Otevřu oči a okamžitě se vyšvihnu do sedu. Hned mi v hlavě naskočí otázky ve smyslu: proč ležím uprostřed lesa na piknikový dece s rozlámanejma zádama, proč vedle leží Mike a hlavně proč si pro sebe mumlá miluju palačinky? Poté si vzpomenu na to, jak jsem se uprostřed noci probudila, vyšla si do lesa a i na to, jak přišel Mike.
Netuším, kolik je hodin. Možná brzo ráno, možná poledne, kdo ví. Ale asi bychom tady neměli být. Kleknu si a lehce do Mika šťouchnu:,,Vstávej, ty idiote." Něco zakňučí a poté otevře oči: ,,U Plutových spoďárů, takhle mě ještě nikdo neprobudil." Začnu se chechtat. Postavím se, zatahnu za piknikovou deku, takže se Mike skutálí na zem. ,,Hej!!" vykřikne. ,,Seber se, musíme odsud pryč, jinak nás začnou hledat. Znáš nějakou cestu zpátky?" námítnu a složím deku.
Syn Fortuny se vyhrabe na nohy:,,Jak jsi se sem dostala?" ,,Přes Martova pole, proč?" zeptám se ho. ,,Výborně." špitne si pro sebe a odběhne někam do lesa. ,,Hej, a co já?" zavolám za ním, ale on se ani neotočí. Popadnu deku, láhev a obal od sušenek a vydám se za Mikem.
Konečně ho doběhnu. ,,Kde to jsme?" zeptám se ho. ,,Kousek od místa, kde sídlí rada kopytnatých starších, tedy vůdci faunů a....." ,,Já vím, co to znamená." přeruším ho. Odfrkne si a pokračuje:,,No prostě jestli nás tu chytnou, tak máme dost velkej průšvih." ,,Jasně, chápu." řeknu. Mike udělá rukou nějaké gesto. Chvíli mi to trvá, ale pak mi to dojde, protože se Mike schová za strom. Někdo se blíží. Skrčím se a zalezu pod nějaký keř tak, abych dobře viděla.
Chvíli se nikdo neobjeví, až najednou spatřím dívku s černými vlasy. Jde jako v tranzu. Mike se pohne, takže za ním zašustí listí. Dívka se otočí naším směrem. Reyna? Vůbec bych ji nepoznala. Není ve svém prétorském plášti ale v tmavě zelených šatech po kolena a navíc její oči nejsou černé, ale sytě modré. Jak to? Prétorka se otočí a odkráčí pryč. Syn Fortuny kývne hlavou Reyným sněrem ve smyslu sledovačka. Pouze přikývnu.
Vyplížíme se z listí za Reynou. Vzpomenu si na sledovačku s Rachel, při které jsme sledovaly Antonnyho, který nám kradl linecké cukroví, co napekl Deméreřin srub, ale chtěly jsme nachytat syna Ailova při činu a podařilo se.
Ale sledovat svého nejlepšího kamaráda, je něco jiného než sledovat prétorku tábora Jupiter.
Reyna zahne doleva a my s Mikem za ní. Dojde až ke svatyni Minervy a vstoupí dovnitř. Je to nádrerná stavba z mramoru s jemným žilkováním. Parapety u vysokých úzkých oken jsou ze žuly. Nad okny a nad dveřmi nebo branou (netuším, co to je) je vyryta sova. Skoro všechno je lehce pozlaceno. Podhledem na tu budovu se mi zatají dech.
V mém rozjímání mě přeruší až Mike, který na mě cosi vysykne. Otočím se na něj. Ukaže na pravé okno a připlíží se k němu, aby mohl odposlouchávat. Já se příplížím k tomu levému.
Uslyším Reynu, jak říká chladným hlasem: ,,Bohyně moudrosti a řemesel, čeho si ode mne žádáte?" ,,Nesmíš pustit mou dceru do tábora Polokrevných v domluvený den, pošli ji a všechny ostatní Řeky až o den později." nařídí Minerva. Uslyším blížící se kroky.
Kývnu na Mika a oba se schováme za svatyni, ale tak, abychom na odcházející Reynu viděli. Vyšla ze svatyně svižným krokem a po chvíli zmizela za rohem.
Tuto kapitolu už jsem měla asi tři dny připravenou, ale rozhodla jsem se, že ji vydám až teď.
Příští kapitola bude více odpočinková, takže se na ni můžete těšit příští týden.
Vaše Lamma🦙❤
ČTEŠ
Polokrevná
Fanfic⚠️Ještě před tím, než se pustíte do čtení vás chci upozornit, že příběh je starší, tudíž není zrovna nejkvalitnější, ale jelikož je to má prvotina nechci ji smazat. Díky za pochopení.⚠️ 🦉Tábor Polokrevných, nejkrásnější místo na světě. Zvlášť pro...
