Další den
Slanina!!!
Což je první co mi přijde na mozek když se probudím. Posadím se a začenichám ve vzduchu.
Jde to z kuchyně. Nenápadně nahlédnu do již zmíněné místnosti. Tam na židli sedí Emilia čtoucí si nějakou knihu. Otočí se na mě. ,,Dobré ráno, posaď se." řekne s něžnou i když lehce ospalou, barvou v hlase. Poslechnu. Sednu si naproti ní a naberu si na talíř toast a slaninu.
,,Vyspala jsi se dobře?" zeptá se po chvilce Emilia, která si k jídlu nedala nic, pouze upíjela kávu. ,,Jo moc dobře." odpovím a sladce se usměju. Byla to pravda. Takhle dobře se člověk nevyspí ani v Táboře Jupiter kde je budíček v půl šestý. Zívnu. ,,Tvoje starý oblečení jsem vyprala. Čeká na tebe v koupelně." usměje se žena naproti mně.
Když dojím uklidím talíř a vydám se do koupelny. Převléknu se. Dojdu do obýváku, kde se nachází můj batoh. Vytáhnu z něho kartáček a pastu na zuby. S věcmi se vrátím k umyvadlu. Po vyčištění si v obýváku rozhodně začnu balit věci do batohu. Jediné co si nechám venku je mikina.
Nahlédnu do kuchyně. ,,Já už asi půjdu." ozmámím Emillii. Odpověď mě překvapí: ,,Jasně, ale počkej." Opravdu nevím co jsem čekala, přemlouvání abych zůstala? Já v té ženě vážně neumím číst. Aaaaa vlastně umím já zapomněla na Athéninu schopnost, jak jsem se to rozhodla pojmenovat. I když kdo by si chtěl doma nechat pubertálního poloboha.
Emilia mezitím najde kus papíru a něco na něj napíše. ,,Tohle je moje telefonní číslo. Když budeš chtít zavolej." usměje se. ,,Já nemám telefon." špitnu. ,,Ale prosím tě každé dítě tvého věku ho má. I sousedka od vedle má chytrý telefon, takže mi tady netvrď, že polobohové nemůžou mít mobil, protože se pomocí GPSky je chytnou nestvůry." začne dělat jako že chytrou Emilia. Její hlas zněl pevně, že je jasně rozhodnutá, že mě ten papírek donutí si vzít a pak když mě málem zabije příšera, vyndám z batohu mobil popíšu ji svá poranění a konec. Jenže opak je pravdou. Cítila jsem z jejích slov nejistotu a nervozitu. Byl to pouze vnitřní pocit nic zaručenýho. I když jsem dítě Athény, který neumí jenom vypočítavat rovnice (jak si to skoro všichni myslí, my ze srubu číslo 6 nenávidíme když se lidé domnívají, že vědomosti jsou zadarmo, že ,Athénovci' se s nimi narodí, kéž by...).
,,Skoro, ale nevím jak to funguje, prostě nás nestvůry podle telefonu najdou zabijou a já nechci mít za zadkem zbytečně víc než už mám." odpovím Emilii. ,,Víš co je telefonní budka." řekne již nejspíš smířeně s realitou polobohů vs mobilů teta. Přikývnu trochu nervózně, protože netuším jestli přitahovák na monstra funguje i na pravěký vykopávky jako je telefonní budka. ,,Po New Yorku jich pár je. Ještě." dodá. Mnohem jednodušší by bylo zavolat přes Iris a navíc budky příliš nemusím a znám je jen díky mému tátovi, který z nich volal.
,,Díky." usměju se a vezmu si od ní papírek s číslem.
Jsem zpět!!! Snad vám to udělalo radost. Navíc tato kapitola vychází přesně v den kdy vyšla první kapitola tohoto příběhu U NÁS V TÁBOŘE. Takže Ellisabeth Clarke je tu s námi už rok!!!!!
Doufám že to se mnou a Ellisabeth vydržíte až do konce, který se sic blíží, ale pár zvratů se ještě objeví.
Užijte si zbytek prázdnin.
Vaše Lamma🦙❤
ČTEŠ
Polokrevná
Fanfiction⚠️Ještě před tím, než se pustíte do čtení vás chci upozornit, že příběh je starší, tudíž není zrovna nejkvalitnější, ale jelikož je to má prvotina nechci ji smazat. Díky za pochopení.⚠️ 🦉Tábor Polokrevných, nejkrásnější místo na světě. Zvlášť pro...
