Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Ne, tohle si nemůžete přeci myslet." Kroutila jsem hlavou a zaháněla slzy z tváří, jako kdyby se dokázaly vrátit do slzných kanálků.
Chtěla jsem si otřít svou zvlhlou kůži, ale na to jsem byla až moc unavená.
Když jednou za dlouhou dubu jsem šťastná, všechno se musí hned pokazit.
Kdybych se něčím kdy provinila, vzala bych trest bez kladení odporu, ale takhle se ve mne otvírala jen špatně sešitá rána, která mokvala další uštědřenou lekcí.
Vážně jsem si myslela, že vše půjde od teď snadno.
„Do vašeho syna jsem se zamilovala a moje srdce udělalo tu chybu, že si dovolilo nesnít a konečně konat. Nepřinutila jsem ho k ničemu a necítím se být vinná za to, že se něco stalo, ačkoliv to nezašlo dál, než k letmému poznávání," říkala jsem upřímně a přitom hleděla do Neteyamových očích, abych zahlédla nepatrnou jiskřičku důvěry, která mi dokázala vrátit obsah žaludku na místo určené.
Nakonec jsem přestala mluvit jen z toho důvodu, že jsem si připadala až moc sladká. Cukrblikovala jsem a kazil se mi z těch pocitů zdravý rozum.
„Nikdy bych neprovedla nic, co by mu mohlo uškodit. To bych nedovolila a to věřím, že se uchrání sám."
Nešlo mi jen o holý život, ale i o mojí lásku, v které jsem hledala lék na všechny své problémy.
„Chápu, že jsme nezodpovědné děti. Miluji život tady. Tu svobodu vynahrazující naprosto cokoliv, co mi může znepříjemnit den. Ty kecy, které mi Norm vykládá a nikdo je nechápe. Ty hodiny letů v korunách stromů, kdy proklínám vaše syna, protože je takový hrubiján."
O nic z toho bych se nenechala připravit. Cena za zradu by byla až nepřiměřeně bolestivá.
Hodlala jsem trpět za své chyby, ale nikdy bych nedovolila pykat za něco, co jsem neudělala.
Neteyam hleděl vyděšeně na svého otce, jako kdyby ho zradil. Tušila jsem, jak moc ho tohle muselo ranit.
Nejdřív mě s ním nechává dobrovolně a poté změní názor jen kvůli tomu, že se máme k sobě až moc hezky.
Ať si všichni trhnou.
„Tati, tohle si nemůžete myslet," ozve se Neteyam, ačkoliv vidím, jak moc se bojí projevit své city. Jak se chce uzavřít do té strašné role vojáčka a přikyvovat mu na všechno jako ty plastové figurky v autech.
Jake vyčerpaně vzdychne a zadívá se své ženě do očí. Také bych chtěla umět mluvit s někým jen pomocí pohledu. Jako děti, které se narodí zároveň z matčina lůna. Jako milenci, kteří dokáží odhadnout, co si jejich polovička myslí.
„Dobře, uděláme to takhle," povzdechne si.
„Do tvého Uniltaron vás nechci vidět spolu, potom si dělejte, co uznáte za vhodné." Pro sebe se usměji a vše mu odsouhlasím.
„A teď se jděte každý vyspat. Zítra za Hasey pošlu někoho jiného, kdo se postará, aby se nic podobného nestalo."
𖠃𖠃𖠃
„Co se stalo?" Sedne si vedle mě na studenou zem Norm a přitom hekne, když mu zapraská v kolenou. Tajně jsem se pro sebe usmála a hrála si na to, jak nenápadná jsem. Být člověk musí stát za starou belu.
Jen pokrčím rameny a vydechnu teplý vzduch.
Spoustu věcí mě na lidských tělech fascinovala. Jejich výška byla neuvěřitelně nízká a mozek pomalejší než ten můj.
Mohla jsem Pandoru objevovat jinými prostředky, o kterých se lidem ani nesnilo. Možná proto nedocenili tu krásu.
„Kde je Neteyam? Touhle dobou už by mi tu měl šlapat na paty," zamumlá.
„Teď už sem chodit nebude."
A mě čekalo nesmírně dlouhé čekání. Ačkoliv se to zdálo jako ještě pár let, k Iknimaya mělo dojít za pár dní.
Nikdy jsem netušila, co opravdový strach je, dokud jsem nezjistila, že jsem podle Neteyama dostatečně schopná k tomuhle úkolu. Nejspíše se jen obával, komu mě Jake svěří do péče.
Tvrdit o Titánovi, že je ochranitelský, by nepasovalo do jeho vzorce chování vůči mně. Jen už chtěl udělat to, co muž má.
A já se kdoví proč sama sebe ptala, jestli to tak chci.
Bylo to maličko rychlé.
„Co se stalo?"
„Dělali jsme něco, co se nemá," odpověděla jsem tak, abych pochopil, na jakou strunku brnkám.
„Dobře, tím pádem jsi jistě volná." Stiskne mi koleno, které je ve stejné úrovni jako jeho hlava.
Vážně chápu, proč s nikým Norm není, ale přesto si ho umím představit jako otce. Sice je to chytrolín každou molekulou svého těla, ale s dětmi to umí.
Vidím ho, jak rád komanduje i jiné děti, než jsem já. Třeba Kiri, jež je celá matka, je přesný příklad holky, která někde v koutě trucuje a má tak úzké tunelové vidění, že by dokázala kvůli svým vnitřním pochybám narazit do jednoho ze stanů, aniž by se někdo divil.
„Potřebuji, aby jsi mi něco potvrdila."
Norm se opře o chladnou stěnu a vytáhne se na nohy. Zašilhá do prostoru, protože jeho oči jsou po hodinách práce s mikroskopem přivyknuté na koukání zblízka a zaměří se na svůj zaneřádění stoleček.
Než se vydám za ním, pořádně se nadechnu přijatelnějšího vzduchu pro mé tělo a zaujmu místo po jeho pravici.
Přeci jen hledat nové informace je moje práce. K čemu bych jinak byla.
„Na co se dívám?"
„Na možné lokality podzemních tunelů pro vlak. Jake je až moc dobrý v protiútocích. Teď si přepravují palivo a potraviny v podzemí. Věděli jsme, že něco hloubají, ale netušili jsme, že budou tak rychlí."
Pozorně se zadívám na propracovaný kus mapy, která spíše působí jako umělecké dílo.
Než se zorientují, vynadám si za ty prohnilé myšlenky, které mě stahují zase ke dnu.
Tohle je vážně špatná věc, která by potřebovala chytnout a schořet na prach.
𖠫𖠪 𖥷 𖥶 𖥸𖥶 𖥷 𖠪𖠫
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Je 0:10 ale proč to nevydat. Pěkný zbytek Velikonoc, protože ačkoliv jsou naprd, je aspoň volno.
