Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Zvedni se. Než odejdeme, aspoň něco vyzkoušíme. Nechci přijít s prázdnou."
Neteyam mi poklepal na holé koleno. Mezi nohama se mi pohyboval ten směšný kus látky a prsa mi zakrývalo tílko. Kdybych byla modelka, nejspíše bych z mola utekla, protože bych nechtěla buřit obecenstvo.
„Nemám chuť dělat ti šaška."
„Zapomnělas? Ten, kdo tady rozhoduje jsem já?"
„Na to se zapomenout nedá." Tahle situace nestála ani za protoční očí, ale i přes to jsem to udělala.
„S tebou je radost pracovat." Neteyam se smál, když jsem se zvedala a když jsem uklouzla po mokrém mechu, rozchechtal se nanovo.
„Vážně vtipné."
„Tak se na sebe podívej. Jsi celá zelená."
Naštvaná jsem se zvedla, oklepala se a vyhla se dalšímu kluzkému nadělení.
„Tak, co že jsi chtěl dělat?" zamumlala jsem a dřív, než jsem stačila zareagovat, Nateyam se po mně ohnal.
Podkopl mi nohy a znovu jsem se mohla oklepávat. Uhodila jsem pěsti do země a bláto se rozprsklo do všech stran.
Když mi pár kapek přistálo v obličeji, málem jsem nahlas zaklela.
„Tohle není fér!"
„Myslíš to, že jsi tak špatná?" Jen se mi dál posmívej. Celá naštvaná jsem se rychle vyhoupla na nohy, odkopla všechny svoje zábrany na Alphu Centuri A a ohnala se po Nateyamovi pěstí.
Nateyam s lehkostí zachytil pěst do své dlaně, odhodil ji zpátky a já skončila s větším naštváním.
„Snaž se trochu, skxawng!"
„Tohle se mi vážně nelíbí," utrousila jsem.
Nebral moje protesty v potaz a snažil se mě praštit kamkoliv, kde jsem se nebránila.
Mučil mne tak dlouho dokud jsem dokázala cítit každou část těla pulzující bolestí. Držela jsem se za bok a kousala se do rtu, abych neřekla něco, čeho bych mohla litovat.
„Myslím, že na tohle bychom měli ještě zapracovat. Tvoje obratnost stojí zaprd. Jsi hlučná a obratná jako Avataři. Copak tohle není tvoje tělo?"
Snažila jsem se neposlouchat jeho výtky. Byl prostě vychován jinak a správně. Neměl v sobě něco, co se potřebovalo vymýtit a zabít. A za to jsem ho nesnášela.
Byl ten, co se nemusel vše učit od úplného začátku jako batole. Jako dítě, co se učí chodit nebo mluvit.
Najednou jsem si přišla tak bezcenná a špatná.
„Nikdy jsem v lese nebyla natož, abych ho znala."
„To musíme napravit," slíbil mi.
„Přeci nejde, aby jsi nepatřila k lidu Ometikaya?" S tím mi cukl s rukou a vyběhl tím směrem, kde poletovaly větší kusy ostrovů, jež každou chvílí do sebe mohly narazit velkou silou.
Jeho holé plosky se v rychlém tempu odrážely od země a moje nohy, které byly zvyklé na pohodlné boty vydržely víc, než jsem si myslela.
Běžela jsem s ním oč mi síly a plíce stačily a velkými kroky jsem překonávala cokoliv, co mi přišlo do cesty.
Moje vlasy vlály ve větru a já se jen smála.
Nevadilo mi, že mi za chvíli dojde dech a budu muset zastavit. Hlavně, že jsem cítila tu malou svobodu, kterou mi dopřali.
Stačilo se zbavit toho nebešťanského přístroje a naučit se žít tak, jak by si pro mne moje matka přála.
U lidu, který mi dá toho víc, než vezme.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ahojte. Tady něco máte. Strašně se omlouvám pokud dva dny nic nevyjde, ale vstanu v šest a domů se vrátím v osm. Mám školu a brigádu do kupy a tohle asi nestihnu. Díky za trpělivost.
