We both know you want me

5. Kapitola

Hazel

Nemám nejmenší tušení, co Tom myslel tím, že si něco nepamatuju.
Je pravda, že jsem včera byla docela dost mimo, když jsem šla nahoru, ale přece se mezi námi nic nestalo, ne?
Doufám, že ne.

"Budeme muset nakoupit." pronese Bill, když přijde s turbanem na hlavě.
"A já mám mokré vlasy takže jedete vy dva." poručí nám.
Nemám já to ale štěstí?

"Jasně." odpovím a vstanu.
"Nějaké speciální přání?" zeptám se ho a on se zamyslí.

"Kdyby si chtěla vzít zmrzlinu, tak bych se nezlobil." zazubí se a já ho obejmu.

"Jedeme na nákup, ne do války." protočí Tom očima a já do něj strčím, když okolo něj procházím.

"Aspoň vím, jak na mě Billovi záleží. Měl by ses od něj učit." zasměju se.
Už si nepřipadám tak trapně jako ráno.
Určitě se musel včera splést nějakou náhodou.
Nebudu se tím dál zabývat, chci aby všechno bylo jako předtím.

"Děláš, jako kdyby si mi ty dávala najevo svou nehynoucí lásku.
Já vím, že mě hrozně chceš a miluješ, jenom to tajíš." řekne Tom, když vyjdeme ze dveří a nastoupíme do auta.

"Nějak si věříš." odfrknu si a nohy si hodím na palubku.

"Ale no tak, oba to víme." směje se dál a vydáme se na cestu.

"A co jako oba víme?"

"Oba víme, že mě chceš." pronese, ale už se nesměje tolik jako předtím.

"Jen si to mysli dál, bude ti tak líp." odbiju ho a upřeně sleduju cestu.
Znova se mi v hlavě promítne jeho hlas, jako ozvěna, když zavzdychal moje jméno.
Po zbytek cesty už mlčíme a v obchodě neprobíráme nic jiného než nákup.
Samozřejmě jsem musela Billovi vzít zmrzlinu.
Jahodovou má nejradši.
A i když Tom říkal, že žádnou nechce, tak miluje vanilkovou, takže nemohla chybět a já si vzala čokoládovou.
Jsme prostě dokonalá trojice.

***

"Ty mě prostě znáš." pronese Bill, když mu podávám jeho zmrzlinu.

"Samozřejmě, co bych to jinak byla za tvou spřízněnou duši?"
Dám mu rychlou pusu na tvář a vybalím zbytek nákupu.
Tom mě u toho celou dobu pozoruje.

"Sebrala jsem ti snad lízátko, že na mě tak čumíš?" zeptám se ho asi po deseti minutách a on vypadá, jako kdyby se probral z transu.

"Sebrala si mi mojí hrdost." vystrčí bradu, jakoby mě vyzíval, ať najdu odpověď na tohle.
Ještě že mám vždycky nějakou v rukávu.

"Tu sis sebral sám, když sis začal vodit tolik holek.
S většinou z nich jsem mluvila, víš, moc tě nechválili." našpulím na něj rty, jakoby mi ho bylo líto.

"Tak to si nejspíš mluvila s holkama, co šli od Georga." odpoví jednoduše a postaví se za mě.
Není to vyloženě nepříjemné, ale nemám z toho dobrý pocit.
"U mě si nikdy nestěžují. Spíš prosí." řekne mnohem tišším hlasem.
Podmanivějším.
Je to skoro jako by se bál, aby ho někdo neslyšel.

"To to na mě opravdu zkoušíš?" zasměju se a dloubnu do něj loktem, abych ho od sebe trochu odstrčila.
Moc hezky voní.

"Na tebe si nemůžu dovolit něco zkoušet." odpoví, ale než se stihnu zeptat jak to myslí, tak se objeví Bill a on zmizí.

"Dneska budeme muset s Tomem za manažerem, abychom si něco vyjasnili ohledně smlouvy k tomu novému albu." řekne mi a já jednoduše přikývnu.

"Kdy se vrátíte?" zeptám se a on pokrčí rameny.

"Asi na nás nečekej. Jedeme tam až na večer, nevím do kolika se to může protáhnout." odpoví.

"Nechám vám když tak jídlo v lednici." houknu za ním, když odchází z kuchyně.
Nemám ráda vaření, ale musíme se střídat.
Tom je v kuchyni až podivně zdatný, ale je líný.
A Bill za sporákem je naprostá pohroma.
Nějak to ovšem zvládáme.
Vrhnu se do vaření a snažím se z hlavy vyhnat všechny myšlenky na Toma.