Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Miluju to!" vykřikla jsem a vynořila jsem se z vody ven.
Běželi jsme dokud to Nateyamovi nestačilo a trvalo to déle, než by si moje plíce přály.
Nedivila jsem se tomu, že jsem se při mnou naordinovaných zastávkách vykoupala v hlíně a ani voda to vše nesmyla.
Hlavně mé tílko najednou dostalo jiný odstín.
„To je dobře," odpověděl Nateyam a přemýstil svůj zrak z prolemurům na ryby v jezírku.
„Když zvládneš ulovit rybu, budeš ji mít večeři." Nateyam se pohodlně usadil, položil si hlavu a se zaujetím sledoval, co udělám.
Ne, že by mi ti červy nechutnaly, ale nic nemohlo tolik napodobit chuť jídel, na která jsem zvyklá jako právě ryba.
S rukama v bok jsem podobně jako on hleděla do vody. Netušila jsem, jak se mi ti mělo povést ulovit, ale doufala jsem, že to zvládnu. Chtěla jsem překvapit nejen jeho ale i sama sebe a smazat jeho domýšlivý úsměv z obličeje.
Tušila jsem, že mám jen pár pokusů, jinak všechny vyplaším.
Řídila jsem se jeho poučkami, zklidnila dech, přikrčila se a přestala vytvářet sebevětší pohyby. Spoléhala jsem sama na sebe.
Začala jsem se natahovat a když mi rybka vyklouzla z rukou, zase jsem skončila hlavou pod vodou.
Tohle rozhodně nebylo fér.
Neteyam se dusil smíchy.
Připlavala jsem k němu a rukou stříkla trochu vody na jeho tělo.
Nešlo to zastavit! Cachtali jsme vodu, vřískali a potápěli toho druhého.
Nevím, jak se nám povedlo přestat. Možná jsme byli tak vysmátí, že nás bolely tváře a píchalo nám v boku.
Oba mokří od hlavy k patě jsme se vyhřívali na slunci a Neteyam mi se zaujetím vysvětloval, jak poznat od sebe ikrany.
„Je to jednoduchý, jen to musíš okoukat." Znavená jsem naslouchala jeho poněkud klidnému hlasu a doufala, že se takhle budu cítí dýl než deset minut.
Naprosto postačí, když zvládnu letět na jeho ikranovi a přitom neodpočítávat minuty dokud nepřistanem.
„Jo, jasně. Co když jsem barvoslepá?"
„Ty zase kecáš," natočil hlavu do leva a nastražil uši. Ze země se vznesl jeho ocas a zesekl se půl metru nad zemí.
Snažila jsem se jako on našpicovat smysly, ale neslyšela jsem nic víc, kromě pár prolemurů, šumotu vodopádů a jiných naprosto normálních zvuků pro tenhle biotop.
„Co slyšíš?" kňukla jsem tiše a opřela se o levou dlaň, abych viděla do jeho obličeje.
„Helikoptéru. Možná patří nám." Ocas poklesl a s ním se uvolnila i jeho čelist. Posadil se a vykřikl.
„Správný čas na to vypadnout. Zvedej se!"
𖠃𖠃𖠃
„Proč si zase tady?" Dotáhl si ke mě Norm židli a posadil se na ni přesně naproti mně.
Béžová vesta s červeným trikem mu více než slušela a najednou jsem zachtěla něčeho podobného, co by mělo stejně kapes. Sice by to skončilo tím, že bych si do nich dala tolik těžkých kamenů, že by se nedala nosit.
„Je tu klid."
Stočená v koutě laboratoře jsem vyčkávala dokud Na'vi odejdou do svých stanů spát, abych se mohla volně procházet po vesnici bez toho, aby mi někdo dýchal za krk.
Všechny ty hluky mi bodaly do hlavy a já chtěla řvát a kvílet, aby vše skončilo. Předtím to nebylo tak hrozné, ale po několika lekcích s Nateyamem mi v uších luplo a vše se najednou zdálo tak nesnesitelné. Tady jsem našla posvátný klid.
„Víš, že by ses tu neměla potloukat."
Málem jsem se začala smát, když jsem si uvědomila, že mi tu káže člověk a to ještě o dvě hlavy menší.
Vážně jsem byla tak slabá?
„Já vím, ale dá se tu hezky schovat."
„Mhh," zabručel.
„Uděláme to takhle, ty sem budeš moct chodit, ale naoplátku budeš pomáhat Maxovi. Vede program Avatar a chytrá Na'vi holka se mu bude jistě hodit."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hallo, stihla jsem to! Sice jsem mega unavená, nohy mě bolí a tohle jsem napsala na záchodě, ale jinak vše super.
Takže pro ty, co se těší na děj z filmu, vidím to, že nám to ještě týden zabere a pak se konečně přesuneme tam, kde Cameron ve dvojce začal.
