Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
Bylo až k neuvěření, jak snadno mě dokázal očarovat, abych šla za ním. Jako ochotná loutka jsem vkládala svůj život do jeho hbitých ruk.
Tak snadné to bylo.
Stačilo, aby se naše pokožka dotkla a já roztála jako ledová socha na přímém slunci.
„Kam to jdeme?"zeptala jsem se ho, když se rychlým tempel přesouval okolo stanů do hlubší části jeskyně, kde tma byla tak hustá, že spolkla prázdnotu v ní a právě k tomu místu se Neteyam přibližoval.
„Chci s tebou být sám," vysvětlil tak až jsem se málem zastyděla nad tím jednoduchým vysvětlením, které mi podal. Tedy, tak zněl jeho hlas... jako kdybych se ptala na něco, co bylo jasné.
Bála jsem se vplout svým tělem do hmoty, ale Neteyamův rozzářený výraz mě popohnal dál.
Ruku jsem mu obtočila okolo pasu a přidržovala se ho.
„Ještě chvíli vydrž. Brzo ukojím tvojí zvědavost." Hravě mi zatáhl za copánky až jsem hlavu zvrátila nahoru.
Překvapením jsem vydechla. Neteyam měl vážně jen jeden z dobrých úmyslů. Chtěl mi ukázat krásu, která by odpovídala mému zájmu. Která by mi vnukla otázky a dokázala zaměstnat hlavu.
Jak výjimečně jsem se cítila.
Na hrubém povrchu jeskyně se malá zrnka nějaké horniny třpytily jako noční obloha. Rozeseté jako vodní perly a jasné jako jiskra v Titánových očích. Nedokázala jsem zatím přijít na důvod, proč se tahle krása skryla do tmy a nešla vidět. Jak to bylo možné!
Neteyam mi uchopil lokty a aniž bych se bránila, pomalu mě posadil.
Hlavu jsem měla zvednutou k stropu a proto jsem si nevšimla jeho úmyslu. Prsty na obouch rukách mi přejel pomalu k ramenům. Jeho konečky byly opatrné a pomalé. Nebylo kam spěchat.
Až když mi objaly zezadu krk, shlédla jsem k němu.
„Co to děláš?" zašeptala jsem rozklepaně do hřejivého ticha, protože mě obral o všechen vzduch.
Neodpověděl.
Palci mi začal kreslit po tvářích a já naprosto roztála.
Neteyam si až moc dobře uvědomoval, jak moc povolná v jeho rukách jsem. Jako hadrová panna bez rozumu, protože snad i ona by začala sama něco dělat, aby si tuhle chvíli uchoval do paměti jako tu, kdy vzala iniciativitu do vlastních rukou.
Přiblížil se ústy blíž. Počkal, abych stvrdila souhlas přiložením rtů na ty jeho a dala zase do tohohle momentu vše.
„Říkal jsem si, že by to chtělo nějaké rande," zamumlal do polibku.
Rukou si mojí hlavu přidržel blíž, takže bylo vážně těžké odhalit, co říká.
„Rande?"
Vcucla jsem jeho spodní ret a špičáky mu přivodila zanedbatelnou bolest.
„Myslím, že na prvním rande se lidé nevcucávají do sebe." Svým prohlášením jsem se ho snažila donutit pochopit, že si cením toho, že si zjistil, co dělají lidé, když mezi nimi proběhne vášeň, ale také jsem se mu snažila říct, že by mohl zpomalit.
Lidé spolu dokázali žít pokud je k sobě táhla tělesná přitažlivost, ale Na'vi potřebovali mnohem víc aspektů, než tento jediný.
A já si moc dobře uvědomovala, že naše přátelství byla jen vzletová dráha, po níž muselo letadlo jet, aby se vzneslo do výšin.
„Někdy se porušit pravidla musí," zasmál se a já se více než jindy přistihla přitom, že jsem najednou pociťovala radost jenom z toho, že ji měl i on.
„Jen někdy." Kdyby Neteyamovo druhé jméno nebylo Pan Škrobený, uvěřila bych mu.
„Víš, že tohle není naše první."
„Ale je. Chci si pamatovat, že tahle první byla." Stál si za tím a na okamžik spojil naše rty.
„Ty předchozí byl jen čas, kdy jsme tě učil stát se pravým taronyu (lovec)."
Pravou rukou mi masíroval lýtka a ještě předtím se odtáhl tak daleko, aby nás neovládlo další pokušení. Ještě jsem toho nezvládla tolik, abychom mohli něco takového podnikat.
„Měla by ses připravit na to, že už přichází doba, kdy budeš s námi plout oblohou jako neohrožený dravec."
Zadívala jsem se zase na horů a povzdechla si.
„Cítím se tu lépe, ale bojím se být Omatikaya."
Neteyam si lehl na studenou zem a zavřel oči. Musel být vyčerpaný a ještě se snažil být tak milý.
Klan podnikal čím dál tím více odvet a nedopadalo to vždy prospěchem pro klan.
„Bojíš nebo jím být nechceš?"
„Chci, ale vše se změní."
„K lepšímu. Dostaneš hezčí bydlení." Na jeho humoru zapracuji.
„Víš, jak ti myslím."
„Budeš moct být se mnou oficiálně."
Nadhodil další plus a opřel si hlavu o ruku. Zasmála jsem se a lehla si k němu. Čím blíž, tím líp. Stejně už mu muselo být zcela jasné, že se ho ráda dotýkám.
Sama jsem nedokázala snést cizí doteky, ale ty, co byly mnou vyvolané mi nevadily.
Prostě jsem jen neměla ráda, když mě někdo začal objímat, aniž bych to nebyla já, kdo s tím začal.
Hloupé, ale moje tělo pak přestalo spolupracovat.
„Ty vážně neztrácíš čas." Z nejistoty zda mě vůbec chce, jsme přešli do momentu, kdy si byl on jistější tím, co je mezi námi, než já.
Vůbec jsem to nedokázala vstřebat.
„Nechci, aby si mi frnkla, když už je mi jasné, co k sobě cítíme."
A já si položila otázku. Je to vážně pravda, co tvrdí, když se známe tak krátce? Neměla bych tomu dát více času? Možná být horší?
Ne ne, hlavně žádné neomalené kroky.
𖠫𖠪 𖥷 𖥶 𖥸𖥶 𖥷 𖠪𖠫 Tak, co myslíte, že bude dal?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sorry za chyby, chci jít spát a konečně to vydat. Tak máte to zde, jsou spolu.
