Odpoledne
Z Ohia jsem sic vypadla, ale že by mi to udělalalo radost to se říct nedá.
Za prvé: jsem se na černo dostala do dálkového autobusu, což se mi nevyplatilo. Taky někdy můžu zaplatit těch pár dolarů a u náhodné silnice se nenechat vysadit. Toho řidiče jsem mohla nalákat na donuty, které mu máma kupovala v dětství. Tak nic.
Za druhé: mám zvrknutý kotník. To je zákon schválnosti, protože po vyhození z autobusu si naštvaně kráčím po krajnici silnice a lak RUP. Noha se mi v kotníku ohne. Ten pocit zná každý. Mě to bolelo (a bolí stále) celkem dost, ale z nějakého důvodu jsem si nehodlala vzít ampózii. Ale stejně, po chvíli nepříjemné bolestivé chůzi jsem si polovinu čteverečku ulomila. Tělem mi projede přijemný pocit. Na jazyku se mi utkví chuť rozpuštěné hořké čokolády.
Radostným krokem se vydám dál po silnici. Endorfiny. Hormony štěstí. Strašně bych si chtěla zakřičet. Netuším kde se to ve mně vzalo. Že by ta ampózie nevím. Moc Fortuny mě pohltila. Určitě v tom má prsty ona. Nemám důvod být šťastná. Ne teď.
Se záhadným nadšením se rozběhnu řepkové pole vedle silnice. Radostně zakřičím něco ve smyslu: Uuuuuuuchuchú.
Myslím si, že mi Emilia podstrčila omamný látky, protože jsem zůstávala v dobré náladě i potom co se kolem mě objeví asi tucet bezhlavců. Tedy nestvůr vypadajících jako lidi, akorát nemají hlavu, uši mají v podpaží a obličej na hrudi a břiše. Prostě sympaťáci. Nebo to si teď zrovna bizardně pozitivně myslím i přesto, že je chci rozdrtit na prach.
Vytáhnu kopí, proměním ho do plné velikosti a hodím ho na nejbližšího bezhlavce. Strašně bych si přeju být jako Peter Quill aneb Star-Lord ze Strážců Galaxie od Marvelu. Prostě si pustit nějakou úděsnou písničku z devadesátek a v rytmu zabíjet nestvůry. Bohužel nemám nic na čem se dá jakákoliv hudba přehrát, takže to budu muset zvládnout bez ní.
Přiběhnu ke kopí ležícím v hromádce prachu. Vezmu si ho a bodnu bezhlavce, který se ke mě přibližoval. Piruetkou se dostanu k jednomu z jeho společníků. Ten mi chvíli vzdoruje, ale nakonec podlehne. Když se, ale s vítězoslavným úšklebkem otočím, spatřím bezhlavce s podezřele velkým klackem. Toho primitiva samozřejmě napadne mě s tím klackem udeřit do hlavy a taky tak udělá. Já jelikož to nečekám se skácím na zem. Pohled na svět se mi rozmaže a i když jsem pomalu, ale jistě strácela vědomí slyšela jsem jak někdo zabijí zbylé bezhlavce.
Chvilku před tím než ztratím vědomí se nade mnou objeví tvář mladé ženy. Tvář Piper Mclean.
Jak jste mohly z této kapitoly poznat filmy od Marvelu miluju, především Avengers a Capitana Ameriku. Strážci Galaxie jsou, ale mojí srdcovkou a jelikož nedávno vyšel Volume 3 (i když mě film lehce zklamal) odkaz na ně musel být i v Percy Jackson fanfikci.
Vidíme se ještě tento týden u nové kapitoly.
Vaše Lamma🦙❤
ČTEŠ
Polokrevná
Fanfic⚠️Ještě před tím, než se pustíte do čtení vás chci upozornit, že příběh je starší, tudíž není zrovna nejkvalitnější, ale jelikož je to má prvotina nechci ji smazat. Díky za pochopení.⚠️ 🦉Tábor Polokrevných, nejkrásnější místo na světě. Zvlášť pro...
