Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Můžeš odejít, Nateyame." Kývl na syna a usadil se naproti mně.
„Ano, pane," řekl rázně Nateyam a odešel pryč. Sklíčeně jsem se dívala na jeho záda a doufala, že tohle za chvíli skončí.
„Tak myslím, že bude lepší si promluvit v angličtině," navrhl a já mohla jenom pokyvovat souhlasně hlavou.
„Umím dobře na'vijsky, ale nemluvím jí natolik, abych umělá mluvit plynně." Ruce jsem měla okolo svých noh utažené a dívala se na své boty. Ještě jsem nebyla dost velká na to, abych potřebovala vlastní velikost obuvy. Vystačila jsem si s lidským číslováním.
„Kolik ti je?"
„Šestnáct."
„Jak to, že tu RDA zůstalo? Nenašli jsme více základem."
Pátravě sledoval moje prsty a já se je nesnažila ani zakrýt. Stejně mi to bylo k ničemu.
Ještě než mě někdo z nich vyhodil dovnitř z jedné z létajících hor, mi přejeli po těle malým tlačítkem, které zajisté přerušilo spojení mezi mnou a RDA.
Byla jsem očipovaná jako pes, až na to, že se ve mne ukrýval i čip sdělující moji polohu.
„Nevím přesnou polohu, protože jsem nikdy neviděla ven, ale je tam a mají spousty zajmutých Na'vi."
Doufala jsem, že se moje důvěra vyplatí. Že zvěsti o Ometicaya jsou pravdivé. Že mají mezi sebou Toruka makto a že mé matce pomůže. Nalezne klid až když si bude jista, že se po smrti dostane k Eywě.
„Kolik?" Narovnal se a smutně se zadíval někam ven. Přála jsem si jako on, aby moje slova byla lež. Nechtěla jsem ho však krmit něčím, co bych na vlastní oči nespatřila.
„Znám je jen podle hlasů, ale minimálně třicet."
Promnul si oči.
„Kolik dětí?"
„O něco méně, spoustu dětí se nedožilo vyššího věku. Asi deset." V očích se mi objevily slzy. Ani tak nezáleželo na tom, že jsem skoro nikoho z nich neznala, jen jsem se dozvídala o tom, jak zemřeli, jak kruté to bylo.
„Jak?" poklesl mu hlas.
„Hormony podávané matkám při početí dítěte, způsobily zánik procesů některých buněk. Tahle vada se ukázala až v pubertě."
Možná, že bych měla brát štěstí více vážně, když mě zachránilo od jisté smrti. Byla jsem jedna z prvních, u které bylo hlavní jen potřeba namnožit, co nejvíce Na'vi, aby se mohli prodávat na černém trhu.
„Ve mně naštěstí nic není."
„Jsi v pohoří Hallelujah, tady tě nenajdou." Muž mi promne rameno a já poděkuji. Je to velmi dobrá zpráva, protože nejspíše neskončím s hlavou roztříštěnou o zem.
„Uděluji uturu." Nahlas jsem škytla a z očí jsem si slzy začala hrubě stírat.
„Jistě se už znáš s Nateyamem. Ukáže ti, co a jak." Ach, to se mi líbilo. Přikývla jsem a vyhoupla se do stoje, protože jsem si myslela, že rozhovor je u konce, ale to jsem se mýlila.
„Hasey, nemůžeme pomoct tvé matce." A bylo to tu nanovo. Slzy se mi znovu spustily, ale nechala jsem jim volný průchod, protože moje matka si zasloužila aspoň to, když už nedostane nic lepšího.
„Proč?" hlas jsem měla neuvěřitelně tichý.
„Není možné to provést bez větších ztrát." A svět byl najednou černým místem bez duhy. Svět je nesprávedlivý a některé činy nemají ani žádný účinek.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hej, hej. Je tady nová kapča. Ráda zavádím nějaký emoji do komentářů a jelikož už to stejně všichni používáte, tak je to💙.
Hodně štěstí a snad zítra, ale mám pocit, že to nestihnu.
