Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
Náš malý výlet mi dokázal pocuchat všechna peří. Vlasy se mi zacuchaly do malých chumlů a ty které do jednoho z nich nepatřily se mi lepily na obličej.
„Na, tohle si obleč," podal mi Neteyam kupu provázků, která by nedokázala zakrýt ani to nejnutnější. Ani jsem netušila, jak se to obléká.
„Nic lepšího tu není."
Rezignovaně jsem si povzdechla a doufala v trochu soukromí. Nehodlala jsem se převlékat před Neteyamem.
„Hm, kde se můžu převléct?" zakašlala jsem a pohlédla na něj.
Ukázal za mne a já se svižným krokem vydala za plentu. Vážně tu nedbali na osobní prostor. O tom bych se měla hádat s někým jiným, než se svojí hlavou. Tohle byla moje jediná superschopnost. Umět se sama zabavit. Mistryně v zírání do zdi a vítězka v nemrkání. Kdyby se za do udělovali trofeje, moje polička by se tíhou dávno zbortila.
„Jsi v pořádku?" ptal se mne Nateyam a postával až nebezpečně blízko.
Mezitím já bojovala s provázky a snažila se přijít, jak patří. Jen jsem odhadovala, jestli strkám hlavu do správného otvoru.
„Tohle je hrůza," šeptala jsem si a mezitím se se zoufalstvím dívala na kobaltově modrou pokožku.
„Musím to nosit?" zakřičela jsem ven. Tohle byl můj očistec.
„Tvoje oblečení je na cáry, že za tebou musím sbírat kousky. Nic podobného tu nemáme. Avataři si to vždy rozeberou a hlídají jako poklad."
Jen jsem si nahlas odfrknula a upravila si vrchní díl. Snad to bude tlačit. Ze soukromí plenty jsem se nechtěla vzdalovat, ale co mi zbývalo. Ukrývá jsem se tu navždy nemohla.
„Odvedu tě teď za Avatary. Myslím, že si s nima budeš rozumět."
Chápala jsem, proč mě jde přehodit někomu jinému, ale bylo mi to líto. Neteyam už z počátku se nechoval nemístně a neprojevoval ke mně odpor.
Děkovala jsem Eywě, že něco takového stvořila. Harmonie a klid z něj čišela a to ačkoliv mi nepřišel úplně v pořádku.
Vždycky jsem se obávala, že nikdo s problémy nedokáže pomoct někomu s jinými potížemi. Dva narušení. Každý nesl na svých bedrech bolest a myslet si, že přijde zachránce, bylo stejně pošetilé jako doufat, že lidé odletí pryč a nebudou nadále škodit jako vlčí klíšťata.
„Dobře."
𖠃𖠃𖠃
„Tak, tohle je unobtannium." Dívala jsem se na stříbrno šedý krystal a ohřívala ho svojí tělesnou teplotou.
„Tomuhle vděčíme za to, že tahle skála dokáže létat a RDA nás nenajde," vysvětloval mi Norm a já jen stačila souhlasně přikyvovat.
Norm oblečený v plášti, kteří nosili ti odporní vědci, seděl za stolem a snažil se ze mne vytřískat více, než dokázal Nateyamův otec.
Má mysl však byla nepoznaná těmito fakty a já se jen stěží dokázala dostat aspoň k nepatrným útržkům minulosti, které by jim pomohly.
Očividně jsem vlastnila ten pocit vzdory. Kdybych v posledních dnech se nesnažila odpoutat od mých čistě lidských myšlenek, prohlásila bych něco o tom jaký jsem romantista a jak moje vzpoury k ničemu nevedou.
„Jo, mojí výuku nevynechali," zešklebila jsem se na Norma, přiložila si dýchací přístroj k ústům a zhluboka se nadchla.
„O tom nepochybuji. Jen se snažím v tobě vyvolat staré vzpomínky."
„Tím, že dostanu další nudnou přednášku."
V novém prostředí jsem najednou ztrácela zábrany. Musel to být jeden z těch sociologických interakcích, o kterých jsem četla. Nové prostředí... bla bla.
Norm si povzdechl a vytrhl mi krystal z rukou pryč.
„Vážně se snažím na něco vzpomenout, ale moje hlava je prostě prázdná."
„Norme, mám pocit, že tu naši nové člence pěkně motáš hlavu."
A znovu tu byl Nateyam. Pokud jsem si někdy myslela, že se budu cítit bezpečně, předčilo to moje očekávání.
Vážně mi stačilo málo? Pěkné zacházení, úsměvy a pěknej kluk.
Jo, uplatit mne bylo snadné, ale jak se z toho dostat už určitě stálo mnohem víc, než jsem si mohla představit.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ahojky, včera byl klid a dneska jsem tu zas. Přeji hezký pátek.
