Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Jsi pomalý," vysmívala jsem se mu, ale jak to bývá. Karma mi to oplatila.
Neteyam mě chytil za ocas, cuknul s ním dozadu a už se mi po třetí povedlo skončit na zemi.
Zasyčela jsem na něj přesto, že některá slova by byla mnohem výstižnější. Pravidla jsou však pravidla.
„Proč se neustále válíš po zemi?" vysmál se mi Neteyam a našpulil rty tak až mě to rozesmálo.
Stejně už jsem byla od hlíny dost, takže když jsem si natáhla nohy a podložila hlavu rukama, nezaobírala jsem se nad tím, jak mé drahocenné oblečení bude špinavé. Hlavně, že jsem mohla na chvíli vypnout.
V útočišti jsem se cítila jako ta černá myš, svítila jsem jako žlutá tečka na radaru. Tak moc jsem Neteyamovi záviděla, jak moc si byl jistý sám sebou.
Možná jsem v mnoha ohledech těžila ze svých znalostí, ale ty mi oproti těm jeho byly v tomhle prostředí naprosto k ničemu. Mluvila jsem stejným jazykem, ale myslela jiným.
Znala jsem zvířata a rostliny na Pandoře, ale nevěděla jsem jak nádherné a nebezpečné doopravdy jsou.
„Je tohle vážně skutečné?" Vyšlo z mých úst do hlasitého šumu lesa.
Místo, aby mi odpověděl, mě znovu zatahal za ocas. Kazič!
„Už ti někdo někdy řekl jaký jsi nezdvořák."
Neteyam se bez větších optíží ohnul a zatahal mě za vlasy. Připomnělo mi to tu skutečnost, že bych se mohla pokusit o podobný účes, který by mi konečně pomohl vidět aspoň něco, když jsem byla usazená za Neteyamovým tělem na jeho impozantním Ikranovi.
Z toho zvířete mi hrůzou strnuly chlupy po celém těle a to ačkoliv jsem ke tak moc obdivovala.
Moje celá teorie však spočívala na tom, že až když sama uzavřu tsaheylu se svým, přestanu se tak bát.
Ale to bude za dlouho. Moje hlava byla natolik přeplněná fakty, které zabíraly místo proto, co Neteyam bral za důležité.
„Pojď! Musíme zapracovat na tvé fyzičce. I Tuk by ti natřela zadek," vysmíval se mi dál.
Tušila jsem, kde je ta pověstná hranice a zatím jsem ji jen zblízka osahávala. Někde byla měkčí a jinde tvrdá jako skála.
Tentokrát jsem ho já chytila za ocas a strhla ho k sobě dolů. Než pochopil, co se děje, omylem jsem mu ho přišlápla a i přes to jsem běžela dal.
„To ti nedaruji, skxawng!" zakřičel do mých zad.
Po celou dobu, co jsem běžela, jsem se chechtala až prolemuři raději skákali z liány na liánu dál, aby se mi vyhnuli.
Tušila jsem, že mě Neteyam brzo najde a doufala jsem, že mu to tentokrát bude trvat trochu déle než jindy.
Slunce se natahovalo k okraji a eufonie lesa ustávala. Seděla jsem skrčená na nejvyšší větvy, která mne ještě dokázala udržet a sledovala, jak se nade mnou pohybují ostrůvky.
Tiše jsem nařezávala kůru stromů, abych se dostala k té sladké míze, kterou po mně tolik chtěli ti dva troubové z laboratoře. Kdyby si pro to Norm zašel sám, možná by se obešel bez trochu mojí DNA v té husté kašičce a pro ten případ, že by to přeci jen zjistila, nabrala jsem ještě jeden vzorek. Byla jsem od toho celá ulepená, ale bylo to pro vědu a té jsem fandila.
Jediné, co mě mohlo trápit, byl ten fakt, že se Neteyam nejspíše vybodl na to, aby mě hledal a raději mě tu nechal přes celou noc, abych to tu nějak přežila. A to vůbec neznělo dobře.
Vylézt na nejvyšší větev jsem dokázala, ale udělat si tu pelech. Nic nepohodlnějšího jsem nikdy nezažila a i kdybych se pevně k větvi přivázala, ráno bych stejně spala otočná hlavou k zemi.
Nechtěla jsem se vyplašit ještě víc, ale tohle byl přesně Titánův styl. Nechat mě vypořádat se se vším novým samotnou a pak se s povzdálí smát. Byl odchovaný přírodou, mohl klidně stát na jednom místě a nic by se ho nepokusilo zabít, protože z něj všichni jisto jistě cítí tu přírodu.
Ne, že bych taky nevoněla nějak příjemně. Sama sebe jsem dobře cítila a ta zvířata pode mnou zdrhala míle daleko. Zvířata jsou němá, ale taky neumějí držet zobák, když se to sluší.
Vyčerpaně jsem si opřela hlavu o kmen, zastrčila ampule do vyplněně kapsy v kalhotách, kde by se jim nemělo nic stát.
Jde se na to! Lezení jsem naštěstí proti jiným aktivitám naprosto zbožňovala a možná za to mohl fakt, že vyšplhat na strom jsem zvládla rychleji než Neteyam a jeho prohra mě po několik dní udržovala v dobré náladě, ačkoliv mi Titán zatápěl v čemkoli mohl.
Když jsem slezla, určila jsem si jasný cíl, tentokrát ho opravdu schodím z úkrytu a lítost nad tím činem neprojevím.
𖠫𖠪 𖥷 𖥶 𖥸𖥶 𖥷 𖠪𖠫
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
