Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Moc se nevyznám v okolí. Poznám jen to území, kam mě nejdál vzal Neteyam, ale jestli se domnívám správně, nic pod Haleluja vést nemůže, ale vlaky mají."
Zavřu oči a začnu vzpomínat na tiché šeptání z povzdálí, které jsem se za každou cenu snažila vytěsnit. Jako malý ptáček jsem se snažila přežít a nevzrušovat se nad věcmi, které mi byly líto, že je nepoznám.
Tvrdit, že není možné žárlit na věci nepoznané, je nemožné. Já totiž uvnitř kypěla smutkem a vztekem silnější, než zeď držící mě od svobody.
V hlavě jsem pátrala jako ve staré knihovně zatuchlé plísní a životy nenasytných snílků tvořící si svět ve své fantasii.
Kdyby to tak bylo lehké jako uchopit do ruky papír. Pamatovat si, co jsem včera jedla a co párkrát jen tak zaslechla bylo nad mé síly.
„Myslím, že z jednoho z tunelů dováželi pokaždé jenom unobtannium."
Svírala jsem víčka k sobě a kousala si ret.
„Byl to tunel z severní strany. Byl postavený jako první. Nová základna byla mým domovem jen poslední čtvrt rok. Neznala jsem ji tolik."
Norm sevřel rty a zakreslil jednoduchou značku na místo, kde si myslel, že je právě již zmíněný tunel.
„Já jsem sem byla přepravena helikoptérou."
„Hm. Tahle není využívána. Chybějí zde koleje a na materiálu se šetří." Když už jsem věděla, kde je sever na mapě, bylo to snazší.
„Dobře. To zní pravděpodobně."
Norm se opřel o stůl a unaveně se pustil do dalšího ptaní. Nakonec jsme došli k nechutně velkému číslu kolejišť a to jsem si byla jistá, že jsem o spoustě dalších neměla ani ponětí.
„Na." Podá mi do rukou sklenici naplněnou hnědou bublavou tekutinou. Když si upiju z příliš malého hrdla, překvapeně se podívám na Norma.
„To tu máš vážně Coca Colu?"
„Hm, syrup a perlivá voda. Nic složitého."
Spokojeně mu přitakám a vypiju vše dřív, než zbyde jen sladká voda.
„Zasloužila sis to. Tak a teď něco více nepříjemného."
Netuším, co by po včerejší noci mohlo být horší. Snad jen, kdyby z nebe padaly červy.
„Tak jo. Tohle odnes Jakeovi a já se vrhnu do dalších věcí."
Vyděšeně se podívám na Norma a zavrtím hlavou tak urputně, že mi praskne něco v krku.
„Ne ne ne, tam nejdu."
„Nechci, aby ty plány viděl někdo další, Hasey. Odnes to a nezdržuj!" Poslechnu jen proto, že vidím, jak jsou všichni v poslední době unavení a dopadá na ně stres jako morová rána. Je to nevyhnutelné a prozatím se neví ani medikace.
„Dobře." Potřebovala jsem si udržet jeho náklonnost, protože bez ní bych plavala v tomhle světě jako opuštěná bojovnice v akváriu. Nečinně přihlížet a občas splnit nějaký pitvorný úkol stálo maximálně všechnu mojí sílu, která se bez Titánovy přítomnosti načerpávala zpět dvakrát pomaleji než ubíhala pryč.
Jakeův ústřední stan stál od jeho rodinného dobrou půl míli. Byl menší a za to vyšší, aby se v záplavě ostatních stanů neztratil. Na jeho špici často svítilo uklidňující světlo, které snad připomínalo jednu z mnoha svítících teček na mém těle.
Přišla jsem si, že ani pod oblečením je nedokážu skrýt, protože prosvítají úplně pod čímkoliv.
Už jsem se těšila, jak jednoho dne budu svobodná a poletím do takové dálky, že mé tělo budu moct zabalit do látky tlustší než je moje zápěstí.
Neotálela jsem moc dlouho, protože se moje sebeovládání vytrácelo stejně rychle jako mizelo světlo, když zapadalo slunce.
Do svých plic jsem nabrala tolik vzduchu, co jsem mohla a šla dovnitř. Jako jediný z mnoha stanů, měl tento kůží krytý vchod a vyztužené stěny tak, že jen z malého otvoru, kde se nacházelo světlo, prýštila dostačující záře, která osvítila všechno okolo do namodralého tónu. Odlesk vody.
Až uvnitř jsem si uvědomila, že jsem přišla bez pozvání a že jsem mohla vyrušit nějakou velmi citlivou diskuzi. Když jsem však našla vevnitř Titána a jeho otce, jak na sebe hledí v němé výzvě, vytřeštila jsem oči.
Tohohle jsem nedokázala být součástí.
Už však bylo pozdě. Jake si mě prohlížel od zdola nahoru, pokýval mi na souhlas hlavou, kdežto jeho syn se zachmuřil a nechápavě hledal v mých očích odpověď na novou změnu.
Cítila jsem, že s tím nesouhlasí, ačkoliv mě rád nutil si tohle obléct. Ty šňůry mi ubíraly spoustu energie, ale to nevadilo. Stávaly se i horší věci.
Třeba to, že se Neteyam snažil odporovat otci, ačkoliv věděl, že je to naprosto zbytečné. Že brzy zase opadne jeho odhodlání a podrobí se všem rozkazům, které mu O'leyktan zadá.
Snad jediný vroubek, který se nedal Titánovi upřít. Nikdy bych však nekrmila jeho mysl žvásty, aby se osvobodil od jeho vlivu. Na to už bylo příliš pozdě.
A pokud se to dalo brát aspoň trochu pozitivně, Jake chránil svého syna jako klenot, ale i ty se občas ztratí nebo roztříští.
„Neruším?"
Jsem vážně tak hloupá nebo jen tak vypadám? Jasně, že ruším tuhle chlapáckou poradu.
„Už pojď dál," řekne Jake a rukou naznačí pohyb k němu.
„Co tady děláš?" oboří se na mě Neteyam.
„Nesu něco od Norma," odpovím mu, ačkoliv si to za to štěkání nezaslouží. Na rozdíl od něj jsem nějak vychovaná... promiň Neytiri.
Zamířím k stolu ručně opracovanému a rozložím na něj naší mapu.
„Hm, velmi dobře," zašeptá si Jake, když si prohlíží všechny mé doposud nasbírané informace.
„Můžu už jít?" nesměle se zeptám a sklopím hlavu, abych působila neškodněji. Kdo by taky zabíjel takové neviňátko, že? Hlavně, že se mi vyrýsovalo svalstvo na místech, kde to ani není možné.
„Neteyme, můžeš dát Hasey poslední lekci ale, jestli se o něčem dozvím, neskončí to dobře."
𖠫𖠪 𖥷 𖥶 𖥸𖥶 𖥷 𖠪𖠫
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hahaha, kdo si myslel, že už nikdy nic nevyjde. Tohle prostě potřebovalo uzrát jak tvarůžek, jenže se to i tak moc nepovedlo. Promiňte za čekání a zase příště.
