Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Nad čím právě dumeš?" Zaluskal mi Max před obličejem a vrazil mi do ruky nějaký formulář.
Neskutečně mě vyvádělo, jak bylo vše tak malinké.
„Nad ničím," bryskně jsem mu odpověděla a začetla se do papírů.
„Na to potřebujete můj souhlas? Já myslela, že stačí moje slova."
Max přestal desinfikovat skalpely a nasadil si rukavice. Pohled na špičaté věci mě v myšlenkách vrátil o pár týdnů do minulosti. Před očima se mi spustil sled událostí, které ke mně nebyly zrovna schovívavě. Málem jsem kvůli tomu poprskala Maxe svýma slinama.
„Ačkoliv mě nemůžeš žalovat, je to pro můj klid."
Když jsem tužkou naškrábala něco zdánlivě podobného mému podpisu, Max přiložil vatu s antiseptikem na moji paži.
„Už by mohlo působit to analgetikum," zamumlal si pro sebe a nakreslil křížek na místo, kde mi předtím našel tu hloupost.
„Můžeš být na sebe hrdá. Moc lidí se tu nenaučilo psát a už vůbec číst."
„Není to těžký, ale vážně byste mohli začít používat něco, co bych dokázala číst bez obtíží. Je to malý a ještě k tomu dost škrábaný."
Max se zasmál přiložil čepel k paži a řízl.
„Cítíš to?"
„Nepatrně."
„Jinak vidíš dobře?" Vyptával se Max dál a každou další chvíli ze mne odtékal strach jako krev z mé rány.
„Jo, vidím výborně i do dálky. Netušila jsem, že je tu tolik krás."
„Pandora je čarovné místo," přitakal.
Postříkal mi ránu nějakým sprejem a na malý moment přestala karmínová tekutina prýštět z těla.
Max vzal kleštičky a já si zkousla ret, protože jsem tušila, že největší muka nastanou teprve nyní. Na mé ruce a ocas jsem si raději sedla. Nemuselo by dopadnout nejlíp, kdybych ho švihla ocasem. Jistě by to bolelo podobně jako bičem.
„Připravená."
Kývla jsem na souhlas a Max vložil kleště do rány. Netrvalo to nijak dlouho, než vytáhl zařízení ven a ihned ho vhodil do misky s tekutinou.
„Nevěděl jsem, jestli při změně teploty zařízení něco nepozná. Mělo by to napodobit strukturu tkáně. Vidíš, jak to tam plave," odpověděl, když uviděl můj nechápavý výraz.
Vložil mi misku do ruky a začal se věnovat mé ráně. Precizními tahy nití mi sešil malé zranění a vše znovu vydesinfikoval.
„Tak jo. Budeš mi s tím chtít pomoct? Aspoň se navzájem poznáme."
Nezbývalo mi nic víc, než jen souhlasit.
𖠃𖠃𖠃
„Tak jo, vy dva. Koukám, že se dobře bavíte, ale Hasey by měla jít spát," pověděl nám Nateyam.
Chtěla jsem začít prosit jako malé dítě. Cítila jsem v kostech, že by to bylo marné, že by se mi akorát vysmál.
S Maxem jsme to zařízení celé rozložili a nakonec se spolu začali bavit o celé té Avatar záležitosti, která mě naplňovala nejrozmanitějšími otázkami.
„Nateyam má pravdu, je pozdě a já to tu musím všechno uklidit. Motala by ses mi tu."
Zklamaně jsem se zvedla ze židle a následovala podrážděného Nateyama.
„Zítra se stav," stačil Max zakřičet, než jsem vylezla ven na ten lahodný vzduch.
Aspoň někde se na mě nedívali na špatný kus a mluvili se mnou, jako kdybych skutečně za něco stála.
„Dneska se jdeš najíst k nám," oznámil mi a šinul si to někam do vzdálenější části od centra kmenu.
„To je dobrý, já se radši nají u sebe."
„To byl rozkaz."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kapitolka v ranní hodiny. No, snad ať ty volby dobře dopadnou a zase třeba zítra.
