Tichá přání (Neteyam)

36HASEY36

Doufala jsem, že to bude snazší.
Že vše půjde tak, jak jsem si namalovala.

Laso se sice obtočilo několikrát okolo zobáku, ale i přes to mě dokázal maličko rafnout do ramena.

Rána se mi s každým pohybem odchlipovala a z poraněné kůže se valilo ven tolik krve, že za chvíli s ní dokážu naplnit celý bazén.

Na jeho hřbetě jsem málem vypustila duši, ale radostí jsem ani nepociťovala nic jiného, než přívaly tolik žádaného adrenalinu.
Bylo to velmi uvolňující, dokud se mi před očima neobjevily hvězdičky a neohromil mě fakt, že ještě není po všem a boj teprve začíná.

Držela jsem se jeho krku jako záchraného kruhu, i když to on mě stahoval ke dnu.

Pěkně vyfouklý kruh!

„Ty potvoro pitomá!"

Naštvaně jsem mu zaryla nehty do odolné kůže a zmučeně zasténala.

Mrskal sebou jako rybka a nenechal mě využít žádnou přestávku, kterou si mezi mrskáním dával.

Skoro jsem se bála, že se se mnou přetočí a zamačká mě tělem do země.

Jednou rukou jsem si rychlým gestem hodila culík přes rameno a zase se zachytila za hrbolek v kůži.

Pravou rukou jsem se nedržela pevně.
Bříškama prstů zvědavě obkreslovala strukturu krycí tkáně.

Myslela jsem si, že bych ho tím mohla uklidnit, ale nestalo se tak.

Tenhle boj musel co nejrychleji skončit.

Poposunula jsem se po těle blíž a konečně spojila konce nervových zakončení.

Propocená až k morku kostí jsem se narovnala, přejela znovu prsty po jeho kůži a vyrovnaně dýchala spolu s ním.

Kapka potu mi stekla po krku do výstřihu trika a bylo to jako upozornění na nedodělanou práci.

Ještě budeme muset zvládnout první let.

Utvrdit naše tsaheylu.

Teď to nebylo o Neteyamovi, o vesnici, o Sullym, o lidech, o mém původu.
Vše se odehrávalo jen okolo mě a o tom nádherném zvířeti.

Poručila jsem mu, aby zase jako majestátní nelítostný tvor vzlétl k nebi a zastrašil všechny ostatní.

Pár kroky se dostal ke srazů a skočil z něj pryč do mocného proudu vzduchu.

Jako list stromu se vznesl k výšinám a roztáhl křídla, aniž bych mu musela poroučet.

Bála jsem se, že budu v tomto spojení tak dominantní, že přebiji všechny jeho myšlenky, ale i on na mne klidně promlouval.

Sdílel mi své myšlenky a já za to mu oplácela stejnou měrou.

Když jsme byli tak vysoko, že nás nemohla ohrozit žádná masa kamene, spustila jsem ruce z jeho kůže a česala s nima studený vzduch.

Štěstím jsem se začala smát jako vyšinutá.

A bylo to za mnou.

Byla jsem královnou nebes!

Ústy jsem se k Ikranovi přiblížila a poděkovala mu za vše, co mi neochotně dal.

Za tu oběť a za poctu.

Konečně jsem dokázala něco, co mi, mohlo vylepšit reputaci, i když ani potom se na ní bude lesknout špína.

𖠃𖠃𖠃