Netušila jsem, k jakému úkolu jsem byla stvořena.
Ale jedné věci jsem rozhodně dobře rozuměla.
Nic není tak jak se zdá.
Slova, která nám vkládali do hlav, nebyla pravdivá. Byla stejně lákavá jako první cigareta.
Lehké uvěřit, že existuje život jind...
„Kiri, odveď je někam, kde je nebude nikdo rušit. Potřebují se vyspat."
Ošetřená a vyčištěná od vlastní krve jsem sbírala odvahu. Potřebovala jsem se zvednout a nebylo to tak lehké. Ve stanu nás najednou bylo více, než se mi zamlouvalo.
„Tak pojďte," zabručela otráveně a vypochodovala ze stanu, aniž by se podívala, jak jsme na tom.
Mé uši mi řekly, že ten vlastnitel nádherného hlasu také nestává a upřeně pozoruje mojí tvář. Ještě, že je taková tma, že i kdybych se dokázala červenat, tak stejně nic neuvidí.
Kdo by měl rád trapasy?
„Utekla nám. Naštěstí pro nás znám cestu."
Nastaví mi ruku a když se vyhoupnu, poznám, že jsem o malý kousek větší. Je to tak zanedbatelné, že bych se mu za to nemohla smát.
Ačkoliv se to může zdát divné, když jsem mu nechávala ruku v dlani, nijak se nebránil, jen mi ji tiskl podobně pevně jako jsem jí tiskla Tuk před tím, než mě tsahík ošetřila.
Ještě tak dostat jeden sáček krve a moje hlava zas pochopí, že se jen snažím přežít. Proč je to všechno tak těžké?
„Nemůžeš zaostřit?" zeptá se mě. Já se zachvěla a ihned to zarazila. Takhle to dál nešlo.
Myslela jsem si, že mě zabijí a zatím se nestalo nic, co by mi mohlo ohrozit kejhák. Možná byla jejich zbraň trochu promyšlenější. Kdybych nikdy žádného nepotkala, asi bych si vedla lépe.
Potkávat samé ženy a vědce, kterým už táhne na šedesát mi zrovna v téhle prekérii úplně nepomohlo.
„Moc ne," přitakala jsem.
„Babičko, nemáš na to něco?"
Jmenovaná žena k nám přistoupila, podívala se mi do očí.
„Hlavně ať pije. To bude stačit," řekla a vydechla mi vzduch na každou tvář zvlášť.
„Teď už běžte. Potřebujete spát."
Kluk nečekal, vyrazil ze stanu a propletl se mezi mužem s dredy a druhou ženou.
Až ji příště potkám, stejně ji nepoznám.
Tuk narozdíl od něj se vznášela a hopsala. On šel klidně a našlapoval stejnými kroky.
„Jak se jmenuješ?" Vážně jsem to potřebovala vědět. Možná bych ho později poznala podle hlasu, ale nechtěla jsem to riskovat.
„Nateyam." Naštěstí pro tebe, Nateyame, si tvoje jméno zapamatuji a už navždy ho nezapomenu.
„Tak, tady si lehni. Musíme poslechnout její rozkaz," zasmál se.
Podívala jsem se na sítě a nedůvěřivě s ní zahýbala. Ano, tohle ještě skončí hezky.
„Dobře."
Snila jsem o životě na svobodě a bezestrachu. V mých představách se mi vykreslovala barevná příroda, kterou jsem poprvé zahlédla... no, vlastně včera. Lidé nevěděli skoro nic. Jen hledali něco, čemu by mohli nalepit cenovku a prodat na planetě, kde neexistovalo nic víc, než holá pláň. Nikdy jsem tam nebyla a ani jsem po tom netoužila. Málem se však stalo, že by mě odvezli na zemi a prodali. Byla bych něco jako ta zvířata v zoo. Malý rozdíl bych tu, ale najít dokázala. Na zemi vše umřelo lidskou rukou.
Ráno přišlo až moc brzo. Nestačila jsem se zcela vyspat. I když jsem na tomhle dni schledávala jen pramálo hezkých věcí, bylo jich přeci jen víc, než včera.
Čerstvý vzduch a nádherný klid. Srdce jsem po dobrém spánku měla klidné a domnívala jsem se, že za to může Eywa. Moje matka nemohla nikdy klidně spát a srdce jí ustavičně bilo jako o závod.
Rozhodla jsem se vstát a prozkoumat to tu na vlastní pěst. Nikdo mě tu nehlídal a já potřebovala uspokojit svoje potřeby. Všechno nové bylo stejně blištivé jako slunce. Všechen ten ruch, smích a hluk.
Moc se mi to líbilo. Nikdy jsem netušila, jak moc se mi líbí barvy.
Vyšla jsem jen pár kroků, než ke mě došel Nateyam. Takhle za světla jsem ztrácela slov. Ne, že bych někdy byla nějak výřečná, ale v jeho blízkosti jsem tušila, že to bude ještě horší.
Možná bych si neměla dělat plané naděje. A taky bych se neměla vůbec namáhat s nějakými city. Stejně to byl první kluk, kterého jsem kdy zahlédla a už jsem ho rovnou chtěla pro sebe.
Pevně jsem stiskla rty k sobě a chytila se za ocas, ještě by se mi začal omotávat okolo nohou.
„Táta tě chce vidět," řekl mi Nataym a ukázal někam mezi stany. Kdyby mi dělal průvodce Nateyam, asi bych ho následovala kamkoli a ačkoliv se mi sevřelo srdce strachem, šla jsem s hlavou vztyčenou.
„Tady se posaď," řekl mi ten muž ze včera a zatlačil mi na ramena. Ano, byl to on... ten Avatar. Celkově však vypadal jako pravý Ometicaya. Stát se mohlo ledacos, ale jak už jsem sama dobře věděla, to, že ho Nateyam nazývá otcem naprosto nic neznamená.
Takže jsem se jen usadila a cítila se o něco lépe.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Proč sem dávám tenhle gif? Protože nám všem musí chybět Jake Sully jako pako. Když si pouštím jedničku vždycky se tlemím i tomu, co není vtipné. Ale každá postava projde nějakým vývojem a Jake to hold schytal trochu víc.
A děkuji za komenty v minulé části a hvězdičky. Vždy potěší. Tahle část je o maličko delší než minulá.
