Tichá přání (Neteyam)

35HASEY35

Nadešel čas velkých změn, jenž měli otřást nejen mým světem.
Měl se ze mě stát někdo, kdo ví kam patří a kým je.

Nebýt svým vlastním stínem, ale panem jenž ho ovláda.

Vše se smrsklo do jednoho velkého bodu a já při šplhání po neklidných kamenech, přemítala nad tím, jaké to bude.

Zdali se vyrovnám všem standardům a naplním jejich naděje tak, aby jsem byla hodna být s Neteyamem.

Na vrcholu Mons Veritatis jsem se cítila malá a bezmocná.
Možná, že jsem dokázala své chabé tělo vytrénovat tak, abych sem vyšplhala, ale čelit tomuto majestátnímu zvířeti, které snad vidělo všema těma očima můj strach, bylo na úplně jiném levlu.

Pod nánosem vší té bílé barvy jsem se necítila úplně nahá, ale studený vítr mé pochyby pěkně foukal napovrch.

Určitě ze mě vycházel tak štiplavý pach, že by každá šelma odhalila, jak snadná kořist se ze mě může stát.

Na úplném konci hrany neopracovaného kamene jsem vyčkávala okamžik, kdy se vrhnu vstříc nejistému osudu a vyhraju souboj nad smrtí.

Moje záda hladil teplý dech mého Neteyama a už jen díky tomu jsem se cítila nepřekonatelná.

Ovládat Ikrany mě sice nikdo nenaučí a nepotřebuji na ně řidičák, ale i přesto tuším, že to bude tak složité, že se tenhle slavnostní obřad bude zdát jako jen obyčejné schodiště před holou skálou.

„Žádná agresivní gesta. Vyčkej, než si tě jeden vybere a pak nezapomeň na laso.
Jinak ti už nic nepomůže," radí mi Neteyam.

Za námi šla skupinka Na'vi, která chtěla zažít, jak spadnu dolů z ostrůvku a zabiju se pádem o tvrdou zem.
Už jen kvůli tomu se Neteyam snažil zatajit všechna ta letmá gesta podpory, jimiž mne obdarovával a já se snažila skrýt každý úsměv.

Neuměla jsem držet tajemství.
Moje pusa byla jako otevřený deník.

Když mi chytil konec ocasu, pochopila jsem, že není moc času na otálení.

Rukou jsem na moment stlačila tu jeho a vydala se ven.

Vřeštění nebeských živočichů bylo ohlušující.
Měli mnoho očí, ale zda-li vážně tak skvěle viděli, jsem nevěděla.
Proč by zase jich potřebovali tolik?

Z nozder na krcích vycházel vlhký dech a z obří tlamy čouhaly ostré zuby.
Pondora si libovala v krásném nebezpečí.

Bližila jsem se k jejich odpočívadlu a když jsem přeskočila jeden z větších kamenů, věděla jsem, že není cesty zpět.

Dokážu to, jako spousty jiných věcí.

Musím v tom jen najít něco logického.
Je to dívá zvěř, bude se chovat buď vyplašené nebo rozzuřeně.
U nich však nehrálo roli, zda je v obraně matka nebo vůdce smečky, ale ten Ikran, kterému budete jistým způsobem vadit tak, že vás radši zabije.
Třeba pozná, že si ho chcete osedlat a tak se vás pokusí zabít?

Mohla jsem se k němu chovat s úctou, ale to neměnilo nic na tom, že jsem vyrostla v centru Homo sapiens sapiens a ne uprostřed lesa plného nebezpečí a nedostatku technologií.

V ruce jsem točila s lasem a jeho materiál se mi vrýval do dlaně.
Zuby jsem cenila a drala se dál od zvířat, která jsem nezajímala.

Štěstí se asi nenaklánělo k mému tělu.
Skalní výběžek se najednou nezdál tak velký.
Stačilo pár kroků a byla jsem za půlkou.