Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Budeš ještě hodně dlouho mlčet?" Nateyam seděl v tureckém sedu na studené zemi a strkal si jednoho opečeného teylu do pusy za druhým.
Moje miska byla plná a ačkoliv mi tohle jídlo chutnalo stejně jako bláto, z misky neubývalo nic jenom díky klukovi naproti. Jindy bych nepohrdla naprosto ničím.
„Nechtěl jsem ti lhát, ale potřebuješ se, co nejdřív začlenit. Tohle," řekl a ukázal rukou na můj vršek, „je strašně nápadný."
„Co ti na tom tak záleží?" ohradila jsem se na něj a hodila si do pusy teylu. Chutnalo to s podivem výborně a maličko nasládle. Předsudky jsou příšerná věc.
„Ty jsi nechtěla, aby tě všichni sledovali. Našel jsem jen řešení." Odvrátil ode mne tvář a jeho ocas se zavlnil a rozvířil prach na zemi.
Tak on si myslel, že dělá správnou věc. Dokonce jsem začínala pochybovat o tom, že mě vzal na Ikrana z čistě zištných důvodů. Ten kluk hledal jedno pobavení za druhým. Kdyby jen na chvíli si ze mne přestal dělat pokusného králíka, určitě bych se přestala cítit tu potřebu utéct, co nejdál. Jak by se za mnou prášilo.
„Oblečení mi nijak nepomůže," odfrkla jsem si.
Díky triku jsem si také myslela, jak neohrožená a nesmrtelná jsem. Že mě nic nepokoří. Že mi další kus plechu nezpůsobí ránu.
I jen malý kus dokázal obrovský zázrak. Ty nitky plnily snad jeden jediný účel, totálně mě vykolejovaly. S nimi bych omylem spadla do jámy a ani bych se tomu nedivila.
„Proto začneme s výukou. Od teď jsem tvůj mistr." Až naprší a uschne.
„To teda ne," protestovala jsem a jako malý spratek se otočila k němu zády.
„Stejně nemáš na výběr."
𖠃𖠃𖠃
„Umíš se aspoň maličko bránit?" Každým následujícím okamžikem s Neteyamem jsem se utvrzovala v tom, že si se mnou hraje jako s myší.
Kde má ten sýr, to jsem naprosto nevěděla a i přesto jsem se nechávala nachytat.
Nic neříkajíc jsem zakmitala obočím a pohladila jeho Ikrana. Ten tvor vypadal, že má víc rozumu, než jeho proradný majitel.
Ovanul mě teplý mokrý vzduch smíchaní s podivným zápachem rybiny. Pro své vlastní dobro jsem poodstoupila od zvířete.
Neteyam mezitím uvazoval sedlo a poplácával jeho mohutný krk.
„Nasedej, slečinko."
„Nikam neletím. K tomu mě vážně nedonutíš."
Založím si ruce na prsa. Možná bych mohla být tvrdohlavá častěji.
„Pojď. Potřebuješ na čerstvý vzduch." Lákal mne jako kluci dívky na sladká slova. Bála jsem se. Vidět tu krásu pod sebou a důvěřovat Na'vi, který si každou chvíli dokáže u mě zavřít víc a víc, bylo moc nebezpečné.
A možná, že jsem se bála důvěřovat i tomu Ikranovi. Přeci jen to nebylo moje tsaheilu, které s ním udržovalo doživotní spojení.
„To, co potřebuji a co ne, vím líp než ty," opáčila jsem. Vlasy, rozčesané ale přesto zkrepatělé, jsem měla v jednom uzlu a moje ruka neustále těkala k pevně utažené gumičce, abych je mohla osvobodit.
Nejlépe ho s ní mrštit po hlavě. A proč taky ne.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ahojky, díky za hvězdičky a komentáře. Jako dlouho mi tolik lidí něco nenapsalo.
