Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Co se tady flákáš?" Přisedl si ke mě Titán a klepl mi dlaní do kolena.
„Víš, někteří z nás mají trochu nabitý program a pomáhají, kde se dá, protože nejsou děti náčelníka."
Poukázala jsem na jeho zjevnou výhodu a plácla ho po ruce, která se mě snažila zmáčknout v pase. Ať si to zkusí, kurkung jeden.
„I ty s tím začínej," zabručel a sedl si na zadek tak, aby si rukama mohl obejmout kolena. Zatnul čelist až mu vylezli všechny kosti a já v tu chvíli pocítila potřebu nakrmit ho něčím teplým, co by mu roztálo srdce. Copak jsem nějaká žena v domácnosti?
„Bohužel, budeš se s tím muset vyrovnat." Šťouchla jsem do něj tentokrát já a nadále pokračovala v práci. Někdy je lepší nechat ticho mezi, námi plynout jako obláček mlhy. Stejně brzo odpluje.
„Co zavinilo tvojí dnešní náladu?" zeptala jsem se ho, jako kdyby jsem to nebyla právě já, která každý den nepřišla s jiným rozpoložením.
„Nic," zalhal. Vycítila jsem to až v morku kosti a to i když jsem v tomhle ohledu nebyla příliš dobrá. Tlačit na pilu nedávalo smysl, ale hluboko v sobě jsem tušila, že to bude muset jít ven, jinak se moje zvědavost probudí k světu jako spící sopka.
Dál jsem mlčela. Neteyam si zasloužil trochu soukromí. Měl mě pořád za zadkem a udržet dlouhodobě tajemství přede mnou se moc nedala.
„Kdy budeš volná?"
𖠃𖠃𖠃
„Neteyame, nemyslím si, že je dobrý nápad jít ven. Teď je to o něco těžší."
Běžela jsem za ním jako otravná Tuk a snažila se ho zastavit.
Lo'ak byl začátkem a koncem všech Neteyamových problémů. Jeho schopnost zavinit potopu valící se na Titánovu hlavu hraničila s nešťastnou chorobou. Všechno, co provedl padala na bratrovu hlavu a já tiše sledovala, jak Neteyamova trpělivost se pomalu vytrácela.
Vždycky sklopil hlavu, ramena mu poklesla a malé tiky jeho dlaně naznačovaly, jak moc je na Lo'aka a hlavně na sebe naštvaný, že zase nezabránil v další hlouposti.
Jake Sully mu bez milosti vyčítal bratrovy chyby a absolutně se nedokázal uklidnit. Za těch pár měsíců už jsem tenhle scénář viděla mnohokrát.
Řval na něj, tak nahlas, že jsem se sama chtěla schovat do země a v životě nevylézt.
Nejhorší na tom bylo, že Lo'akovi nešlo v ničem takovém zabránit.
„Nechoď za mnou!"
Dotkla jsem se jeho ramene, ale trhl s ním a šel dál. Pohladil svého Ikrana po hlavě, vzal sedlo, přehodil ho přes něj a už se chystal s ním spojit, jenže jsem ho chytila za ruku.
Zkoprněl. Z jeho očí odkapávala frustrace. Viděla jsem, jak se mu klepe vztekem celé tělo a jak ho svrběl jazyk, když se pokoušel neříct to, co mu právě mozek šeptal.
„Nikdo to nechápe!" zavrčel a zasyčel na mě jako na svého nepřítele.
„Já to chápu," řekla jsem klidně, aby se mi podíval do očí a přestal těkat k místům, kde to bylo tak nebezpečné.
Nesnášela jsem lidi zase o chlup víc. Takových nástrach nám museli položit do našich životů, že každým dnem se každým bál o své druhy více.
„Ani ty ne."
„Nejsi za něj zodpovědný. Máš svých úloh dost a tvůj otec očekává, že s tím vším budeš mít padesátkrát denně čas se na něj podívat."
„On, ale je moje povinnost. Jsem ten nejstarší." Tvrdohlavě si stál za svým. Nedokázala jsem to, prostě jsem mu pleskla dlaní o čelo.
„Vzpamatuj se! Je snad odpovědný za sebe a to, že si tvůj táta myslí, že potřebuje hlídání je pěkná blbost."
„Vidíš, prostě to nechápeš." Odvrátil ode mne hlavu. Chtěla jsem mu nějak ulevit, ale nevěděla jsem jak. Možná, kdybych mu přestala tak přitěžovat. Nebo kdybych se nechala učit od někoho jiného. Ne, to by určitě nefungovalo. Neteyam chápal víc, než kdokoli jiný, že být dítě Avatara není úplně ideální.
„Tak mi to vysvětli, ale hlavně neodlítej sám," prosila jsem ho.
„Nic se mi nestane."
„Já ti věřím, ale jsi jediný, kdo je tu mým opravdovým přítelem. Budu se bát."
Neteyam upevnil tsaheyluse svým Ikranem a vyskočil mu na hřbet.
J
ediným posunkem hlavy mi naznačil, abych si sedla za něj a já tak učinila. Venku jsem mu byla houby platná, ale teď byl Neteyam tak naštvaný, že realitu okolo sebe neviděl.
Jeho mysl se nacházela v nevábném tunelu zaplaveném krvavým bahnem spoutávající jeho končetiny jako pouta.
𖠫𖠪 𖥷 𖥶 𖥸𖥶 𖥷 𖠪𖠫
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Lidičky, jela jsem 8h v autě a toto je výsledek. Díky nový čtenáři za 🌟. Jste nejlepší a vy stávající ještě lepší.
A právě mám krizi, protože jsem šprt. Je to těžké přiznání, ale prostě mám schízu, když nic neumím a právě nic neumím, takže se loučím a jdu si pomoct od té bolesti.
