezastavitelné energie.
Třeba bych dokázala hopsat po hlavě a ani bych netušila, jak s tím přestat.
„Jsi tady?" zaluskal mi před obličejem Norm a přisunul přede mne plný talíř sladkých placiček posypaných cukrem.
„Jo." Zvedla jsem si jednu k ústům a ukousla si. Tušila jsem, že je to jedno z těch těst, co se po oprahnutí změní v křehoučkou slast.
Zamručela jsem a překvapeně jsem se podívala na Norma v jeho postarší lidské verzi. Co jsem ho poznala, tvrdil, že se nehodlá propojit navždy svojí mysl s avatařím tělem dokud nebude tak starý, že ho k tomu okolnosti nedonutí.
Chápala jsem ho. Představa, že bych svojí mysl zamkla v jiném těle mě brala o všechny možnosti, co jsem na svém starém milovala.
„To jsi udělal ty?" zamručela jsem a olízla si zašpiněné prsty.
„Ano. Není to tak složité."
„Budeš mě to muset naučit." Norm se posadil naproti a pročetl si všechny čísla, která naměřil.
Byla jsem jeho pokusný králík číslo jedna. Měřil na mne cokoliv, co se dalo. Někdy jsem musela nosit Holter a zapisovat, co jsem celou dobu prováděla, aby získal nová data.
A já nebyla v ničem proti. Jak už jsem říkala, věda je věda.
„Zhubla jsi," polk a podíval se mi do očí. Tvářil se tak vyděšeně, jako kdyby se bál, že ho za tenhle fakt praštím. Za jedinou věc, kterou bych ho potrestala by bylo, kdyby mi už nikdy tuhle dobrotu nepřipravil.
Tolik nových informací a vjemů, které mi každý den život nachystal, stáli za útrapy, jež se přihodily.
„To je dobře nebo špatně?"
„S tím, že tě jeden z Jakeových synů prohání po venku to dává smysl, jen na takovou aktivitu tvoje tělo nebylo zvyklé. Měla bys jist víc proteinů." Vytáhl z kapsy dózičku jejíž obsah mi byl neznámí. Sice jsem prolezla laboratoř křížem krážem, ale vše jsem neznala.
Položil jí přede mne s papírem o užívání. Moje tělo potřebovalo velmi pomoci. Norm musel nakopávat hormony, aby se mi zvýšil jejich větší počet a taky bakterie.
„Ale myslím, že když to řeknu Neteyamovi, tak ten se o tebe postará. Je v tom až po uši."
„V čem?"
„V tom mezi vámi. Je to celá Naytiri."
To lahodné sousto se zaseklo v mém krku jako suchý chleba. Začala jsem kašlat, ale ani údery pěstí do oblasti mezi prsy, se to neposunulo. Normovi ručičky mi byly leda k tomu, kdyby mi ji chtěl strčit do krku a vyndat to ven.
„Určitě v tom není až po uši, " zaprotestovala jsem, i když jsem tušila, že Norm ví své.
Určitě tušil víc, než já a to i když do toho strkal nos a nemělo se ho to vůbec týkat.
„Od kdy je z tebe vztahová, poradkyně? Nikdy si s nikým kloudně nechodil."
Jen jsem si představila, jak jsem oproti němu vysoká a udělalo se mi líp. Přeprat mě by pro něj bylo stejně těžké jako zabíjet ohavný hmyz. Tak maličký, že ho stačilo zašlápnout.
Raději jsem nezmiňovala ten fakt, že tu bylo tak málo žen, že by se o ně ani prát s ostatními nemohl. Stejně by ho přepral kdokoli.
„Někdy nemůžeš zapomenout," řekl tak tiše, že jsem ho málem přeslechla.
„Ta žena je na Zem?"
Jediné vysvětlení, proč je jí stále věrný, co se mi vkrádalo do mysli, neposkytovalo další bližší vysvětlení.
Lidé jako on, se neobejdou bez nešťastné lásky. Naše zapálení pro vědu nepřipouštělo něco tak nefungujícího jako je vztah a i přes to jsem doufala, že mi to s Titánem klapne.
„Zemřela. Před skoro šestnácti lety."
Vzpomínky mu přinášely stejnou bolest jako tehdy. Rány se mu nezacelily a mě nezbývalo, než je tiše pofoukávat.
„To je mi líto."
„Mně také."
𖠃𖠃𖠃
„O co se snažíš?" Vylekal mne Titán. Zalapala jsem po dechu a otočila se na něj s rozlobeným výrazem.
Snažila jsem se být nenápadná. Aby mě ani díky větru neucítili. Jejich hlasy se rozléhaly krajinou jako ranní světlo a jejich těla se v hře stínů pohybovala jako letní bouře.
Kdyby tu jeho načapali, méně než jedno procentní šance, že se mu něco přihodí. Hněv jeho rodičů byl přeci jen slabší odvar proti hněvu Eywy. A to, že se zlobila jen málo kdy.
„Dneska neřeší tebe," upozornil mě na to, co jsem se chtěla dozvědět, ale ne od něj.
„A pokud mi něco slíbíš," přikradl se k mému tělu a svůdně mi zapředl do ucha, „řeknu ti to."
Tomu nešlo odolat.
𖠫𖠪 𖥷 𖥶 𖥸𖥶 𖥷 𖠪𖠫
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tak, co myslíte, že bude dál?
Prostě zjistila jsem, že jsem závislá na edited o Jakeovi a Neytiri. Nevím, jestli chci spíš být s Neytiri nebo Jakeem.
