Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
Pestrobarevné rostliny plné všemožných léček se za mnou otáčely, jako kdyby doopravdy dokázaly vidět to, co dělám. Možná se jim jen líbilo pomyšlení, že se ze mne stane jídlo. Že si mě budou moct naporcovat. Rostliny, které jsem znala za denního světla, že jsou bezpečné, nejspíše vyčkávaly na noc, aby povstaly.
A lhala jsem sama sobě, když jsem si snažila vymluvit, že nejsem vyděšená. Tuhla mi hrůzou ta životvotná kapalina v žilách. Jako kdybych jí mé tělo nemělo tak málo, že jsem s ní plýtvala.
Neteyam se mi snažil vtlouct pár zvuků lesa, která zvířata vydávala a snažil se mi vysvětlit, co znamenají, ale právě se mi všechny slily do jedné velké kakofonie.
Stačilo by si zacpat uši a rázem by svět stichl stejně jako moje obavy z útočiště. Když se tam na'vi zrovna nenacházel, všechny útrapy vyletěly z hlavy ven.
Teď tu nastal větší problém měřítka tulkuna a to jsem ani netušila, jak vlastně velcí jsou.
Ze dne na den se běžně na'vi neobjevují křídla na zádech a nevzlétají k nebesům jako Toruk Makto.
Moje možnosti se smrskly do tak malé kuličky, že slova na ní napsaná nešla přečíst a byla to přesně ta, která mi napovídala, co mám udělat.
Nezastavovala jsem se a prostě šla dál. Ve vnitř mě to vřelo jako voda na hořký čaj vyrobený synteticky, takže jeho chuť musela být stejně lahodná jako ty červy, co bych mohla rukou vytáhnout z navlhlé hlíny.
A ty květiny mi můžou líbat zadek.
Svoboda je krásná věc, ale pro městskou holku, která prostě pomalu netuší, jak mluvit s lidma, je komunikace s přírodou o to těžší.
Popravdě jediné, co mi dodávalo kuráž byla semena Stromu Duší.
V mdlé záři vycházející z jejich těl se svět okolo smrsklo do jednoho jediného okamžiku. Neexistoval žádný rozruch. Moje oči následovaly jejich trasu a pokud by za mnou právě stál Nantang, asi bych se stala jeho chutnou svačinkou.
Jako lucerny mi ukazovaly trasu a já do nich vkládala svoji důvěru, že mne neodvedou někam daleko.
Moje Na'vijština byla na obstojné úrovni, ale nikdo mi nikdy neřekl, jestli jiné kmeny nemluví jinou řečí.
Když se poslední semeno vytrotilo, nad hlavou jsem nalezla jen ohromné větve zakrývající cokoli, co se nad nimi nacházelo.
Les byl tak hustý, že ani za dne sem světlo nedosáhlo. Vegetace tu byla skromná, jen tuhé nízké rostliny, které vytvářeli tolik světla, že jsem se mohla se svými maličkými bioluminescentními flíčky bodnout.
A nastal právě ten tolik očekávaný moment, který mě donutil stát se histerkou století.
„Ztratila ses?" vybafl na mě za zády Neteyam, který se jen pobaveně smál mému křiku.
Vysel hlavou dolů, nohy zachycené o kus dřeva a ruce založené na prsou.
I kdybych do něj strčila, stejně by se zase stalo něco jen mně.
„Ty kreténe, nafoukanej magore, ty...ty..." Zacpala jsem si ústa dřív, než by z nich vyšlo další anglické slovo. A všechno bylo v háji.
„Došli ti nadávky." Bavil se dál a prozatím to vypadalo, že prominul moje slova.
Stejně za vše zase mohl on. On byl ten, co mě měl hlídat a místo toho jsem celá vynervovaná bloudila lesem.
„Oe ve'kì nag (Nesnáším tě) !" Pro svůj lepší pocit jsem použila jeho tělo jako boxovací pytel a pořádně si do něj bouchla.
„Manga, uklidni se!" Třel si své břicho a raději slezl, než bych ho znovu praštila.
„Tak a jsme doma."
Seskočila jsem z Ikrana, jako kdy ho napadlo na mě zaútočit svým zobákem. Potvůrka jedna majestátní.
Co je krásné je uvnitř nebezpečné. Na'vi se do toho zamiluje snadno a neví, kdy je správný čas přestat. Kdy je lepší od toho dát ruce pryč. Naštěstí moje ruce jsou uchráněny.
„Hasey, ty jsi špinavá," pověděla mi Tuk, když nám přišla naproti. Pletla se do mých noh jako ta jedna chlupatá věc, kterou si tak paní Spencerová na lidské základně vydržovala. Její vytvoření prý stálo velké mění, protože ta rasa už na Zemi dávno vyhynula.
„Zeptej se svého bratra proč," pověděla jsem jí tak mila, jak jsem to jen se svým sebeovládáním dokázala.
„No tak, Hasey!" ječel na mne Titán a naprosto sebestředně nemyslel na ty, co dávno spí.
Jak moc jsem ho za tyhle věci nesnášela.
Jednoho dne z něj vyroste náčelník, ale do té doby bude muset vyrůst z té nanicovaté podoby někoho, kdo dostal do vínku až moc velkou moc.
𖠫𖠪 𖥷 𖥶 𖥸𖥶 𖥷 𖠪𖠫
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Čauky. Takže nějaký ty kecy na závěr.
AVATAR 2 JE NYNÍ 3. NEJVÝDĚLEČNĚJŠÍ FILM.
všichni jistě gratulujeme našemu úžasnému Jamesi Cameronovi.
Také se mi dostala do rukou Avatar Nyx paletka a užívám si s ní dobré chvíle.
