Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
Štěstí je zatraceně dráha věc a na někoho se zkrátka usměje víc a na někoho míň. Na konci cesty, ale životy jiných lidí vypadají dost podobně jako ty naše.
Zaprvé, všichni se musíme narodit z podobných míst, kam slunce zpočátku nesvítí a později je ho zase až moc.
Dospíváním se protlučeme jako nožem skrz popínavé rostliny, dospělí jsme až moc vážní a nakonec umřeme.
Mezitím zažijeme bolesti, který si myslíme, že si kromě nás nikdo neprožívá. Jsme uzavření v křehké skořápce a čekáme, než se proklubeme ven.
Cítit se na Pandoře tak, že sem nepatřím, bylo v pořádku.
Uvnitř jsem věděla, že to tak prostě je. Všechna ta krása mi zpříjemnila den, ale zároveň mě naplňovala určitým pocitem nepatřičnosti.
Copak jsem z touhle krví směla žít zde? Proč jsem nevyrůstala na té planetě, kde by mě všichni raději viděli?
Jen těžce jsem se smiřovala s tím, že jsem vítaná tak maximálně ve vesmíru, kde umřu do pár sekund.
Očištěná od špíny jsem v rohu laboratoře seděla s miskou ovoce, jehož jméno jsem zapomněla dřív, než jsem se stačila uvelebit.
Zklamaná ze všeho a hlavně ze sebe jsem si strkala jeden kousek za druhým do úst a sledovala malou dírku v podlaze, která mi dokázala znepříjemnit den o kousíček víc.
Max s Normem jedli své jídlo za stolkem v jedné části, která byla tak titěrná, že jsem se tam nesnažila nijak vlézt.
A tak jsem jednoduše skončila zanechána o samotě z jednom z koutů, které začínaly plesnivět.
Sama sobě jsem si připadala trapná, ale nikdy jsem nebyla dobrá herečka, abych i sama sobě vštípila, že vnitru mám tolik radosti, že ji můžu rozdávat.
Dříve jsem vše maskovala do jednoho komediálního balíčku. Ačkoliv mi z úst vycházela slova, která vlastně nedávala smysl, prostě jsem potřebovala, aby nebylo ticho.
Rozesmívání ostatních byl koníček, který mne dokázal zabavit tak, že žádná činnost proti této nikdy nemohla být tak efektivní.
Jiné prostředí, jiné potřeby.
Nyní jsem vyhledávala samotu jako Reyptswik krev velkého zvířete.
„Proč se k nám nepřidáš venku?" Přisedl si naproti Neteyam se svojí miskou ovoce. Hlavu jsem měla skloněnou, aby neviděl mokré slané cestičku po mých tvářích.
„Není tam pro mě místo," odpověděla jsem, aniž by mi přeskočil hlas.
„Pěkná lež. Tuk ti hlídá místo neustále. Je to dítě, které pozná, kdo je hodný a kdo ne. Je na to velmi citlivá. Proto ti táta dal takovou svobodu."
„Každý ví, že tam nepatřím."
„Proč si to furt namlouváš? Dal ti k tomu někdo důvod?"
„Vidím, jak se dívají."
„A jak?" Naklonil se blíž, až se naše tváře zase setkaly v té velmi nebezpečné blízkosti. Neznám nic horšího, než když se tenhle parchant objeví tak blízko.
Cítím se špatně z mnoha důvodů. Vím jistě, že ke mně nemůže cítit nic podobného, proto tuším, že sebe menší maličkost na mé pleti mu svítí do očí jako malý maják.
Zase jsem se chovala jinak, než jsem si myslela, že to je možné.
Copak stojím každé ráno před zrcadlem celé hodiny?
„Jako kdyby odsuzovali každý můj krok. Dívají se do mě, jako bych byla schopná zdrhnout a všechno říct. Ano, chci se vrátit pro mojí matku, ale to neznamená, že za každou cenu se při první příležitosti pokusím najít cestu zpět, abych se přesvědčila, že je živá. Nic jí neudělají, vím to. Ale bojím se o ni. Nejsem dítě, které by se zrodilo z její touhy, ale to neznamená, že mě nikdy neměla ráda. A já se jí potřebuji odvděčit, ale nevím jak. Snažím se vyjít vstříc jejím přáním, ale zatraceně chci, aby aspoň zbytek života prožila v bezpečí svého lidu."
Neteyam poslouchá a ani jednou si nezvedne kus ovoce k ústům. Vidím na něm, jak dobrý posluchač to je. Jeho oči sledují moji mimiku a mrká tak pomalu, jako kdyby vše pomalu s každým mrkem zatlačil do mozku.
„Znáš svého otce?"
„Ne," odpověděla jsem stroze, ale výstižně.
„Můj otec je Avatar a všichni ho respektují. Ty jen je musíš přesvědčit, že nejsi další trojský kůň. A nechci ti zkazit chuť k jídlu... ale s tím úkolem ti pomůžu jen já."
No, rozhodně to nebylo tak lehké jak se to zdálo. Když se Neteyam o něco podobného pokoušel celou tu dobu a bez úspěchu, jedním lusknutím to prostě nezmizí.
„No, tohle mě do toho tvého mučení nenamotivovalo," zasmála jsem se.
„Pokus se počítá."
A jak jsem se tak spolu a ním smála, došla mi vážně podstatná věc. Mohl to být sebevětší egoista, ale vypořádat se s mými smutnými pocity uměl.
𖠫𖠪 𖥷 𖥶 𖥸𖥶 𖥷 𖠪𖠫
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
