Tichá přání (Neteyam)

1HASEY1

Drželi mě připoutanou k zemi.
Nohy zakrvácené, ruce pevně svazané za zády a hlavu natočenou k nebi.
Chtělo se mi brečet a to ačkoliv jsem po dlouhé době mohla okusit čerstvý vzduch.
Žádná šachta, která podivně chrčela a ani dýchací přístroj, který by mi bránil v mluvení.
Netušila jsem, co se mnou provedou.
Měla jsem stejnou barvu pleti, podobně stavěné tělo a podivný cop, co mi rostl ze zátylku.
Byla jsem bezpochyby ten nejpodivnější výtvor lidstva.

Všude okolo zářila jen modř. Najednou jí bylo všude moc. Na nebi, okolo.

Snažila jsem se nevzlyknout. Tělem se mi šířil třas.

„Mawey," zakříčeli mi do ucha.
Nedokázala jsem zůstat zticha.

Nejdříve mě osvobodili, aby mě později mohli také věznit.
Ale aspoň v nepatrné věci se to lišilo.
Ačkoliv jsem se nemohla ani pohnout, spatřila jsem tu nehynoucí krásu, nádhernou všemi barvami hrající Pandora stejně nebezpečnou jako naštvaný hroch.

Moje pokožka barvy bezmračného zemského podnebí konečně ochutnala září opravdového slunce. Alpha Centauri A - jak hřejivé.
Chci víc, chci si sáhnout, chci se projít bosá, ale to asi zvládnu v příštím životě.

„Má na sobě nějaká zařízení? " pověděl na'vijsky dospělý jedinec a zamyšleně mi hleděl na prsty v poutech.
Měla jsem jich pět. Byla jsem přesně jako Avatar z malé části lidská.

„Na Avatara je příliš mladá," hlasy si mezi sebou šeptaly.

„Její mysl by Avatara nezvládla. Jake, je jako tvoje děti . Musí být potomkem Avatara a Na'vi.
Nevím, čí je, ale naši Avataři za tohle nemůžou."

„Děvče, máš co k tomu říct?" přiblížila se ke mně nejspíše Tsahík a já se jen přikrčila.

„Ano, jsem potomek Avatara," řekla jsem roztřeseně.
Ačkoliv jsem byla vychovávaná v zajetí, měla jsem možnost vidět svojí matku. Ačkoliv věřila, že nejsem čistá, naučila mě spousta věcem a věřila jsem v Na'vi víc, než v nebešťany.
A mé matce to stačilo, věřila, že mám dobré srdce, ačkoliv ve mě pulzuje i lidská krev.

„Byla jsem jedna z prvních děti narozených z pokusů. Pozemšťané se snažili zamezit reprodukci mezi Na'vi a Avatary a docílit k něčemu, co se děje třeba mezi zemským dobytkem."
Jeden z mužů ke mě přistoupil a postavil mě na nohy a přetrhl pouta.
Ihned jsem si začala třít zarudlá místečka.

„Chci jen jednou naposledy vidět Ikrany, mohu si je prohlédnout, než se mne zbavíte?" zaprosila jsem a přitom se zahleděla do žlutých oči toho, jenž mi dovolil si mnout ruce.
Měl vyholené strany hlavy a jinak mu hlavu pokrývaly tmavé dredy.
Nos měl plochý a stejně široký jako já, oči měl však menší, možná stejně tvarované jako to mají lidé. Poslední, co mi stačilo, než mi to došlo, bylo jeho obočí.
Ano, chlupaté ale přesto malé.

Je to Avatar a nějaký starší. Nejnovější jedinci stále mývali pět prstů, ale jejich nosy se stále více podobaly něčemu, co vypadalo jako psí čumák a že už sem jich pár viděla.

Tady by pes sice dlouho nepřežil, něco by ho sluplo, ale jednoho jsem měla. Nevydržel však dýl jak pět let. Ochutnal pandorský vzduch a zemřel.

Bylo škoda takového zvířete, když ho sem museli přivést.

„Prozatím jsi v bezpečí, ale jedno zaváhání a poslední co uvidíš, bude Ikraní zobák."
Nahlas jsem polkla a přikývla.

Che, che. Prostě Avatar...